19.3.2024 | Svátek má Josef


BTW: Kameny, katedrála a vřesoviště

6.10.2009 2:28

Ne, že bychom měli v hlavě při plánování výletu takové vznešeně historické cíle - to nám došlo až dodatečně. Prostě jsme našli v jednom kraji dva zajímavé historické cíle a naplánovali jsme si piknik v přírodě - přijeli za námi oba synkové, takže jsem si to hodlala užít. Dede - Anglie - Stonehenge 1

Opekla jsem tedy kousky kuřete spolu s anglickými klobáskami, zabalila chleba, zeleninu a nějaké ty sušenky a koláče, do termosek nalila horký čaj a kávu, vše doplnila sadou papírových ubrousků a třemi láhvemi pitné vody určené nejen pro lidi, ale i pro psy. Martin poněkud pozvedl obočí a zeptal se, jestli jedeme na týden na pustý ostrov? A kam si jako myslím, že to všechno nastrkáme, když se do relativně malého auta musejí vejít čtyři dospělé osoby a dva poměrně velcí psi? Všechno jde, když se chce - prohlásila jsem optimisticky a připomněla posádce, že nesmíme zapomenout na bundy, počasí se totiž jevilo anglicky vrtkavé.

Naším prvním cílem byly Stonehenge, ony tajuplné v kruhu postavené balvany. Cesta vypadala snadná a rychlá - alespoň podle mapy. Najedeme u nás na okružní dálnici M25, odtud na M3 směrem na Southampton a z ní po chvíli odbočit na A303 směrem na Amesbury a jsme tam! Úvaha by to byla v zásadě správná, kdyby ovšem nebyla srpnová sobota s jasně svítícím sluníčkem, které nalákalo Londýňany k výletu na jižní pobřeží. Výsledkem byla zacpaná M25 (vcelku normální jev:)), občas zpomalená M3 a totální kolaps na A303 kousek před Stonehenge, kde se čtyřproudová silnice zužovala na úroveň lepší okresky.

Když jsme se přískokem dokodrcali na dohled ke slavným kamenům, měli jsme už cestování a preventivně i druidů plné zuby. Zatímco se Martin zařadil do dlouhé kolony k odbočení, napadlo mě to, co asi každého - ty kameny vážně vypadají jako na všech těch obrázcích! Zatímco jsme se v nepřetržité koloně aut a za Daníkova nedočkavého štěkotu (Hrž hubu zvíře pitomý!) popojížděli k ohromnému parkovišti, snažila jsem se dostat do správné nálady. Vždyť konečně uvidím něco, o čem jsem tolik četla i přemýšlela!

Nazgúlové šťastně opustili kufr auta a chlupy jim vlály ve větru, který se vysmíval modrému nebi, a nutil lidi urychleně vytahovat z aut bundy a mikiny. Rozhlédla jsem se kolem. Z celé obrovské louky, přeměněné v sezóně na parkoviště, se vynořovali v jednotlivě i v malých skupinkách lidé, aby se u oficiálního vchodu do areálu slili v jednu hlasitě bublající lidskou řeku nadšených návštěvníků hodlajících pocítit kouzlo věků. Bylo definitivně jasné, že z rozjímání nebude nic. Když se celé stovky, možná tisíce lidí naráz snaží najít mystično, najdou akorát starou belu.

Dede - Anglie - Stonehenge 2Jednu chvíli jsme to měla chuť vzdát, a jakmile bylo jasné, že psi nesmějí ani na onen chodníček obkružující v uctivé vzdálenosti kamenný kruh, nabídla jsem se býti psovodem a zůstat tak na louce mimo dav. Jenže jsme měla smůlu, resp. asi štěstí, protože Martin už u Stonehenge byl (to tam ještě nebyl ani povinný chodníček ani vysoký plot kolem dokola), takže jsem se statečně s Andym a Markem ponořila do té lidské vřavy.

Po zaplacení jsme prošli tunelem pod silnicí a vynořili se za plotem. Konečně jsem se mohla na kameny nerušeně podívat - tedy pokud jsem nebrzdila postupující dav. Na první pohled byly... prostě byly takové, jaké jsou na obrázcích, jen tam stály a vypadaly v té krajině trochu divně. Kdybych nevěděla, o co jde a bylo to celé menší, mohla by to klidně být jedna ze zajímavějších expozic v galerii Tate Modern. Potom ale divoký vítr přihnal pár mraků, zemi začaly pruhovat stíny, a obrázek jak vystřižený z katalogu cestovní kanceláře se přece jen trochu změnil.

Chtělo to prostě trochu snahy a sebekázně, aby si člověk odmyslel ty davy kolem a z té dálky si přece jen uvědomil, jak jsou ty kameny veliké a co asi znamenají. Pocházejí prý z Walesu, z oblasti, která proslula léčivými prameny. Byl i toto důvod, proč je lidé někdy před 5 tisíci lety začali vláčet nějakých 400 km daleko, aby z nich postavili kruh? A kolem něho vyhloubili příkop a navršili val. Tehdy se praktické důvody mísily s náboženskými či mystickými zcela přirozeně, ale stejně to musel být strašně silný a naléhavý důvod, který vyprovokoval práce, které trvaly s přestávkami téměř 1 500 let! Když si to uvědomíme, tak vnější kruh velkých kamenů byl v době dokončení celé akce - tedy stavění podkov z trilitonů (dva kolmé kameny a třetí nahoře přes ně položený) už prastarý...

Když se tedy soustředíte, tak se sice neobjeví druidové a tajemno, ale osloví vás ta urputná lidská vůle, ta myšlenka vybudovat něco tak strašně důležitého, že to přesáhne stovky, tisíce generací - právě to k vám nakonec promluví. Také ta majestátnost kamenů, jejich tíha, síla... A potom to, že tak dlouho odolaly vandalským sklonům lidstva!

Pravda obě světové války jimi zacloumaly, jak se při bombardování chvěla zem. Největší kameny potom museli do země zabetonovat - po bezmála pěti tisíci letech! Však také tyto války byly nejméně o řád nelidštější než ty před nimi... Ne, nebudu přemýšlet o válkách, které by nás mohly čekat, a radši zavelím k ústupu. Dnes bylo dost kamenů, pokud si je chceme doopravdy užít, musíme sem přijet někdy v listopadu - to budou mít atmosféru akorát:)) Dede - Anglie - Salisbury, brána do The Close

Martin volí cestu postranními cestami, takže do Salisbury přijíždíme uzounkou silničkou lemovanou domy jako z pohádky - tedy většina z nich tak vypadala. Často měly doškové střechy a na rozdíl od "našeho" kraje (východní Surrey) už tak silně nepřevažují domy hrázděné, tedy kombinace dřevo a cihly, ale začíná se objevovat mnohem víc domů kamenných. A protože Angličané evidentně hrázdění milují, tak se vyskytuje podivuhodná kombinace cihel a kamene s tím, že cihly (opticky?) nahrazují dřevěné trámy. Zajímavé! Všude je samozřejmě plno květin - mám dojem, že poučení o tom, jak postavit krásnou zahradu, tu získávají už děti ve škole. A zahradník tady musí být ctěné povolání:))

Salisbury je moc hezké městečko s historickým středem, ještě historičtější katedrálou a prakticky bez fádních nebo ošklivých předměstí. Tady se ukázalo, že cestování v sobotu má i své výhody - ve městě se totiž zrovna konal trh. A protože bylo hezky a byly prázdniny, byly ulice veselé, plné lidí, obchodů a stánků, přesto celkem čisté a přívětivé. Procházeli jsme uličkami doprovázeni Nazgúly, jako obvykle pokojně a bez problémů, přestože ulice byly zdatně zapsené. Slavnou katedrálu jsme nemuseli nijak dlouho hledat - ta její neanglicky špičatá celých 123 metrů vysoká věž se prostě nedá přehlédnout.

Sama katedrála je další kus ztělesněné historie. Oproti kamenům je sice mlaďoučká, ale stejně je začátek stavby v roce 1220 pěkně dávno! Ohromující je tato stavba hned v několika směrech. Tak předně je obrovská a přitom celá v jednom stylu. Proč? Inu byla postavená nevídaně rychle - za 38 let, takže se mezi tím ještě nestačila úplně změnit doba a její vkus. Když se díváte na obrovskou stavbu, plnou kamenné harmonie a čarující se světlem, tak jen žasnete - kdo a jak tehdy mohl nakreslit takové plány? A bez počítače?:))

Byly nakreslené jen nahrubo a podrobnosti byly v rukou stavebních mistrů? Nezbývá než znovu smeknout před tehdejší mi staviteli... A vůbec, kde v sobě pořád jako lidstvo bereme pocit, že jsme díky pokroku o tolik chytřejší než bývali lidé dřív? Řekla bych, že jsme asi v průměru čistější a zdravější, ale třeba s šikovností, tam už bych na nás moc nesázela...

Dede - Anglie - Salisbury, katedrála 1(Podrobnosti o katedrále se dočtete tady a tuhle si pusťte panoramatickou prohlídku - nezapomeňte, že si ji můžete v zajímavých místech zastavit pomocí tlačítka pause:)) 

Ze Salisbury jsme zamířili zhruba jihovýchodním směrem do národního parku New Forest. Věděli jsme, že je to nový národní park - ustanoven byl v roce 2005 - a ani vlastně nevím, co jsme od něho čekali. Původně jsme ho našli jen jako místo vhodné k pikniku... Ale na místě se ukázalo, že jsme našli mnohem víc - dokonce ani slibovaní jeleni nebyli zdaleka jedinou ani tou nejdůležitější atrakcí!

Řekla bych, že nejvíc zavádějící byl na celé akci ten název - Nový les. Máme už představu, jak je v Anglii s tradicí, a že pojem nový nemusí vždy znamenat to, co si pod tím člověk představuje. Ale to, že nám i návštěva lesa bude historicky ladit s kameny a katedrálou, nás přece jen nenapadlo.

