Je to oblast v Západní Austrálii, která má geologické privilegium. Nachází se zde nejstarší horniny na světě, až 3,6 miliard let staré. Zdejší krajina je rájem geologů a nachází se zde i gigantická naleziště železné a jiných rud. Navíc, železo je ve zdejší rudě tak koncentrované, že vychyluje kompasy přelétajícím letadýlkům. Jde o krajinu pouštního charakteru, kde si návštěvník připadá jako na výletu na Marsu.

Hamersley-Range

Co o tom píše Wikipedie, si můžete přečíst tady a tady.

Na pobřeží Indického oceánu se nachází zkameněliny stromatolitů miliony let staré a zároveň i živé, stale rostoucí v mělké vodě u břehu. V pískovci v Strelley Pool, 3,4 miliard let starém, byly nalezeny stopy nejstaršího života na Zemi. Stejně staré zkameněliny bakterií, které metabolizovaly síru tak jako dnes většina živých forem na Zemi, tedy i my, kyslík.

Před nedávnem zde bylo nalezeno zrnko zirkonu, které je 4,4 miliard let staré. Toto nutí geology přehodnotit některé dřívější předpoklady o stáří a vzniku Země a hlavně doby vzniku života na ní. Podrobnosti si můžete přečíst zde.

Pro ty, které by zajímala geologie této oblasti, je více informací zde.

Nezapomínejme, že jsme v Klokánii, a tak oblast Pilbara má rozlohu větší než 502 000 km čtverečních, na kterých žije 48 600 obyvatel všech barev a národností. Takže Česká republika se svou rozlohou 78 866 km čtverečních by se sem vešla zhruba 6,5krát. Domorodců zde žije přibližně 6000.

Název oblasti je odvozen z místního domorodého slova „bilybara” znamenající suchý. Vyskytuje se zde také možnost, že nynější název je odvozen od slova „pilbarra” znamenajícího v místním domorodém jazyku rybu druhu mullet, tedy liza. Osobně bych se spíše klonil k první variantě, protože sucho je zde velice výrazné všude a ryb mullet poskrovnu.

Skalnatá krajina na Burrup Peninsula

Prvními obyvateli zde byli domorodci už před 50 000 lety, kteří nám na skalách pod převisy zanechali nesčetné kresby a do skály vyškrábané petroglyfy. První Evropan, který tuto oblast prozkoumal, byl Francis Thomas Gregory v roce 1861. Díky svému pouštnímu charakteru zde nevykvetlo pastvinářství a ani zemědělství. Až objevení největších ložisek kvalitní a bohaté železné rudy na světě umístilo tuto oblast do povědomí bílého muže.

Toto nerostné bohatství zde v roce 1952 objevil Langley Frederick George „Lang“ Hancock, když letěl se svou tehdejší ženou v malém letadle nad touto krajinou. Zdejší zásoby železné rudy vysoké kvality jsou odhadovány na 24 gigatun, nebo 24 miliard tun. V současné době se ve více než dvaceti velkých povrchových dolech těží 324 milionů tun ročně. I když železná ruda umisťuje Pilbaru na mapu, tak zde jsou i jedny z na světě největších nalezišť manganu a jiných minerálů.

Téměř každý den se v dolech koná odstřel a pak už se ruda nakládá na obří náklaďáky a vyváží z dolu ke zpracování v nedalekém zařízení na povrchu. Většina této velké práce probíhá téměř automaticky, ale s těmi důlními náklaďáky někdo musí jezdit, a tak společnost ještě do nedávna zaměstnávala a draze platila řidiče. Tito měli velice dobré podmínky, kabiny řidičů náklaďáků byly klimatizovány a sedačky hydropneumaticky odpružené, takže jeden seděl jako v klubovce někde v kavárně. Tři dny práce, po 12 hodinách a pak dva dny volna. Za rok si takový řidič přišel na 150 000 klokaních dolarů, které mohl ve velké většině ušetřit, kdyby šetřil.

Jedna cesta z dolu k místu zpracování a zpět trvá zhruba 35 minut. Náklad jednoho auta je 250 tun a většinu času zabere relativně pomalý výjezd auta z dolu na povrch. Tam už pak může uhánět terénem rychlostí až 60 km/hod. Za směnu se tak každé auto otočí 20x.

Protože řidiči činili nejvyšší náklady na mzdy v podniku, tak byla jejich činnost pod mikroskopem vedení. Jak každý řidič ví, tak se dá jezdit různým způsobem. V prvé řadě bezpečně, pak na čas a také úsporně. Po čase přišlo vedení na to, že ženy řidičky dosahovaly daleko lepších výsledků než muži, a tak byly postupně zaměstnány na těchto místech ženy. Tyto náklaďáky mají „černou krabičku”, kde je zaznamenán jejich každý pohyb, čas, místo a spotřeba. Záznam je na konci každé směny stažen do počítače a vyhodnocen. Tak vedení ví, který řidič má lepší výsledky než druhý, čili který se jim jako zaměstnavateli lépe vyplácí.

