Doby, kdy ulice žlutavým světlem osvětlovaly blikavé, klasické žárovky, které kdysi uvedl na trh pan Edison, už dávno minuly. Dokonce minuly i doby, kdy tuto funkci zastávaly zářivky a sodíkové výbojky, aby dnes svým „denním“ světlem ozařovala ulice svítidla, která mají zabudované LEDky. Vše náležitě proti případné vlhkosti, či vodě ve svítidle utěsněné.

Tato vzpomínka se mně v kebuli vynořila díky četbě o americké letkyni – průkopnici, Amelii Earhart. (Amelia Earhart - Wikipedia) Tato vyrůstala počátkem dvacátého století v rodině vyšší střední vrstvy, tedy materiálně nestrádala, avšak založením byla divoška, v Americe tedy tomboy. Už jako dítě a později dorůstající dívenka se věnovala činnostem, kterým holdovali většinou kluci. Takže lezení po stromech a později vyrazit s puškou na lov škodné u ní bylo normální.

Tehdejší mladí nečuměli na monitory počítačů, tablety a nebo mobily – debily, protože je neměli, a sdružovali se v partách, ve kterých tíhli za svojí zábavou. Tato byla opět odlišná od té dnešní. Pokud vyrůstali v tehdejší průměrné americké rodině, tak byli vedeni pod heslem „když na něco chceš peníze, tak si na to vydělej a ušetři“. A tak hodně mladých i z „lepších“ rodin vykonávalo různé drobné práce za odměnu. Roznášeli noviny, stříhali trávníky, myli auta a podobně.

Takže některé party mladistvých moc při penězích nebyly a naproti tomu jiné byly „bohaté“. Za to členové zpravidla vděčili těm členům party, kteří měli „podnikatelského ducha“. Tito si s morálkou nějaké vrásky nedělali, jak už to v podnikání někdy chodí, a dívali se, kde by byl jaký efektivní zisk.

Parta, do které patřila i dorostenka Amelia, si k financím „pomáhala“ docela nekonvenčně. Počátkem dvacátého století osvětlovaly ulice nepříliš efektivní klasické žárovky s poměrně krátkou životností. Když žárovka „shořela“, tak ji bylo třeba vyměnit, jinak na ulici vládla tma. Toto zpozoroval „všímálek“ v Améliině partě a na místní správě domluvil výměnu shořelých žárovek za nové za patřičnou úplatu. Vyšplhat se 5 – 6 metrů po kandelábru ke svítidlu, kde bylo třeba provést menší „opičárnu“, jako rukama měnit žárovku a držet se jen nohama, nebyl pro nikoho z party problém. Brzy se však projevil „podnikatelský duch“, žárovky nehořely dost rychle, a tak přišel s nápadem tyto svítící jen v objímkách povolovat, pak vyfasovat žárovku novou a tu původní zase jen dotáhnout. Takže zisk za „práci“ výměny, která se neudála, a získaná nová žárovka.

Dnes, na moderních svítidlech, by něco takového bylo nemožné. Už dokonce za nás, těsně po druhé světové válce, byly žárovky ve svítidlech proti vlhkosti uzavřeny. Ano, na kandelábry jsme lezli, ale jen z „hecu“, který z nás se nahoře u svítidla zhoupne jen tak jako opice na hrazdě a pak zase sleze dolů. Nevěřili byste, jak jsou ty dlažební kostky z těch několika metrů daleko. Slabší povahy mohu ujistit, že se z nás žádný na těch dlažebních kostkách nerozplácl.