Tak předně první kontakt s oblastí nového lesa byl poněkud překvapující v tom, že v něm chyběl ten les. Vjeli jsme do něj z té strany, kde jsou prastará vřesoviště, lehce zvlněná se zamyšleně pokládají do krajiny, divoce a trochu pochmurně půvabná, tajuplná, lehce výsměšná k lidem poslušně sledujícím asfaltové cesty.

Nejsou opuštěná - i dnes se v nich pasou roztroušená stáda koní a krav, i oslíky jsme potkali... Zvířata mají na cestách absolutní přednost a je na řidiči, aby s nimi vždy počítal. Jsou úplně volná, bez jakýchkoliv ohlávek či úvazků, pohybují se krajinou s tisíciletou samozřejmostí, svobodná, plně sama sebou. Což ovšem neznamená, že jsou blbá - žebrat u odpočívadel umějí skvěle:))

V této fázi vás jistě neudiví, že když jsme konečně našli Nový les, tak byl starý. Některé stromy byly dokonce prastaré a to prosím nešlo o věkovité duby nebo buky, ale o obyčejné borovice! Nazgúly stáří ani velebnost lesa nijak neoslovila, byli jen šťastní, že jsme si našli plácek, kde jsme je mohli na chvíli pustit z vodítek. Dede - Anglie - New Forest - les

Poté co se proběhli, počuchali si a nějaký ten klacek přinesli, jsme si na místě k tomu určeném udělali piknik. Konečně jsem rozložila na stůl všechny ty dobroty a dali jsme se do jídla. Psi byli velmi pozorní - však vědí, že od jakéhokoliv jídla podávaného na cestách dostanou pořádný díl.

Vůně jídla, praskání ohýnku u sousedního stolu a šumění stromů mě rychle přenášelo o stovky let zpět. Jestli bylo snění u Stonehenge opravdu těžké, tady to šlo samo - přestože tábořiště rozhodně nebylo prázdné. Jako skoro všude v Anglii, i tady jsme zakopli o pořádný kus historie. Tato oblast byla osídlena už v době bronzové, ale kvůli (díky?) zdejší neúrodné půdě nebyl tento kraj nikdy hustě osídlen a hospodářsky využíván.

Rozsáhlá vřesoviště sice obvykle vznikala tam, kde lidé vykáceli les, ale jakmile vznikla, bylo velmi těžké tam pěstovat cokoliv jiného. Půda je tu suchá a kyselá, takže lidé - pokud jen trochu mohli - hospodařili radši na jiných místech. Zbyly tu stopy po obyvatelích z doby bronzové, železné a podepsali se tu také staří Římané.

Oficiálně však historie tohoto místa (Nový les - nezapomínejte) začíná v roce 1079, takto čtrnáct let po bitvě u Hastingsu, kdy se vlády zmocnil Vilém Dobyvatel, tedy později král William I. Onen název Forest (tedy les) však tehdy neznamenal les v tom významu, jak ho známe dnes, ale spíš šlo o název charakterizující území s královskými privilegii, tedy spadající pod zvláštní správu. (Historiky prosím o omluvu, případně o doplnění, tohle jsem vážně nestudovala:)) Byla to vlastně honitba - král a jeho dvořané sem jezdili na lov.

Dede - Anglie - New Forest - vřesoviště a kůňMístní samozřejmě ono lesní či snad lovecké právo nijak nemilovali, jelikož šlo samozřejmě nad veškerá práva jejich, přičemž oni se královské zvěře nesměli ani prstíčkem dotknout, nebo přišli o celou ruku. Nesměli si ani oplotit pozemky, aby se jelenům a divočákům nestavělo nic do cesty a pokud jim zvěř sežrala úrodu, byl to jejich problém. Na oplátku sice mohli pást svoje zvířata na panském, ale kde se měli pást oni, to se už moc neřešilo. Je ovšem pravda, že tímto způsobem se unikátní kus krajiny zachoval až do dneška, kdy se Nový les stal národním parkem se vším, co k tomu patří.

Po příjemném pikniku a následné procházce jsme se rozjeli domů. Byl to nezapomenutelný výlet, bořili jsme se po kolena ve všelijaké historii, ale přitom jsme jí projížděli tak snadno a nenásilně, že nám ta tisíciletí ani nepřišla. Řekla bych, že to prostě k Anglii patří, je to v lecčem stejné jako třeba v Římě, kde starověké památky prorůstají moderním velkoměstem a jsou součástí jeho velkolepého, byť poněkud šíleného chaosu.

Mě na tom asi nejvíc fascinovalo, kolik se toho dokáže v Anglii uchovat. Je fakt, že ji nepostihla většina válek pustošících kontinentální Evropu, ale stejně věci podle mého názoru pomohla anglická slabost pro dodržování tradic, i kdyby jim to v momentální současnosti mělo komplikovat život.

Myslíte, že přeháním? Zcela současným a všeobecně platným příkladem by mohla být například poněkud masochistická záliba Angličanů v používání oddělených kohoutků na studenou a teplou vodu. Co jiného než úcta k tradicím by mohlo v jednadvacátém století donutit člověka, aby si co chvíli opařil ruce?

Další fotky najdete zde 

Dede - Anglie - New Forest - vřesoviště a oslík

Dagmar Ruščáková