Dokázali byste si spočítat, kolikrát musíte v duchu sevřít pěsti a s úsměvem (či aspoň šklebem) na tváři jít udělat neproveditelné? Ne, nemluvím o hrdinských a výjimečných činech, mluvím o obyčejných věcech, které ale zrovna pro vás představují problém. Možná je to objektivně krtčí hromada, ale pro vás je to Matterhorn.

Jak dobře to znám! Jako každý, i já mám svá soukromá strašidla hýčkaná hluboko v hlavě a v srdci. V běžném životě se jim umím šikovně vyhýbat, ale stěhování do nového prostředí jich pár zase probudilo.

To je tak. Můj muž je neuvěřitelně přizpůsobivý a výkonný jedinec, kterého jen tak něco nezaskočí. Dokáže se rychle orientovat snad v jakémkoliv prostředí a z jakéhosi záhadného důvodu se domnívá, že jsem stejná jako on. Jenže ono to tak není.

Když jsme se sem přistěhovali, měl za sebou už šest měsíců práce v Norsku, zatímco já měla k dobru těch deset dní v létě. Přijeli jsme v sobotu hluboko v noci a od pondělka jsem musela začít normálně fungovat - vozit Marka do školy (a tu školu najít!), najít obchody, poštu, jezdit do Oslo, bylo-li potřeba... Prostě normální život.

Pro něho! Já jsem ze začátku musela bojovat s tisícem všelijakých drobných strachů a řešit záhady každodenního života v cizím prostředí. No dobrá, šlo to. Jenže potom byla ta nehoda, kterou jsem nezavinila a nemohla jsem jí zabránit, a ve mně se něco zlomilo. Začala jsem se bát. Když jsem druhý den ráno po nehodě musela naklusat k Martinovi do práce a z minuty na minutu odjet s půjčeným autem, které se jen lesklo novotou, zatímco kolem bylo stejné náledí jako den předtím, cvakaly mi málem zuby.

Jeli jsme s Markem po předvánočních nákupech a já jsem tiše, ale vytrvale reptala: "Jak si to ksakru představuje? Strčí mě do úplně neznámého auta a řekne jeď! Na tom zatraceném ledu! Navíc to má benzínový motor a manuální převodovku!" Zatímco jsem pátrala po takových vymoženostech, jako je ovládání stěračů nebo ofukování oken, Marek podotkl: "Celý život jezdíš s manuální převodovkou a navíc to auto je podstatně menší než naše. Na co si stěžuješ? Jsi přece flexibilní!"

Ne, nechtěla jsem být flexibilní. Chtěla jsem být chována, těšena a chráněna před krutým světem, ve kterém existuje předvánoční blázinec a neposypané silnice. Jenže jsem moderní žena a musím být flexibilní, takže jsem dojela do Oslo, zvládla nákupy a neurazila zrcátka na těch zdejších nesmyslně mrňavých parkovacích místech v podzemních garážích. Martin se ničemu nedivil a proč také. Co je za problém dojet na nákup?

Strach mě samozřejmě přešel, ale stejně vím, že někde za bukem číhá nějaký další - takový je už život. A proto jsem vám chtěla říct, abyste se dívali pozorněji po svých příbuzných, přátelích a třeba i kolezích. Možná právě teď někdo poblíž vás překonává svůj osobní Matterhorn, ačkoliv vypadá, že prostě dělá svoji práci. Třeba je z toho nervózní a vy nechápete proč. A možná, že teď už chápete...:))