16.10.2019 | Svátek má Havel


AUSTRÁLIE: Vzpomínky starého zbrojnoše

9.7.2019

V příšeří let padesátých minulého století jsem úspěšně dokončil základní vzdělání na tehdejší osmiletce a jako nežádoucí element z politicky nespolehlivé rodiny jsem měl jedinou cestu. Jít se zakalit do výrobního procesu v tehdejších pracovních zálohách, kde jsem se v učilišti učil řemeslu a bydlel hromadně ustájen v ubytovnách, co zbyly z druhé světové války po Wehrmachtu. Tehdy se tomuto zařízení říkalo internát a bylo to výstižnější, byli jsme tam skutečně internovaní a opustit jeho prostor se dalo jen na propustku soudruha vychovatele a nebo na černo. Takto nás měli všechny naši soudruzi vychovatelé, učitelé a mistři 24 hodin denně pod kontrolou, kdy nás vehementně učili milovat Sovětský Svaz a jeho lid. Nepovedlo se, asi soudruzi udělali někde chybu.

Mimo skutečných dělnických kádrů v učilišti nás byla hrstka, kteří prahli po vyšším vzdělání, a tak jsme jaksi vyčuhovali z průměru. Tak nějak jsme patřili mezi nejlepší učně, a když se koncem druhého roku tříletého učení vybírali ti, kteří za odměnu jejich úsilí se pojedou o prázdninách na 3 týdny zadarmo rekreovat k moři, u kterého jsme nikdo do té doby nebyli, tak vybrali převážně ty z té vyčuhující hrstky.

Tehdy provozoval ČSM – Československý Svaz Mládeže – stanový tábor v Rumunsku na Mamai, nedaleko nejstaršího rumunského města a přístavu Constanta (odkaz zde https://cs.wikipedia.org/wiki/Constan%C8%9Ba , daleko obsáhlejší informace najdete na https://en.wikipedia.org/wiki/Constan%C8%9Ba a přeloží to Google). Tehdejší Mamaia byl písečný ostroh zhruba 7 km dlouhý a 200 m široký ležící od Constanty na sever mezi sladkovodním jezerem Siutghiol a pláží Černého moře. Ostroh podélně protínala úzká silnička. Stálo zde pouze kasino Mamaia, hotel Prvního Máje a stanový tábor ČSM, připomínající ležení cizineckých legií na Sahaře a nebo na Arabském poloostrově. Každý ze zhruba stovky stanů měl 10 obyvatel a cestou k pláži stála jediná budova se sprchami, záchody, kuchyní a jídelnou. V této jsme jedli na směny, i když hala byla dosti velká, tak moc nás bylo.

Mamaia 1956, tábor ČSM

Mamaia 1956, tábor ČSM

Jak jsem k těmto vzpomínkám dospěl? Došla mně velice pěkná prezentace o Rumunsku. Tato v mojí makovici vzbudila už trochu zastřené vzpomínky na tuto krásnou zemi a tak jsem nahlédl do svého fotoarchívu, ve kterém jsem narazil na staré, do rolek stočené a náležitě poškrábané černobílé negativní kinofilmy, které jsem v té době fotil na fotoaparát Vega 1, vyrobený Druoptou Praha. Byl to pohotovostní kinofilmový foťák, který jsem si mohl finančně dovolit. O třídu vyšší, Etaretu, jsem si dovolit nemohl. Podle toho fotky dopadaly. Patnáctiletý, nezkušený fotograf a foťák pochybné kvality, u kterého byla uzávěrka na heslo a objektiv vyrobený asi z flaškového skla, jak podivně kreslil. No ale jako nástroj k záznamu událostí byl tento výkřik tehdejší české fototechniky zcela dostačující, jak se můžete na Rajčeti přesvědčit. Uzávěrka ignorovala nastavený čas a fotila si časy, kterými ji napadlo, a tak kolem 30 % všech fotek bylo kriticky pře- anebo podexponováno. Škoda, moc na nich nevidět. Další řady Vegy, 2 – 5, byly už vybaveny lepšími uzávěrkami i objektivy. Fotky jsem po oskenování digitálně schválně nepostrčil, to aby z nich nevymizela atmosféra tehdejší heroické doby a dýchalo z nich budování socialismu s jasnými zítřky.

Podíval jsem se na nějaké „street views“ na Google Maps těchto míst a tak nějaké stažené fotky z internetu do fotoalba přidám, aby bylo vidět, jak to tam dnes vypadá. „Naše“ pláž se dnes jmenuje Caelia a hotel 1. máje po 63 letech stále stojí, jen se dnes jmenuje Grand hotel Rex. Tyto fotky hned v albu poznáte, jsou vyšší kvality a jsou barevné.