Typická pouštní krajina v Karijini NP

Po jisté době, kdy náklady na mzdy, nyní už řidiček, byly stále vysokou položkou v provozu dolu, bylo rozhodnuto vyzkoušet novou technologii. Řidiče robota. Tedy náklaďák bez lidského řidiče. Výsledky byly tak úspěšné a přesvědčivé, že dnes už tato obrovská monstra jezdí řízena roboty bezpečněji, přesněji a hlavně úsporněji, než když je řídili lidé. Náklady na pořízení a provoz takového robota jsou jen 10 % nákladů na lidského řidiče. Tedy jednoznačný ekonomický úspěch. Dopady sociální se vymykají tomuto článku.

Zcela analogicky proběhla tato technická revoluce v ostatních dolech v Klokánii. Profese řidiče těchto monster vymírá. Tento ekonomický úspěch neušel vedení velké důlní společnosti Rio Tinto, co těží železnou rudu v oblasti Mount Newman. Po dobrých zkušenostech s náklaďáky řízenými roboty se vedení zaměřilo na svoji železniční dopravu.

Například železnice „The Mount Newman Railway“ je 426 km dlouhá a je nejdelší soukromou železniční tratí v Austrálii. Vlastní ji společnost BHP Billiton. Byla oficiálně otevřena v roku 1969 a jezdí na ní nejdelší a nejtěžší nákladní vlaky na světě.

Jedna cesta, z Newmanu do Port Hedland, zabere průměrně 8 hodin. Typický vlak je 3,75 km dlouhý, čítá 208 vagonů a v každém je 126 tun železné rudy. Na takový vlak o nákladu 26 000 tun je radost pohledět. Připomíná hada plazícího se krajinou. Táhne ho obvykle 4 až 6 dieselelektrických lokomotiv, které jsou spřažené, a vše to řídí jeden mašinfíra za přítomnosti „pozorovatele“, který by, kdyby strojvůdce klepla pepka, vlak zastavil.

Zde byl také vytvořen světový rekord nejtěžšího vlaku vůbec. V roku 2001 jel zdejší krajinou vlak vážící 99 743 tun. Čítal 682 vagonů, byl 7,3 km dlouhý a vezl 82 000 tun železné rudy. Byl tažen osmi lokomotivami a byl řízen jediným strojvůdcem se svým kumpánem, brzdařem.

Fern Pool

Protože těchto vlaků jezdí po těchto soukromých tratích požehnaně, tak zcela zákonitě se vedení ve společnosti Rio Tinto nedávno rozhodlo uvést v život plán v hodnotě 483 milionu klokaních dolarů a umožnit tak, aby tyto vlaky byly řízeny roboty. Ušetří tak za mzdy 500 strojvůdců, co dosud tyto vlaky řídí. Roboti, jako u náklaďáků, tuto práci zvládnou bezpečněji, přesněji a daleko úsporněji jak na spotřebě paliva, tak na dalších provozních nákladech. První vlaky řízené roboty na této trati by měly vyjet už letos, v roku 2014 a v roce 2015 by měly být takto řízeny všechny vlaky této společnosti.

Jen tato společnost má 32 vlaků, každý o 234 vagonech. Tyto vyjíždí každých 25 minut a jedna cesta jim zabere 35 hodin. A jezdí opět jako náklaďáky, 7 dnů v týdnu, 24 hodin a 365 dní v roce.

Takže krajina je protkána jak přístupovými silnicemi k dolům, tak soukromými železnicemi na přesun vytěžené rudy k pobřeží k mamutím překladištím, kde se překládá na lodi dnes převážně mířící do Číny. Hodně monotónní práce při těžbě, dopravě a překládání je dnes robotizováno. 250tunové náklaďáky, vlaky a korečková rypadla i nekonečné dopravníky pracují bez lidské obsluhy automaticky. Podmínky pro zaměstnance jsou díky podnebí a odloučenosti dosti tvrdé, i když jim důlní společnosti poskytují všemožný komfort a nejvyšší platy v Klokánii. Zrovna probíhá náborová akce a zaručený nejnižší plat pro naprosto nezkušeného a nevzdělaného pomocníka a uklízeče je 110 000 klokaních dolarů ročně, jak nám hlásá náborový inzerát. Tento průmysl zde zaměstnává zhruba 9000 lidí.

Pod pobřežím Indického oceánu a pod mělkým shelfem jsou uloženy slušně velké zásoby surové nafty a hlavně zemního plynu, který dnes skoro všechen putuje do Číny.

