S povyplazeným jazykem dodělávám poslední otočku lepicí páskou a začínám hledat místečko, kam by se dalo napsat veliké „Mamince“ se stylizovanou kočkou – mým rodinným podpisem. Páni, to se mi to povedlo! Můj dárek je snadno poznatelný mezi všemi ostatními!

Ach ano, balívala jsem tak já, balily tak moje děti a určitě tak balí tisíce jiných dětí, které už vědí, že dárky nenosí Ježíšek, ale že si je na Ježíškovu oslavu dáváme navzájem, protože se máme rádi. Vznikají tak balíčky podivuhodných tvarů, poznatelných především podle velkého množství lepicí pásky, či jiných stop lepidla, pokud se malý balič snažil vzhled dárku vylepšit dalšími ozdobami.

Dětem se nad nimi obvykle dme hruď pýchou, rodičům dojetím... pokud ovšem chvíli před tím někdo z nich nezjistil, že onen darovník lepil své dílo na posteli, aby nebyl načapán v kuchyni. Potom dojetí bývá mírně tlumeno rychlým posuzováním napáchaných škod.  

Jestli děti obvykle balení dárků baví, u dospělých to vždy neplatí. Tak třeba já – balení dárků je pro mě frustrující záležitost. Copak knihy, ty zvládám celkem obstojně (ne, nekupuju knihy jen proto, že se dobře balí!), ale jak jde o nějaký nepravidelný tvar, tak mívám dojem, že nejsem o nic šikovnější, než když mi bylo sedm. Jen ten jazyk už soustředěním nevyplazuju, spíš nadávám.

Nezapomenu na jeden rok, kdy jsem se rozhodla, že ne, nebudu zase všechno balit na poslední chvíli na podlaze v zamčené ložnici, takže jsem týden předem přinesla dárky dolů a pohodlně vše zabalila na velkém jídelním stole. Šlo to, jak když bičem mrská, a výsledek byl lepší, než kdykoliv předtím.

Zrovna jsem s pýchou přehlížela řadu úhledných balíčků, připravena je popsat jménem příjemce a označit kočkou, když ve mě zatrnulo. Zapomněla jsem dárky třídit a teď jsem u nejméně poloviny z nich nevěděla, komu patří! Inu, ten rok jsem si balení opravdu natrénovala:))

Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové