5.6.2020 | Svátek má Dobroslav


AUSTRÁLIE: Vzpomínky starého zbrojnoše

9.7.2019

V příšeří let padesátých minulého století jsem úspěšně dokončil základní vzdělání na tehdejší osmiletce a jako nežádoucí element z politicky nespolehlivé rodiny jsem měl jedinou cestu. Jít se zakalit do výrobního procesu v tehdejších pracovních zálohách, kde jsem se v učilišti učil řemeslu a bydlel hromadně ustájen v ubytovnách, co zbyly z druhé světové války po Wehrmachtu. Tehdy se tomuto zařízení říkalo internát a bylo to výstižnější, byli jsme tam skutečně internovaní a opustit jeho prostor se dalo jen na propustku soudruha vychovatele a nebo na černo. Takto nás měli všechny naši soudruzi vychovatelé, učitelé a mistři 24 hodin denně pod kontrolou, kdy nás vehementně učili milovat Sovětský Svaz a jeho lid. Nepovedlo se, asi soudruzi udělali někde chybu.

Mimo skutečných dělnických kádrů v učilišti nás byla hrstka, kteří prahli po vyšším vzdělání, a tak jsme jaksi vyčuhovali z průměru. Tak nějak jsme patřili mezi nejlepší učně, a když se koncem druhého roku tříletého učení vybírali ti, kteří za odměnu jejich úsilí se pojedou o prázdninách na 3 týdny zadarmo rekreovat k moři, u kterého jsme nikdo do té doby nebyli, tak vybrali převážně ty z té vyčuhující hrstky.

Tehdy provozoval ČSM – Československý Svaz Mládeže – stanový tábor v Rumunsku na Mamai, nedaleko nejstaršího rumunského města a přístavu Constanta (odkaz zde https://cs.wikipedia.org/wiki/Constan%C8%9Ba , daleko obsáhlejší informace najdete na https://en.wikipedia.org/wiki/Constan%C8%9Ba a přeloží to Google). Tehdejší Mamaia byl písečný ostroh zhruba 7 km dlouhý a 200 m široký ležící od Constanty na sever mezi sladkovodním jezerem Siutghiol a pláží Černého moře. Ostroh podélně protínala úzká silnička. Stálo zde pouze kasino Mamaia, hotel Prvního Máje a stanový tábor ČSM, připomínající ležení cizineckých legií na Sahaře a nebo na Arabském poloostrově. Každý ze zhruba stovky stanů měl 10 obyvatel a cestou k pláži stála jediná budova se sprchami, záchody, kuchyní a jídelnou. V této jsme jedli na směny, i když hala byla dosti velká, tak moc nás bylo.

Mamaia 1956, tábor ČSM

Mamaia 1956, tábor ČSM

Jak jsem k těmto vzpomínkám dospěl? Došla mně velice pěkná prezentace o Rumunsku. Tato v mojí makovici vzbudila už trochu zastřené vzpomínky na tuto krásnou zemi a tak jsem nahlédl do svého fotoarchívu, ve kterém jsem narazil na staré, do rolek stočené a náležitě poškrábané černobílé negativní kinofilmy, které jsem v té době fotil na fotoaparát Vega 1, vyrobený Druoptou Praha. Byl to pohotovostní kinofilmový foťák, který jsem si mohl finančně dovolit. O třídu vyšší, Etaretu, jsem si dovolit nemohl. Podle toho fotky dopadaly. Patnáctiletý, nezkušený fotograf a foťák pochybné kvality, u kterého byla uzávěrka na heslo a objektiv vyrobený asi z flaškového skla, jak podivně kreslil. No ale jako nástroj k záznamu událostí byl tento výkřik tehdejší české fototechniky zcela dostačující, jak se můžete na Rajčeti přesvědčit. Uzávěrka ignorovala nastavený čas a fotila si časy, kterými ji napadlo, a tak kolem 30 % všech fotek bylo kriticky pře- anebo podexponováno. Škoda, moc na nich nevidět. Další řady Vegy, 2 – 5, byly už vybaveny lepšími uzávěrkami i objektivy. Fotky jsem po oskenování digitálně schválně nepostrčil, to aby z nich nevymizela atmosféra tehdejší heroické doby a dýchalo z nich budování socialismu s jasnými zítřky.

Podíval jsem se na nějaké „street views“ na Google Maps těchto míst a tak nějaké stažené fotky z internetu do fotoalba přidám, aby bylo vidět, jak to tam dnes vypadá. „Naše“ pláž se dnes jmenuje Caelia a hotel 1. máje po 63 letech stále stojí, jen se dnes jmenuje Grand hotel Rex. Tyto fotky hned v albu poznáte, jsou vyšší kvality a jsou barevné.

ČSM měl tyto rekreační zájezdy zcuknuté následovně. Z Prahy byl ráno vypraven dlouhatánský zvláštní vlak standardních ČSD vagonů s jedním jídelním vozem. Do tohoto napěchovali kolem 800 mládežníků a tyto za 3 dny a 2 noci odvezli do Constanty. Vlak se plnil natřikrát. Praha ráno, Brno v poledne a Bratislava večer. Často jel krokem a ještě častěji stál. Byl to přece zvláštní vlak a vše ostatní mělo na trati přednost. V noci jsme jeli maďarskými pustami. Spali jsme na sedačkách a v policích na zavazadla, v každém kupé 8 lidí a klimatizace bylo otevřené okno. Ano, bylo horko i v noci.

Za druhého dne jsme přejeli hranice do Rumunska a projížděli Transylvánské Alpy, přes město Cluj, směr Bucharest, který jsme projížděli během druhé noci. Naše pomalá jízda krásnou alpskou krajinou byl výlet do středověku. Chudičké vesnice a udivení obyvatelé žijící v jakémsi skanzenu. Při jedné z četných zastávek jsme nabídli u trati stojícímu staříkovi láhvovou plzeň. Ten ji sice s úsměvem přijal, ale pak zíral na flašku, nevěděl, jak ji otevřít. Tak jsme mu poslali po špagátu otevřenou a ukázali mu, že se to pije. Po ochutnání zajuchal a spěchal do vesnice pochlubit se svou kořistí.

Pláž Eforia, 1956

Pláž Eforia, 1956

Cestou jsme se na směny stravovali v jídelním vagonu, a protože bylo náležité vedro a chladící technika žádná, tak jsme si přikupovali lahvové pivo – plzeň. Teplá nám moc nechutnala a někteří vykukové si flašky uvázali na provázky a tyto pak pověsili z oken do proudu vzduchu, který je však jen málo ochladil. Na svůj zlepšovák doplatili, když vlak jel do zatáčky a láhve se odstředivou silou odklonily od vagonu a potom jedna po druhé potkaly sloup návěstí, aby u jeho paty skončily střepy všech těchto flašek.

Třetí den jsme se plazili směr most přes Dunaj v Cernavoda, abychom pozdě odpoledne dorazili na hlavní nádraží do Constanty. Tehdy koleje dál nevedly. Zde jsme se přesunuli do přistavených autobusů, kterými nás převezli těch několik kilometrů k táboru. V tu dobu se už stmívalo a po „ubytování“, tedy přidělení jedné nafukovací matračky na zemi stanu, jsme měli v jídelně naši první večeři rumunské stravy, převážně různě upravenou a docela chutnou zeleninu.

Pláž Mamaia, autor u Salvare, 1956

Pláž Mamaia, autor u Salvare, 1956

První den pobytu jsme se „zabydlovali“, prohlédli si černomořskou pláž, vykoupali se jak ve slané mořské vodě tak i namodrale průzračné, sladké, jezera Siutghiol, nedaleko jehož břehu stálo celé naše stanové ležení. Bylo nám oznámeno, abychom nepili místní vodu, ale jen „aqua minerala“, kterou nám dávali v jídelně, a nebo kupované nápoje. Místní voda byla závadná a během prvních několika dnů dostala polovina osadníků „mamajku“. A to takovou, že úplavice proti tomu nic není. Na „marodce“ – jeden ze stanů – na to byli připraveni a vydávali prášky k zazdění střev ve velkém.

Abychom se snad nenudili a poznali krásy černomořského pobřeží, tak nás koncem prvního týdne vozili autobusy za Constantu k Vasile Roaitě a Eforii. Ve Vasile Roaitě tehdy mimo jiné provozovali i radioaktivní lázně u radioaktivních pramenů, co jim tam ze země vyvěraly. To jsme už byli náležitě zaklimatizovaní a navázali důvěrnou družbu se studentkami z Bukurešti, co zde trávily prázdniny. Tyto lepé, bystré a také nadmíru vstřícné děvy nám potom ukazovaly krásy nejen okolní krajiny. A tak se stalo, že ve Vasile Roaitě, dnes ji na Google maps jaksi najít nemohu, jsme zažili nezapomenutelný zážitek. (Vasile Roaita byla pojmenována po dělnickém hrdinovi zastřeleným v roce 1933 při jedné ze stávek a po pádu komančů se místo jmenuje jižní Eforia – Eforia Sud.)

