Tak schválně, co se vám vybaví dřív, když zaslechnete jméno Madeira - ostrov v Atlantském oceánu nebo proslulé víno? Po týdenním pobytu se mi asi nejvíc líbí představa, kterou vyvolává jedna z přezdívek tohoto pestrobarevného ostrova. Ano, mluvím o "květináči v Atlantiku"...

Však také prvním a nejpůsobivějším dojmem, který získáte jen se po ostrově rozhlédnete, je úžas z tisíců nejrůznějších květů. Kvete úplně všechno: květiny, živé ploty i stromy. Kytky v květináčích zdobí jakoukoliv vhodnou plochu, zahrady se utápějí v moři květů všech barev a tvarů, vesnické hřbitovy bez kamenných náhrobků jsou rozkvetlými zahradami s množstvím pravoúhle navazujících cestiček. Kvetou příkopy, rumiska a okraje parkovišť, stanoviště kontejnerů na odpadky zdobí keře kvetoucích ibišků, vánočních hvězd a oleandrů. Horské stráně jsou zlaté tisíci rozkvetlými keři janovce, kdejaký živý plot kvete barevněji a nápadněji než celá moje zahrádka. V lese vás omámí vůně blahovičníků, silnice lemují kilometry modrých a bílých kvetoucích buganvilií. A ty strelície! Oranžové ptačí zobany závodí o přízeň obdivovatelů s celou řadou pozoruhodných květin, které nedokážu ani pojmenovat. 

Máte pocit, že přeháním? Ale kdepak, musela bych se do toho obout buď botanicky nebo poeticky, abych vám to neuvěřitelné množství všudypřítomných květin aspoň trochu přiblížila. Zkrátka si tu vesele venku roste množství květin, které si doma obvykle rozmazlujeme v květináčích nebo v truhlících. A také spousta orchidejí, které si zpravidla doma nepěstujeme vůbec.

K dojmu květináče potom přispívají zdejší hory. Pohled z moře musí být úžasný - ze safírově modrých nebo ocelově šedých vod Atlantiku (to jak se zrovna vyspí zdejší poněkud nevyzpytatelné počasí) se zdvihají skály, které svojí strmostí, výškou a divokou rozeklaností berou dech. Jen na některých místech ustupují kousek stranou a nechají u pobřeží místo i nějaké té schůdnější krajinné variantě, kam patří menší a větší kopce. Rovinky tu nehledejte, ty tu jsou natolik nedostatkovým zbožím, že dráha letiště patřícího k hlavnímu městu Funchalu je z větší části postavená na pilotech a kus jí museli vytesat do skály. Připadá mi znepokojivě krátká a až příliš mi vyvolává vzpomínky na staré letiště v Hong-Kongu. Každopádně kdyby se pilot nestrefil, dopadne přímo na promenádu historického městečka Santa Cruz, které si směle může zakomponovat naváděcí světla letištní dráhy do městského veřejného osvětlení. 

Ale zpátky ke zdejším horám. Jsou vysoké téměř 2 000 metrů a mění charakter krajiny nevídaným způsobem. Na pobřeží jsou to divoké skály do jejichž úpatí jsou doslova vytesána malá políčka, resp. ve většině případů vinice. Všude jinde, kde nejsou květiny rostou pro změnu banánovníky. Zdejší banány jsou mrňavé a strašně dobré. Už proto, že si je můžete koupit zcela přirozeně dozrálé (až přezrálé). Jestliže dole rostou banány, ve středních výškách najdeme smíšené lesy, kde se mezi borovice míchají blahovičníky (eukalypty) a v podrostu se střídá obyčejné kapradí s buganviliemi. Když se vydrápeme ještě o kus výš, dostaneme se v západní části ostrova na náhorní plošinu, kde zmizí stromy a nastupují keře a kosodřevina. Krajina připomíná poloniny, často se tam válejí mraky a oproti pobřeží je tu parádní zima. A nad tuto plošinu, která není nijak plochá, ale naopak ji tvoří poměrně strmé hřbety navazující jeden na druhý, se tyčí vrcholky hor. Nadšenci na ně lezou, já jsem se spokojila s vědomím, že tam někde v mracích doopravdy jsou. 

