19.3.2024 | Svátek má Josef


PSI: Jak je to s tím Alfa psem?

13.7.2020

Spousta informací o psech se traduje a předává, některé jsou už hodně zastaralé, některé jsou moderní, některé jsou „znovuobjevení Ameriky“. Vědecká bádání jsou spíš útržkovitá a tak se ledacos aplikuje z výzkumu vlků. Kromě toho, jak říká moje dcera, která je začínající vědec a pokročilý kynolog, někteří vědci neviděli psa, někteří neumí vědu a ti nejhorší obojí. Na metody učení lze uplatnit poznatky trenérů divokých zvířat, kteří propracovali metody pozitivní motivace, i když i ty mají svá omezení. Blízký vztah psa ke člověku a psí snaha udělat člověku radost je v živočišné říši ojedinělý jev a slepým používáním metod, vyvinutých pro divoká zvířata, se můžeme ochudit o mnoho možností, které bychom v práci s kýmkoliv jiným než psem neměli.

V poslední době se mi dostalo do ruky několik populárně naučných knížek o psech, ze kterých se dá ledacos pochopit. Nenajdete v nich návody k použití (výcviku) psa, ale užitečné postřehy. Můj poslední objev jsou práce skupiny kolem Adáma Miklósiho, která studuje etologii psů a umí jak vědu, tak viděla někdy i psa. Nechci tady reprodukovat knihu, jen bych ráda vypíchla některé útržky informací.

Pes není vlk. V rámci „návratu ke kořenům“ je móda připodobňovat chování psa a vlka. Psi sice téměř jistě z vlků vzešli, ale za ty tisíce let vývoje, u psů navíc komplikovaného cíleným šlechtěním, se výrazně změnilo chování, ale i například fyziologie (např. trávení, říje apod.). Předci psů byla speciální skupina vlků, která měla žádoucí vlastnosti, jako ochotu ke kontaktu s člověkem, menší plachost, učenlivost. S dlouhou domestikací se žádoucí vlastnosti upevňovaly a chování psa a vlka se vzdalovalo.

Navíc většina dosavadních poznatků o vlcích vycházela ze studií dělaných na uměle vytvořených smečkách v ZOO. Přirozené vlčí smečky tvoří rodiny s přirozenou autoritou rodičovského páru, kterému potomci z předchozích vrhů pomáhají s odchovem mladších sourozenců. Dospělí odcházejí a podle možností si postupně zakládají vlastní smečky. V ZOO populacích to z praktických důvodů nebývá možné, proto tam vznikají skupiny nepříbuzných, často stejně starých, jedinců, kteří se tím dostávají do situace, kde není možné uplatnit přirozené mechanismy fungování smečky a musí se uchylovat k náhradnímu řešení.

Vlevo Ája, vpravo její dcera Ginny ve 3-4 měsících | foto: Zdroj Eva Ž.

Proto boj o postavení v rodinné smečce nebývá vysloveně vyhraněný, drobné šarvátky sice existují, ale dobrý vůdce je nenechá přerůst do otevřeného konfliktu. Alfa spíš uklidňuje a udržuje pořádek, učí ostatní. Některé principy chování samozřejmě přetrvávají, ale nelze vše mechanicky přenášet. V naší smečce jsme si ověřili, že i u psů funguje princip vůdce rodinné smečky. Ája si pečlivě hlídala klid ve smečce, a když hrozil vážnější konflikt, neváhala zasáhnout a výtržníky vykázat do patřičných mezí. Derry to sice neumí tak bravurně, ale snaží se.

Flat coated retriever. Ája jako starší dáma | foto: Zdroj Eva Ž.

Alfa tedy neznamená jen práva, ale hlavně spoustu povinností. Alfa je zodpovědný za obranu smečky, měl by být vždycky tím, kdo vyhodnocuje situaci, jestli je nebezpečná nebo ne, a v případně nutnosti zakročí. Dobrému alfovi jeho podřízení důvěřují a na oplátku má svá privilegia, která se mu nikdo nesnaží upřít, například se krmí jako první, má nárok na nejlepší místa k odpočinku.

