Ale naštěstí jen málokdy k tomu dojde bez přípravy a bez varování - pokud jim ovšem člověk naslouchá. Tedy dětem i těm varováním. A tak můžeme sledovat, jak se odvažují dál od rodného hnízda, jak se prodlužuje čas, kdy nás zdánlivě nepotřebují. Proč zdánlivě?

Protože děti rodiče potřebují pořád, dokonce i jako dospělí. Jenom se mění způsob, jakým je potřebují. Nestojí o to, aby jim někdo říkal, co mají dělat. Ale vždy budou potřebovat lásku a podporu. Snesou i rady a kritiku - pokud jsou věcné a neubližují. Je to strašně těžké správně dospět a to na obou stranách. Pro děti to znamená unést svá práva i odpovědnost, pro rodiče potom nechat děti, aby to zkusily po svém a jen nenápadně pod nimi ještě nějaký čas držet záchrannou síť.

Proč se tím vlastně zabývám? Protože jsem před třemi týdny vyprovodila našeho Andyho a jeho dva kamarády Dana a Honzu na Velkou cestu. V jejich pojetí to znamenalo vzít si potřeby na táboření a vlakem projet pobaltské státy, zajet si do Murmansku a vykoupat se v Barensově moři (takoví blázni to jsou...:))), potom přes Petrohrad a Ermitáž, Moskvu a Lenina, Kyjev a Lvov na Ukrajině a Krakov a Čenstochovou zpět do Kudowy (polské lázně za hraničním přechodem u Náchoda), kde jsem si je včera zase vyzdvihla.

Už když jsme s Martinem poslouchali jejich plány, nevěděli jsme, jestli jim máme závidět nebo se klepat strachy. Kupodivu jsem to byla tentokrát já, kdo měl lepší nervy a celou situaci jsem snášela líp. Prostě jsem se rozhodla věřit, že ten kluk má navzdory mnohému zdání i pud sebezáchovy, který mu snad nedovolí riskovat víc, než je nutné. Také jsem sledovala všechny přípravy převtělené do mocných excelovských tabulek, takže jsem věděla, že to chlapci berou vážně.

Přesto mi bylo den před dnem D všelijak. Snažila jsem se to nedávat najevo a nekazit jim radost. Pár hodin před odjezdem se všichni sešli v našem domě a přebalovali - tedy rozdělovali rovnoměrně náklad patřící do kategorie "společné". Jen jsem do pokoje nakoukla a v zájmu zachování vlastního duševního klidu jsem zase rezolutně zaklapla dveře. Přidala jsem jim ještě další proviant a poté, co všechno nacpali do mého auta, jsme se s Martinem aktivně zúčastnili poslední předletové kontroly - tedy vyjmenování věcí, které nesměly být zapomenuty.

S nadšenými kluky jsem vyrazila k polským hranicím. Na nádraží v Kudowě jsem je všechny vyfotila a Honza pronesl poznámku, po které mě zamrazilo. "Naši výpravu budeme moct považovat za úspěšnou, pokud se bude počet jejích členů na první a poslední fotce shodovat..." No nic. Všem jsem udělala křížek i za ostatní nepřítomné matky a odjela domů. Následovalo každodenní čekání na esemesky a přemýšlení, jestli se nestalo něco, co nám pro jistotu nenapsali. (Naštěstí - co zatím vím - zatajili jenom Andyho bolavý zub)

No a včera jsem si je zase jela do Polska vyzdvihnout. Martina moc mrzelo, že nemohl jet sám, ale je zrovna v Číně - tak už to u nás v rodině chodí. Takže jsme s Markem vyrazili a řeknu vám, že když jsem kluky na smluveném parkovišti uviděla, tak jsem radostí blikala a troubila jako cvok. Všechny jsem je poobjímala a jak jsem tak na ně potom koukala a poslouchala první vyprávění, tak mi připadali takoví zvláštní.

Oni byli... dospělejší. Mužnější. Zkušenější. Poněkud špinaví, ale samostatní, úspěšní, unavení, nadšení. Andy se takhle s Danem potuloval už loni, ale byli pryč kratší dobu a ne tak daleko. Teď to bylo zase o kus jiné. Tenhle krok byl delší. Vrátil se do naší náruče, ale jen proto, aby se už teď chystal, jak z ní zase uteče. Zatím jen na čas, ale já vím, že se blíží doba, kdy utečou nadobro a k nám si jen odskočí. Marek je mladší, ale zrovna tak se třese na to, aby mohl strčit nos do světa a říct - tady jsem!

Není lehké to přijmout. Moji chlapečci! Ale jde to. Pomáhá mi, že na ně můžu být hrdá, že jsou samostatní, šikovní a světa se nebojí. Dívám se na ty všechny uplynulé roky, kdy mě ničili nekonečným zlobením, nepořádkem a vzájemnými rvačkami. A doufám, že i tak jsme si dokázali uplést natolik silné pouto, že se k nám budou vracet s radostí a ne z povinnosti.

Ale dost řečí. Musím se jít podívat, jestli si už Andy vybalil baťoh. Ten kluk taky na nic nemyslí!