Tím bych se dostala k počasí. Pokud plánujete lenivou opékací dovolenou, tak jste na špatném ostrově. Madeira je sopečného původu a trčí z Atlantiku nejen dost vysoko, ale navíc dost osamoceně. Takže se jí daří chytat mraky, valící se od severu nad oceánem. Když se zachytí jen na vrcholcích hor, prší a fouká především na severní straně ostrova. Když jich lapnou víc, tak zahalí celá ostrov. Foukat a pršet tu umí náramně - užili jsme si obojího. Počasí se dokáže měnit i během dne, takže turistům mířícím do hor se doporučuje vyrážet časně ráno, aby toho ušli co nejvíc ještě předtím, než se nebe zatáhne. Když si ale sednou mraky do širokého údolí nad Funchalem, mohou zkazit počasí klidně i na týden.

Není to však žádná katastrofa. Ostrov je právě proto tak neuvěřitelně zelený a kvetoucí, protože mu nechybí vláha. Ony pověstné levády, neboli zdejší zavlažovací systém, berou vodu z nádrží nahoře v horách. Ty jsou zásobované z horských potoků, a ty zase z těch mraků, které nachytají hory nad nimi. Všeobecně vzato, ideální ostrov v případě, že už někde musíte ztroskotat. Myslím, že Robinson by ho bral všema deseti. 

Opékací varianta dovolené by narazila ještě na další zádrhel - jen málokde se tu dá koupat v moři. Zdálky vypadá oceán krotce, hlavně u vesnic, kde je vedou nad pobřežím vysoké hráze a jsou upravené vjezdy do přístavů. Jenže když se podíváte Atlantiku tváří v tvář, jste nuceni rychle změnit názor. Jako sopečný ostrov nemá Madeira kolem pobřeží téměř žádné mělčiny, na kterých by se s dech beroucí divokostí vzdouvaly a lámaly vlny. Takže dlouhé vlny přicházející z oceánu se tváří velice nenápadně, dokud ovšem s ohromující silou nenarazí do pobřeží. To je tvořeno z větší části oblými kameny až balvany, které se po nárazu vlny přesýpají a celé pobřeží potom duní, jakoby jel kolem nákladní vlak. Voda mezi kameny syčí a víří černo-červený sopečný písek. Je to nesmírně působivá podívaná, ale chuť na koupání člověka rychle přejde. Určitě to musí být skvělé, vlézt tam z lodi, ale to se nám nepodařilo zažít.

Samozřejmě jsem k vodě sešla a bylo to skvělé. Oceán je tu poměrně teplý (Golfský proud) a stačí si najít kousek pobřeží, kde je víc písku než balvanů. Vyplatí se postávat u nějakého většího exempláře, aby se mohl člověk chytnout, když má oceán chuť si hrát. Potom stačí jen čekat. Jestli vám jedna vlna olízne jen kotníky, příští je nad kolena. A ta nějaká pověstná devátá (nepotvrdím, nepočítala jsem je...:)) vás zaleje až nad hlavu a vám nezbude než se křečovitě držet balvanu, aby vás nespláchla ještě i vracející se voda. Je to neuvěřitelná síla, s běžným příbojem v "turistických" mořích jen těžko srovnatelná. Však jsou všechna mola a hráze, jakožto výrobky lidských rukou, pečlivě chráněny vybranými balvany a betonovými monolity, které pomáhají ničivé vlny roztříštit a tlumit jejich sílu.  

Teď mluvím především za severní a západní část ostrova, kde jsme byli my. Na východě je oceán krotší, takže pláže jsou tam četnější. Popravdě ono to tam v tom nejposlednějším výběžku ani nevypadá, že by to patřilo té bujně plnokvěté Madeiře, do jaké vás vyklopí letadlo. Kopce pomalu klesají k moři, jsou holé, sem tam nějaký keř nebo trsy květin, které nejsou tak žíznivé, jako jejich sestřičky o kousek dál na západ. Vítr tam skučí, prohání se mezi hřbety kopců, zpívá na útesech a vypráví, jaká by Madeira byla, kdyby její vysoké hory nelapaly mraky.

Kousek odtud se nachází ostrov Porto Santo, kde je vedle pláží též velká "záložní" přistávací dráha. Ocení ji tak třeba letadla, která by v této oblasti mohla mít problémy a na funchalskou pididráhu by se jen těžko trefovala.

Ale tím se už dostáváme k lidem a lidským výtvorům, které dělají Madeiru Madeirou. A o tom si povíme příště.