Samota může být sladká, úlevná, tišivá, bezpečná a třeba i podnětná. Samozřejmě může bezútěšná nebo tísnivá, ale většinou se z ní dá vyjít - pokud zrovna nejste trosečník na pustém ostrově nebo vás nezastihne zima někde v aljašské pustině.

Člověk může žít sám ve svém bytě nebo domě, ale přesto nemusí být osamělý. Může mít svoji práci, koníčky, může si pořídit zvířecí společníky. Pokud zatouží po lidské společnosti, stačí obvykle vyjít ven, do známých obchodů, setkat se s přáteli nebo příbuznými žijícími mimo jeho obydlí. Volba budu sám, nebo se s někým setkám, je zcela v jeho rukách.

Po samotě touží většinou lidé, kteří jí z nějakého důvodu nemají dost. Většinou to jsou matky s malými dětmi, příslušníci velkých více generačních rodin, či lidé pracující ve službách, zejména v těch sociálních. Samota je pro ně luxusem, takže si ji v těch krátkých chvílích, kdy se jim povede dostat se od ostatních, náležitě užívají. Ano, o samotě můžete relaxovat, samotu si můžete užívat. Ale většinou jen za podmínky, že jste sami z vlastní vůle, že nejste osamělí. Osamělost totiž narozdíl od samoty bývá spíš údělem, málokdo je osamělý z vlastního rozhodnutí.

Ne nadarmo se říká, že člověk může být osamělý uprostřed davu lidí. Copak v davu, tam je to snadné, ale opravdová vnitřní osamělost může trápit i člověka, patřícího do velké rodiny, chodícího do práce, kde je denně v kontaktu s desítkami jiných lidí. To proto, že osamělost není stav těla, ale duše. Většinou pramení z nějaké odlišnosti, která může být fyzická, duševní nebo sociální. Osamělost nejčastěji útočí na lidi postižené, které jejich handicap vyděluje z běžné společnosti, na lidé staré, kteří buď přežili své příbuzné a přátele, nebo prostě přežili svou dobu a té nové se neumějí či nechtějí přizpůsobit.

Osamělost ale může postihnout lidi všeho věku, v podstatě každého, kdo nějak zahořknul a uzavřel se před světem. Nebezpečná je osamělost dětí, často dětí nějak odlišných či výjimečných, které nedokáží získat své místo mezi vrstevníky. Některé z nich zkoušejí najít kontakty aspoň se staršími dětmi nebo dospělými lidmi nepatřícími do rodiny, ale těm, které to nesvedou a nikdo jim nepomůže, hrozí ztráta sama sebe. Buď se násilně vzdají svých vnitřních hodnot, aby se zalíbily dětskému kolektivu, po kterém touží, nebo se dětská osamělost přemění v osamělost dospělého, který z ní už jen těžko dokáže vyjít.

Vnitřní osamění je také častým souputníkem umělců. Někdy to vypadá, jakoby osamění a deprese byly jakousi daní za výjimečné schopnosti, za možnost vidět svět z jiných úhlů, za schopnost tvořit. Přesto je možné s osamělostí bojovat, je možné ji zmírnit na snesitelnou úroveň. Osamělost může být údělem, ale nemusí mučit. Když se bude člověk snažit, může se stát jen takovou nepříjemností. Něčím, jako je třeba pobolívající zub. V ruchu života ho nevnímáme, ozve se jen v tichu noci, nebo když nešikovně kousneme do něčeho tvrdého. A to už se dá snést.

A jak se osamělosti bránit? Je třeba aspoň maličko rozbořit ty hradby, které svírají srdce a mysl osamělých lidí. To znamená víc se usmívat na lidi kolem sebe a zajímat se o ně. I když to bude možná nejdřív vynucené, člověk si zvykne a po nějaké době zjistí, kolik zajímavých lidí kolem sebe má. Dobrých, zlých, malicherných, velkorysých, příjemných, protivných, vtipných i nudných. Je třeba nejet koukat, ale doopravdy vidět. Neříkám, že je to snadné, člověk často narazí na vlastní bolestínství, nechuť a nedůvěru. Osamělost může být zlá i tím, že je snadnější v ní zůstat, než se snažit ji prolomit.

Neexistuje na ni žádný zázračný lék, ale osamělý člověk může získat spojence s takřka zázračnými schopnosti. Ano, mluvím o zvířatech, především o psech a kočkách. O chlupatých přátelích, kteří svému člověku nabídnou bezvýhradnou lásku a trvalou pozornost, s nimiž je možné se dělit o jídlo, lůžko, radosti i strach. Právě ona mohou jako základ každodenní komunikace vytvořit můstky k jiným lidem. Z počátku možná křehké a nejisté, ale některé z nich mohou časem zesílit a stát se tou správnou zbraní, která odkáže osamělost někam do zastrčeného koutku duše.

PS: Fotky jsou z výletu na jih podél pobřeží Oslofjordu (z právě uplynulého víkendu)