Byl to takový chlapský podnik, coby ženská jsem tam fungovala trochu za exota (dodnes občas vzpomínám, jak se jednou, když jsem v kanclu seděla zrovna sama, otevřely dveře a kolega odvedle na mne natěšeně hulákal "hele, ten fotbal včera, to bylo, co?"). Rybičky plavaly v zarostlém akváriu, kolega jim občas hodil něco k snědku - vypadalo to hrozně jednoduše.

Tak jsme koupili akvárko a stali se hrdými majiteli asi šesti pavích oček, časem k nim přibylo ještě pár dalších živorodek a pak ancistrus, aby čistil sklo od řas. Těch "čističů" jsme ostatně časem měli víc a žádný z nich se netvářil, že by ho nějaké sklo zajímalo. Zato když zahynula rybička, objevovaly se v nich netušené kanibalské sklony...

Pak jsme si pořídili druhé akvárium, takové pěkné, drahé, s nóbl svícením a vzduchováním a vyzkoušeli v něm všechno možné, až k nějaké zlovolné žravé potvoře, která vypadala, že by spolkla i nás, kdybychom k ní vlezli.

Řeknu vám, že je to krása, takhle když se stmívá, koukat na rozsvícené akvárium. Nebo ta radost, když se narodí malé rybičky a vy se díváte, jak se hemží a schovávají (dobře vědí proč) mezi trávami. Kvůli tomuhle mi přijdou skvělé živorodky. Dokáže je chovat i úplný trouba, množí se (bohužel poněkud překotně a stejně překotně i hynou, těžko si vytvoříte návyk na některou, nebo si to minimálně moc neužijete). Nicméně akvárko jako takové je krásné a veselé.

A co teprve to překvapení, když jsem takhle jednou přišla první domů a strašně moc cítím rybinu, jdu se podívat - no ano, to skvělé nové akvárium povolilo. Bylo sedmdesátilitrové, myslím, že v písku na dně tak třičtvrtě litru zůstalo.

Sousedi pod námi nás ani moc nemlátili, prý stejně chtěli už brzo malovat (a byli pojištěni, stejně jako my). Těch pár rybiček, co katastrofu přežily, jsme přesunuli do starého akvária. Vypůjčili jsme si takový ten parní lux a nějak jsme to bahno z koberce dostali - tehdy jsem poprvé v životě zažila, jak to vypadá, když pořádně bolí záda. Vzhledem k tomu, že knihovnou proteklo 69 a čtvrt litru vody s pískem a bahnem, strávili jsme další asi týden sušením knih, rozlepováním a rovnáním stránek.

Knihovně z tmavého dřeva bahenní lázeň taky zvlášť neprospěla.

Z dlouhodobého hlediska bylo mrzuté hlavně to, že se zdálo, že obývák už nikdy nepřestane smrdět rybinou. Ale asi za půl roku bylo dobře…

Od té doby jsme zbylé akvárko kontrolovali několikrát denně a tak nějak už jsme z něj neměli tu pravou radost. A když za čas přišel synek s tím, že kamarád by chtěl chovat rybičky, ale nemá na počáteční investici, udělali jsme dobrý skutek.

Je ovšem zajímavé, jak člověk dokáže z paměti vytěsnit různé ohavnosti. Poslední dobou se přistihuju, jak si zálibně prohlížím akvária.