Další oblíbený výraz je „pes je dominantní“. Dominance není vlastnost, ale vztah mezi dvěma zvířaty (asi to lze aplikovat i na vztah zvíře člověk, ale opatrně). Takže jedinec A je dominantní nad jedincem B, oba to respektují a není důvod ke sporům. Hlavně dospívající zvíře sice často testuje, co si může dovolit, ale to ještě neznamená, že je „dominantní“. Důvodem je většinou, že se snaží ujasnit si, jaké je jeho místo ve smečce, koho má poslouchat, ale i o koho se může opřít, když je zle. Je možné vysvětlit mu jeho postavení jen pomocí jemné důslednosti, a pokud to uděláme včas v době, kdy je to pro něj přirozené, nemusíme přistupovat k žádným tvrdým metodám. Pokud se chová pes „dominantně“, znamená to často nějakou chybu ve vztahu, většinou prostě nerozumí svému místu ve smečce.

Velká smečka je v pohodě | foto: Z. Pokorný

V souvislosti s „dominantními“ psy se často skloňuje i přívlastek „agresivní“. Agrese je krajní způsob, jak chránit sebe, své teritorium, svou smečku. Při agresi snadno dojde ke zranění a zvířata, aby se zbytečnému zranění vyhnula, ji používají jako krajní prostředek. Vždy předchází hrozba. Dost odlišná je silná hrozba u sebevědomého zvířete, které si brání něco, co je v jeho očích jeho právem. V útok přejde jen tehdy, pokud ten druhý hrozbu naprosto nepochopí, chová se stále stejně a hrozbu nerespektuje. Pozná se podle nastražených uší a vysoko neseného ocasu.

Na druhé straně „slabá hrozba“ je varování zvířete bázlivého a nejistého, které se samo bojí a proto raději hrozí jako první, aby se pokusilo druhého odradit a předejít tak napadení. Ta může často přejít do útoku ze strachu a jsou pro ni typické uši přitažené k hlavě a ocas svěšený nebo mezi nohama. Často se s ní setkáváme u malých psů, kteří kolem sebe útočí ze strachu, což jejich majitelé často nechápou.

Všimněte si ovšem, že u obou hrozeb, ať už u silné nebo slabé, je za chováním nějaký důvod, ať už strach nebo obrana něčeho, co zvíře považuje za své. Vzhledem k riziku, které s sebou každý fyzický konflikt nese, žádné zvíře nikdy neútočí bez důvodu. Pokud se nám to tak zvenku jeví, pak důvod pouze nechápeme a někdy ho na základě pozorování jedné situace ani chápat nemůžeme (např. pes napadá velké černé psy, protože ho kdysi velký černý pes pokousal a on se následkem špatné zkušenosti bojí a útočí preventivně).

Při rozdávání pamlsků nejsou spory | foto: Archiv Eva Ž.

Sociální dovednosti se musí zvíře učit a je žádoucí, aby měl pes kontakt jak s lidmi, tak jedinci svého druhu. Něco se naučí v rodném pelechu, zejména pokud se chovatel štěňatům věnuje. Ale socializace probíhá do dospělosti a je v rukou majitele. Pochopitelně je třeba se domluvit a nevystavovat štěně stresu z pokusu o hru s nevrlým psem nebo jedincem špatně socializovaným. Rovněž „hra“ štěňat váhově zásadně rozdílných může být pro drobné zvíře stresující a udělá víc škody, než užitku. Jinak hra má význam pro koordinaci pohybů (včetně např. síly stisku zubů) a učení se sociálním dovednostem.

A poslední poznatek už se netýká psa, ale majitele. Je třeba se neustále učit. Knihy jsou fajn, ale nejvíc vás naučí váš pes. Když se soustředíte a budete vnímavý pozorovatel, na některé věci přijdete sami. Různé výcvikové směry vytáhnou jeden aspekt chování psa a udělají z něj střed vesmíru. Chování psů a jejich svět je bohatý a postupně do něj pronikat je úžasné dobrodružství. Navíc rozdíly mezi plemeny jsou dost velké a neexistuje jednotný postup. I vědecké studie se mohou dost lišit podle plemen zkoumaných psů. Proto všechno berte s rozumem.

Původně publikováno v Pes přítel člověka.

Autorka souhlasí s dalším případným šířením článku, mimo komerční média.

Eva Ž. Neviditelný pes