Autor s námořníky, kteří patrolovali na pláži Mamaia, 1956

Autor s námořníky, kteří patrolovali na pláži Mamaia, 1956

Alice a Margareta, jak se děvy jmenovaly, nám sdělily, že musíme navštívit místní pláž. Ochotně jsme svolili a šli. Místo bylo obehnané dřevěnou ohradou a po zaplacení u vchodu jsme stanuli před řadou malých, jak se záhy ukázalo průchozích, kabinek. Do jedné jsme všichni čtyři vstoupili, zde se naše kamarádky zcela vysvlékly a druhými dveřmi vyšly nahaté na pláž místních nudistů. Nám nezbylo než učinit podobně, avšak s menším zádrhelem. Byli jsme patnáctiletí jinoši, dívky měly těla lepá a tak nám nezbylo než, k jejich veselosti, zalehnout do písku pláže na břicho a pak se hlubokou orbou plazit do vln moře Černého. Tuším, že se dívenky tak dobře dlouho nepobavily.

Avšak díky jim jsme velice rychle pochytili důležitá slova a věty ve zpěvné rumunštině. Jazyk sice románský, ale na rozdíl od italštiny, španělštiny a nebo francouzštiny byl tento dlouhou dobu pod vlivem turečtiny a tak obsahuje hodně slov z turečtiny odvozených. Ovšem z úst našich domorodých kamarádek nám zněla rumunština jako andělský zpěv.

Nevěnovali jsme se však pouze plavání, slunění a poznávání okolí, ale i kultuře. V Konstanci bylo divadlo, kam jsme se jeden večer vydali. Zrovna dávali Cavalleria Rusticana. Provedení bylo asi dobré, hlediště tleskalo i po jednotlivých áriích a vykřikovalo Bravo! Prostě něco, co se u nás doma nedělo.

Také náležité prohlídce města Konstanta jsme věnovali aspoň 2 dny. U krásného, monumentálního kasína na černomořském břehu jsme byli svědky i průběhu filmování rumunských filmařů o romantickém okouzlení studenta konzervatoře uvědomělou pionýrkou. Také jsme si vylezli na ochoz skoro 50 m vysokého minaretu místní historické mešity, odkud byly nádherné výhledy na město a na přístav. Nedleko pod minaretem se rozkládalo Ovidiovo náměstí, kterému vévodila jeho socha. Básník Publius Ovidius Naso strávil zbytek svého života ve vyhnanství v Konstantě, která byla v 8. století známá jako město Tomis, kde také zemřel. Takže Ovidius Naso zde sní svůj poslední dlouhý sen. Svou poezií byl nepohodlný imperátoru Augustovi a ten ho proto uklidil na okraj římského impéria.

Autor na výletní lodi, 1956

Autor na výletní lodi, 1956

Protože jsme byli u moře, tak nám byl zorganizován i výlet na kocábce po okolním moři. Plavidlo to bylo malé, snad jen kolem 20 m dlouhé, ale mělo i pěknou kabinu, kde jsme se s mojí kamarádkou Alíkem, tedy Alenou z Prahy, fotili. Na palubě také. Pokud by se někdo divil, co to mám na těch několika fotkách mé maličkosti na sobě za košili, tak to byla křiklavě žlutá s divokými potisky palem v hnědé a zelené z Havaje, co mně poslala z Austrálie moje teta, mámina ségra. Prostě paráda.

Na zpáteční cestě nám zvláštní vlak na skoro celý den zastavil v Bukurešti. Zde, kdo chtěl, usedl do připravených autobusů a vydal se poznávat krásy Paříže východu, jak se někdy Bukurešti říkalo. Nejkrásnější však bylo, že už na nádraží nás uvítaly naše kamarádky, studentky, místní domorodky a celý den nám krásy Bukurešti s pýchou a hrdostí jim vlastní ukazovaly. Prostě Alice a Margareta byly jedničky k nezapomenutí.

Tak jsme se po třech týdnech rekreace v Rumunsku u moře a skoro týdenním cestování tam i zpět opět vrátili do realismu všedních dnů. Avšak bohatší o pěkné zážitky a nové přátele v krásné, ale v tehdy chudičké a oproti Československu zaostalé zemi. Dodnes mě mrzí, že k plánovanému provandrování nádherné Transylvánie nám jaksi nevyšel čas.

Psáno 2/6/2019

Foto v článku: George Švehla. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.



Běžný dudlík může způsobit křivé zoubky. Na co dávat při výběru pozor?
Běžný dudlík může způsobit křivé zoubky. Na co dávat při výběru pozor?

Kolem dudlíků se točí spousta otázek. Kdy ho začít používat? Kdy naopak odebrat? Ale často zapomínáme na tu nejdůležitější: jaký dudlík máme pořídit?