Nordic walking znamená řekněme sportovní chůzi, při které člověk používá hůlky podobným způsobem, jako když se chodí/ běhá na běžkách. Hůlky jsou lehké, skládací a pro pohyb na asfaltu a vůbec tvrdších površích jsou vybaveny mírně zešikmenými gumovými patkami, které změkčují odraz a zabraňují nepříjemnému klapání.

Tady v Norsku s nimi chodí prakticky každý, kdo zrovna z nějakého důvodu neběhá. Je to pohodlné, hezky se přitom rozhýbe celé tělo a prý se tímto způsobem příjemně hubne. No, tak tohle dobrozdání vám ještě dát nemůžu, ale doufat můžeme, že?

Moje cesta k trekovým hůlkám byla více méně nedobrovolná. Mnohokrát zraněné koleno mě začalo zlobit, párkrát ho poničila viróza a já jsem najednou začala mít problémy nikoliv už jen s lezením v divokém terénu, ale i s tak prostými výkony jako jsou chůze a použití spojkového pedálu (je to levé koleno:)). I dostala jsem všelijaké tabletky a mazání, plus doporučení chodit po měkkém a kolenu trochu pomáhat.

A potom jsme se ocitli v obchodě se sportovními potřebami, kde jsme sháněli boty. Prodavač byl ochotný, zasvěceně hovořil speciálních podrážkách i svršcích bot, když tu najednou prohodil – máme zrovna akci na trekové hůlky. Nechcete se podívat? No, šli jsme. Martin je už před rokem věnoval jako dárek svým rodičům a ti byli nadšeni. Tady v Norsku jsou skutečně běžné. No a měli tam za velmi slušné ceny opravdu pěkné hůlky!

Hm, zamyslela jsem se. Bolí mě koleno a za pár týdnů začne v Norsku zase několikaměsíční doba ledová. Co kdybychom...? Martin miluje sportování takřka každého druhu, takže byl také pro. Takže hůlky jsme měli a jakmile koncem srpna skončil zákaz volného běhání psů, začala jsem trénovat.

To co vám teď budu povídat, jsou subjektivní poznatky začátečníka – nikoliv návod:)) Jak jsem se dočetla na netu, tak by si měl správně člověk s hůlkami koupit i nějakou tu hodinu (od dvou do osmi!) s instruktorem, aby se všechno správně naučil. Takže já se učím takříkajíc za pochodu.

Úplně první dojmy: Kristepane, ty hůlky mně překážejí! A ta pitomá poutka – člověk z nich nevytáhne ruku, když chce fotit, podrbat psa, dát mu mlsotu, vytáhnout mobil... Ale chodí se s tím slušně – prostě jako čtyřnožec. Nic zvláštního na tom není, obzvlášť, když člověk umí jezdit na běžkách.  

Po prvním týdnu: Po cestách s nevýznamným sklonem se s hůlkami chodí bezvadně, problém mám s chůzí z prudkého kopce – mám tendenci hůlky strkat před sebe, což je samozřejmě špatně. Na komplikovaných strmých stezkách, propletených kořeny stromů a prokládaných skalami hůlky nedovedu účinně použít – spíš o ně klopýtám. V hustém mlází nebo na uzounké pěšince ve vysokém borůvčí musím hůlky nosit v jedné ruce a prostě se proplést. Nevím, jestli je lepší chodit s gumovými patkami nebo bez nich – na tvrdších cestách jsou jednoznačně přínosem, v těžším terénu mají tendenci s patkami uklouznout, hrot by byl lepší.

V současné době: Na cestách vybrušuju styl, na stezkách jsem šikovnější a na skalách si už dovedu pomoct natolik, že se mi jde s hůlkami lépe než bez nich. Vyřešila jsem dilema s patkami – prostě jsem si spočítala, že na obvyklých trasách mám jen několik úseků, kde to s patkami klouže, takže je nesundávám a prostě si jen dávám víc pozor. Je to jednodušší:)) Také jsem si po získaných zkušenostech hůlky o něco zkrátila – lépe se mi s nimi teď chodí. Ruku z poutek v případě potřeby vytahuju bez problémů, spoustu věcí (včetně přidržení psa) zvládám s hůlkami zavěšenými na rukou.

