A výrobci automobilů se jim snaží vycházet všemožně vstříc - od ocelových traverz jistících pevnost karosérie, přes airbagy až k celé řadě elektronických vymyšleností. Palubní počítače, GPS a všelijaká udělátka personalizující vnitřní nastavení auta pro jeho pánečka již nejsou žádnou dech beroucí výjimkou, takže výrobci se vrhají do dalších oblastí. Jednou z nich je sledování řidiče - toho nejslabšího článku většiny moderních vozů.

Budoucnost může vypadat třeba takhle: "Neusínáš? Nepožil jsi zakázané nápoje? Soustředíš se na cestu nebo hladíš po koleně spolujezdkyni/spolujezdce a prokrvují se ti jiné orgány než právě mozek? Pohádal jsi se s tchýní a máš chuť vraždit? Proklínáš šéfa a přeléváš svoji agresivitu do otáček motoru?"

Tak hajdy na vzduch a zacvičit si! Jinak si motor ani neškytne. Počítač vybavený různými snímači sleduje frekvenci mrkání, reakce zorniček či tep a srovnává to s normálním stavem. Nevyhovíš - nejedeš. S trochou škodolibosti bude počítač vybaven syntetizátorem hlasu a ještě vám do řízení bude kecat: "Tomu říkáš bezpečná vzdálenost? Při téhle rychlosti?"

Představuji si, že by programové vybavení automobilu mohlo brát v úvahu ještě další okolnosti. Když se řidič přihlásí svým kódem, může auto podle zadaných kritérií (např. věk/délka praxe/pohlaví) nastavit režim praktických připomínek. Mladý jinoch bude převážně krocen, starší matador buzen, ženě se zapne echolokátor ve chvíli kdy se bude snažit zaparkovat, dědouškovi bude počítač předčítat značky a opakovat adresu cílové stanice. To bude na silnicích pohoda!

Aktivity výrobců však sledují další ze snů provázejících lidstvo - tedy samořidící automobil. Lidský prvek bude výrazně potlačen a jeho funkce více méně zredukována na určování cílových stanic. Začíná to snahou o elektronické řízení tam, kde dosud musí stačit ocel. Jestliže je sledování a buzerování řidičů vcelku zábavnou alternativou vykreslujících budoucnost, v tomto případě má představivost hrůznější vyhlídky. Proč? Heslem stále zůstává spolehlivost.

Je pravda, že i ocelová přední poloosa dokáže prasknout, lanka od plynu se občas trhají, brzdové obložení se ošoupe. Zkuste si ale představit, že většinu těchto činností - řízení, regulace rychlosti či brždění - je cele v rukou počítače. Palubní počítač - to zní hrdě. A co takhle software? To už je něco jiného, že? Běžné slůvko restart tak nabývá vysloveně zlověstného významu. Nepovedlo se zabrzdit hned napoprvé? Software se může restartovat a zkusit to znovu. Pokud ale bude mít co - ten sloup v zatáčce třeba na software nevěří...

Samořidící automobil by se na cestách nejspíš orientoval podle řekněme inteligentních patníků. Vysílal by signály, četl a vyhodnocoval odpovědi a podle toho by volil optimální trasu. Ve městech si to celkem dokážu přestavit. Město je totiž ve většině svých částí přesně místně definované, dá se tam snadno sledovat hustota provozu. Ale co na venkově?

S příchodem vyspělých technologií by se mohla spojovat ještě výhoda. Taková auta se budou zatraceně špatně krást. Chuligáni potloukající se po sídlištích, na parkovištích a kolem hospod budou mít s legrací utrum. Kdepak spojit pár drátů! Auto se bude vynalézavě bránit i proti vandalským útokům. Elektrické pohlavky a dokonalá identifikace škůdce zasílaná přímo na policii by mohly zabránit většině potenciálních škod.

Samozřejmě, že by se auta kradla dál, ale dokážete si představit, jakou by musel mít takový zloděj kvalifikaci? Kdepak obyčejný hacker! To by muselo být doslova bratrstvo kybernetiků, vývojářů a jemných mechaniků. Stát se zlodějem aut by vyžadovalo celoživotní vzdělávání, či přinejmenším absolvování náročných rekvalifikovaných kurzů. Při střetu s obranným systémem vozu by zvonila inteligence, brousil se důvtip a aktivovaly vědomosti. Jedinec by nejspíš nestačil a pracovalo by se v týmech - možná by se uplatnilo i projektové řízení! Vznikla by třída odborných konzultantů, otvírala by se vzdělávací střediska, help desky a horké linky.

Zajímalo by mě, kolik současných zlodějů by se v tomto případě radši dalo na počestnější a pohodlnější způsob obživy...