ČSM měl tyto rekreační zájezdy zcuknuté následovně. Z Prahy byl ráno vypraven dlouhatánský zvláštní vlak standardních ČSD vagonů s jedním jídelním vozem. Do tohoto napěchovali kolem 800 mládežníků a tyto za 3 dny a 2 noci odvezli do Constanty. Vlak se plnil natřikrát. Praha ráno, Brno v poledne a Bratislava večer. Často jel krokem a ještě častěji stál. Byl to přece zvláštní vlak a vše ostatní mělo na trati přednost. V noci jsme jeli maďarskými pustami. Spali jsme na sedačkách a v policích na zavazadla, v každém kupé 8 lidí a klimatizace bylo otevřené okno. Ano, bylo horko i v noci.

Za druhého dne jsme přejeli hranice do Rumunska a projížděli Transylvánské Alpy, přes město Cluj, směr Bucharest, který jsme projížděli během druhé noci. Naše pomalá jízda krásnou alpskou krajinou byl výlet do středověku. Chudičké vesnice a udivení obyvatelé žijící v jakémsi skanzenu. Při jedné z četných zastávek jsme nabídli u trati stojícímu staříkovi láhvovou plzeň. Ten ji sice s úsměvem přijal, ale pak zíral na flašku, nevěděl, jak ji otevřít. Tak jsme mu poslali po špagátu otevřenou a ukázali mu, že se to pije. Po ochutnání zajuchal a spěchal do vesnice pochlubit se svou kořistí.

Pláž Eforia, 1956

Pláž Eforia, 1956

Cestou jsme se na směny stravovali v jídelním vagonu, a protože bylo náležité vedro a chladící technika žádná, tak jsme si přikupovali lahvové pivo – plzeň. Teplá nám moc nechutnala a někteří vykukové si flašky uvázali na provázky a tyto pak pověsili z oken do proudu vzduchu, který je však jen málo ochladil. Na svůj zlepšovák doplatili, když vlak jel do zatáčky a láhve se odstředivou silou odklonily od vagonu a potom jedna po druhé potkaly sloup návěstí, aby u jeho paty skončily střepy všech těchto flašek.

Třetí den jsme se plazili směr most přes Dunaj v Cernavoda, abychom pozdě odpoledne dorazili na hlavní nádraží do Constanty. Tehdy koleje dál nevedly. Zde jsme se přesunuli do přistavených autobusů, kterými nás převezli těch několik kilometrů k táboru. V tu dobu se už stmívalo a po „ubytování“, tedy přidělení jedné nafukovací matračky na zemi stanu, jsme měli v jídelně naši první večeři rumunské stravy, převážně různě upravenou a docela chutnou zeleninu.

Pláž Mamaia, autor u Salvare, 1956

Pláž Mamaia, autor u Salvare, 1956

První den pobytu jsme se „zabydlovali“, prohlédli si černomořskou pláž, vykoupali se jak ve slané mořské vodě tak i namodrale průzračné, sladké, jezera Siutghiol, nedaleko jehož břehu stálo celé naše stanové ležení. Bylo nám oznámeno, abychom nepili místní vodu, ale jen „aqua minerala“, kterou nám dávali v jídelně, a nebo kupované nápoje. Místní voda byla závadná a během prvních několika dnů dostala polovina osadníků „mamajku“. A to takovou, že úplavice proti tomu nic není. Na „marodce“ – jeden ze stanů – na to byli připraveni a vydávali prášky k zazdění střev ve velkém.

Abychom se snad nenudili a poznali krásy černomořského pobřeží, tak nás koncem prvního týdne vozili autobusy za Constantu k Vasile Roaitě a Eforii. Ve Vasile Roaitě tehdy mimo jiné provozovali i radioaktivní lázně u radioaktivních pramenů, co jim tam ze země vyvěraly. To jsme už byli náležitě zaklimatizovaní a navázali důvěrnou družbu se studentkami z Bukurešti, co zde trávily prázdniny. Tyto lepé, bystré a také nadmíru vstřícné děvy nám potom ukazovaly krásy nejen okolní krajiny. A tak se stalo, že ve Vasile Roaitě, dnes ji na Google maps jaksi najít nemohu, jsme zažili nezapomenutelný zážitek. (Vasile Roaita byla pojmenována po dělnickém hrdinovi zastřeleným v roce 1933 při jedné ze stávek a po pádu komančů se místo jmenuje jižní Eforia – Eforia Sud.)