Závěr: kdo chodí po vybraných cestách, které jsou cestami nikoliv stezkami a pěšinkami, nemůže mít problém. Chodí se rychle, pohodlně, skutečně se ulehčí kloubům, procvičí se ruce a posilují záda. Kdybych si volila cesty podle potřeb chůze s hůlkami, není nic snazšího. Jenže já chodím primárně ven se psy, takže volím trasy podle našich společných potřeb, takže občas lezu s hůlkami do terénů, kde je jejich použití diskutabilní, ale i tam se to dá zvládnout.

Problém je samozřejmě se psy. Vodit psy na vodítku a přitom mít hůlky v podstatě nejde. Člověk musí mít pás a běžecká vodítka. Funguje to u psů, kteří jsou zvyklí chodit s pánečkem běhat – kvůli běhu samotnému. Na venčení se to nehodí. Takže aby člověk vyrazil s hůlkami a se psem, musí splnit následující podmínky:

Pes (psi) musí být ovladatelný na dálku, protože se pohybuje na volno.

To je podmínka postačující u malých psů, kterých se většina lidí nebojí. Bohužel nestačí to u větších plemen, kde se předpokládá, že potkáte-li rodinu s malými dětmi nebo babičku s malým pejskem, tak pes musí k noze nebo je třeba ho (kvůli klidu lidu:) aspoň přidržet za obojek. Pokud si máte chůzi s hůlkami užít, je třeba v takovém případě volit ještě správné místo a správný čas, abyste prostě lidí potkávali co nejméně.

Nazgúlové patří do druhé kategorie (neškodní psi, kterých se nicméně lidé mají tendenci bát), takže moje vycházky s hůlkami se odehrávají především ráno a v lese navíc volím postranní cesty. Psi na hůlky nejdřív reagovali dost nedůvěřivě (co si to ta panička zase vymyslela...), ale brzy zjistili, že hůlky a baťůžek značí nadstandardní délku procházky a beru-li je do ruky, radostně poskakují.

Dále jsem s hůlkami na užších stezkách začala cvičit povel "Za paty!“, který jsem obdivovala u kníraček Hanky/Pitrýska. Znamená to, že se psi na povel zařadí těsně za pána a uvolní tak cestu třeba cyklistům nebo autu. Je to velmi praktické a musíme to natrénovat před zimou, kdy budeme na našich cestách potkávat desítky běžkařů, kterým je hlavně v kopci třeba uvolnit cestu kolikrát hodně rychle... Pomocí hůlek totiž držím psy na úzké cestě za sebou a přitom velím "Za paty!“ Chápou dobře, horší bude dotrénovat to i na širokých cestách, ale to už je práce pro mě a ne pro hůlky:))

Stejně jako se dá běhat s různou námahou a intenzitou, dá se tak chodit i s hůlkami. Podle chuti a potřeby mohu jít prakticky stejně jako bez nich, jindy mohu natáhnout krok a tedy i rozmach paží a chůze je okamžitě rychlejší i náročnější. Rozhodně mohu potvrdit, že chůze s hůlkami šetří klouby a příjemně rozehřeje a namůže tělo.

S tím souvisí i oblékání. Vzhledem k tomu, že při náročnějším výkonu se člověk obvykle zpotí, nosím při této příležitosti "nepotivá“ trika (s krátkým nebo dlouhým rukávem), která používám v tělocvičně nebo při jízdě na kole. V kombinaci s větrovkou (tady v tuto roční dobu nezbytnou) je to ideální – člověk je v suchu a není mu zima.

Boty by měly být podobné jako na běh, tedy šetřící nohy a tlumící nárazy. Každopádně až přijde zima (a to bude tak za měsíc), budu prostě nosit boty zimní a nejspíš i s "isbrodery“ neboli s mačkami.

Chůze s hůlkami je prostě fajn a je mi jasné, že až přijde první duben (tedy opět období povinně uvázaných psů) tak mi budou na vycházkách chybět. Pokud máte možnost a z nějakého důvodu nechcete nebo nemůžete běhat – zkuste to. Vybavení není drahé a je to velmi příjemný způsob pohybu.

Uznávám, že v Čechách ještě není úplně běžné vidět někoho s trekovými hůlkami a třeba se budete i kapku stydět. Ale věřte mi, že není za co. Vždyť jste v tomto případě vlastně ohromně in! :)) Stačí kouknout na pár odkazů...

***

Tady je oficiální stránka...

Tady stručné seznámení

A nakonec jeden návod – video je s anglickým komentářem, ale podstatné uvidí i ti, kteří tímto jazykem nevládnou:))

***

A tady je zase pár fotek z podzimního lesa