K nadatlování tohoto textu mě však inspiroval článek o národních parcích v této oblasti v časopisu společnosti Austarlian Geographic, jejíž členem jsem už od roku 1986. Takže nejen rudné doly a těžba nafty a plynu, ale i národní parky nevšední, drsné, Mars připomínající krásy. Rezavě rudá krajina, patřící mezi ty nejstarší na Zemi, je protkána četnými kaňony, kde si na jejich stěnách může vnímavý návštěvník přečíst geologickou historii planety Země téměř od doby, kdy ztuhla její kůra. V pohořích Hamersley, Chichester a jiných máme převážně v hlubokých kaňonech místa, která nazývám katedrálou pravěku, z doby, kdy živé formy na Zemi představovaly pouze bakterie.

I starý kámen má vrásky - Hamersley Gorge

Rezavě rudá krajina silně připomíná Mars a je zajímavé, že na skalnatém břehu jsou zkameněliny předků těchto v lokalitě dosud žijících stromatolitů. Mají být 2,5 miliardy let staré. A kdo se může pochlubit tak starým rodokmenem? Ty živé vyrůstají ze dna, kde je díky rychlému vypařování voda extrémně slaná a tvoří solanku. Tedy oni vlastně nevyrůstají, ale vytváří jakousi vápennou strukturu, a ta živá, metabolizující část je úplně nahoře obrácená k obloze a těsně pod hladinou a nebo v úrovni hladiny vody. Povrch stromatolitu na omak připomíná mořskou houbu, ale je o trochu tužší a je pokryt průzračným slizem. Fabrika na kyslík a vápno.

Stromatolity se vytváří vázáním jemných usazenin biofilmy mikroorganismů, zvláště kyanobakteriemi, běžně známé pod názvem modro-zelená aláž. Zkamenělé stromatolity se vyskytují v různých formách. Od kuželových přes rozvětvené, polštářovité a sloupovité. Ty, které přežily doposud, jsou převážně typu polštářovitého.

Současné stromatolity žijí převážně v prostředí, které jim připomíná prostředí, v němž žili jejich předkové. Tedy extrémně slané či minerální vodě, která vylučuje jiné rostliny a nebo živočichy, co by stromatolity likvidovali. Ti nejstarší předkové žili už před 2 724 miliony lety. Tehdy byla zemská atmosféra velice bohatá na kysličník uhličitý, či dioxyd uhlíku, avšak postrádala kyslík, který poskytuje prostředí vhodné k rozvoji mnohobuněčných organizmů, které se rozbujely až v době kambria před 540 miliony lety, kdy už bylo v atmosféře dost kyslíku. Tento byl vytvořen právě stromatolity, kteří tehdy pokrývali většinu zátok a pobřeží zemských moří.

Prokaryotická kyanobakterie se rozmnožuje asexuálně dělením buněk. K „výrobě“ svého „jídla“ používá vodu, kysličník uhličitý a sluneční svit. Při tomto procesu, fotosyntéze, je vedlejším produktem, či odpadem, kyslík a vápno. Takže až za zhruba první dvě miliardy let, kdy kyanobakterie svým metabolizmem vyrobily dostatek kyslíku, teprve potom se mohl začít vyvíjet aerobický život takový, jaký ho známe na Zemi dnes.

Když zaprší, tak se poušť zazelená

Kdyby snad někoho napadlo tuto krajinu navštívit, tak bych doporučoval období mezi květnem a zářím, kdy jsou teploty lidskému organismu přívětivější. Denní se pohybují mezi 23 – 30 °C. Po zbytek roku, tedy od října do dubna jsou tyto teploty 35 – 40 °C a někdy i 47 °C, což dovede zcela dokonale zkapalnit mozek neaklimatizovaného jedince, přicestovalého ze zimní Evropy, jak se několikrát stalo. Panujícímu podnebí odpovídá i krajina pouštního charakteru, kde flora i fauna je pro oko Evropana exotická. Stromy a keře jsou převážně akácie a suchu odolné trávy spinifex jsou nepřátelsky pichlavé a nepřívětivé jakbysmet. Po deštích, když se přežene letní monsun, se krajina zazelená a rozkvete spousta překrásných pouštních kytek, které se za týden či dva promění v soušky.

Žádná velká zvířátka pobíhající krajinou nespatříte, ale pozorní mohou najít stovky rozmanitých mikroskopických bezobratlovců žijících zpravidla pod zemí v jeskyních a dírách a v podzemní vodě. Takže na povrchu potkáte tak akorát ještěrky, pár mini vačnatců a hadů. Ve vzduchu to jsou převážně papoušci (andulky) a malí dravci jako poštolky a jestřábi.

Kdo má zájem, tak na následujících stránkách jsou spousty pěkných fotek z jednoho výletu touto krajinou.

http://ozultimate.com/tom/photos/20100702_wa_road_trip/photos1.htm

http://ozultimate.com/tom/photos/20100702_wa_road_trip/photos2.htm

http://ozultimate.com/tom/photos/20100702_wa_road_trip/photos3.htm

Napsáno 17/5/2014.

Foto: archiv autora.

Další fotografie od George Švehly najdete zde.

.