Autor s námořníky, kteří patrolovali na pláži Mamaia, 1956

Autor s námořníky, kteří patrolovali na pláži Mamaia, 1956

Alice a Margareta, jak se děvy jmenovaly, nám sdělily, že musíme navštívit místní pláž. Ochotně jsme svolili a šli. Místo bylo obehnané dřevěnou ohradou a po zaplacení u vchodu jsme stanuli před řadou malých, jak se záhy ukázalo průchozích, kabinek. Do jedné jsme všichni čtyři vstoupili, zde se naše kamarádky zcela vysvlékly a druhými dveřmi vyšly nahaté na pláž místních nudistů. Nám nezbylo než učinit podobně, avšak s menším zádrhelem. Byli jsme patnáctiletí jinoši, dívky měly těla lepá a tak nám nezbylo než, k jejich veselosti, zalehnout do písku pláže na břicho a pak se hlubokou orbou plazit do vln moře Černého. Tuším, že se dívenky tak dobře dlouho nepobavily.

Avšak díky jim jsme velice rychle pochytili důležitá slova a věty ve zpěvné rumunštině. Jazyk sice románský, ale na rozdíl od italštiny, španělštiny a nebo francouzštiny byl tento dlouhou dobu pod vlivem turečtiny a tak obsahuje hodně slov z turečtiny odvozených. Ovšem z úst našich domorodých kamarádek nám zněla rumunština jako andělský zpěv.

Nevěnovali jsme se však pouze plavání, slunění a poznávání okolí, ale i kultuře. V Konstanci bylo divadlo, kam jsme se jeden večer vydali. Zrovna dávali Cavalleria Rusticana. Provedení bylo asi dobré, hlediště tleskalo i po jednotlivých áriích a vykřikovalo Bravo! Prostě něco, co se u nás doma nedělo.

Také náležité prohlídce města Konstanta jsme věnovali aspoň 2 dny. U krásného, monumentálního kasína na černomořském břehu jsme byli svědky i průběhu filmování rumunských filmařů o romantickém okouzlení studenta konzervatoře uvědomělou pionýrkou. Také jsme si vylezli na ochoz skoro 50 m vysokého minaretu místní historické mešity, odkud byly nádherné výhledy na město a na přístav. Nedleko pod minaretem se rozkládalo Ovidiovo náměstí, kterému vévodila jeho socha. Básník Publius Ovidius Naso strávil zbytek svého života ve vyhnanství v Konstantě, která byla v 8. století známá jako město Tomis, kde také zemřel. Takže Ovidius Naso zde sní svůj poslední dlouhý sen. Svou poezií byl nepohodlný imperátoru Augustovi a ten ho proto uklidil na okraj římského impéria.

Autor na výletní lodi, 1956

Autor na výletní lodi, 1956

Protože jsme byli u moře, tak nám byl zorganizován i výlet na kocábce po okolním moři. Plavidlo to bylo malé, snad jen kolem 20 m dlouhé, ale mělo i pěknou kabinu, kde jsme se s mojí kamarádkou Alíkem, tedy Alenou z Prahy, fotili. Na palubě také. Pokud by se někdo divil, co to mám na těch několika fotkách mé maličkosti na sobě za košili, tak to byla křiklavě žlutá s divokými potisky palem v hnědé a zelené z Havaje, co mně poslala z Austrálie moje teta, mámina ségra. Prostě paráda.

Na zpáteční cestě nám zvláštní vlak na skoro celý den zastavil v Bukurešti. Zde, kdo chtěl, usedl do připravených autobusů a vydal se poznávat krásy Paříže východu, jak se někdy Bukurešti říkalo. Nejkrásnější však bylo, že už na nádraží nás uvítaly naše kamarádky, studentky, místní domorodky a celý den nám krásy Bukurešti s pýchou a hrdostí jim vlastní ukazovaly. Prostě Alice a Margareta byly jedničky k nezapomenutí.

Tak jsme se po třech týdnech rekreace v Rumunsku u moře a skoro týdenním cestování tam i zpět opět vrátili do realismu všedních dnů. Avšak bohatší o pěkné zážitky a nové přátele v krásné, ale v tehdy chudičké a oproti Československu zaostalé zemi. Dodnes mě mrzí, že k plánovanému provandrování nádherné Transylvánie nám jaksi nevyšel čas.

Psáno 2/6/2019

Foto v článku: George Švehla. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.



SOUTĚŽ: Vyhrajte sirup pro děti, který zatočí s bacily
SOUTĚŽ: Vyhrajte sirup pro děti, který zatočí s bacily

Pojďte s námi otestovat dětské sirupy od NutriFood a ochraňte tak své děti před náporem nemocí a proměnlivého podzimního počasí. Stačí se přihlásit v komentářích.