Problémy byly dva. První, ten podstatný, byly peníze. Druhý se odrážel od mé povahové vady, totiž, byl a jsem přesvědčen, že se beze mně zastaví svět. Zkrátka, byl jsem přesvědčen, že moje několikaměsíční nepřítomnost bude zhoubná pro náš obchod. Ten druhý důvod jsem za přispění mé ženy zvládl docela dobře. Prostě mi nařídila na to nemyslet s tím, že to je úplná blbost. Podložila to ostatně mnoha rozumnými argumenty, mimo jiné i tím, že již zaběhlý obchod nějakou tu dobu beze mne rozhodně vydrží. Moje psychika utrpěla těžkou ránu, ale na druhé straně jsem se těšil jistému uvolnění, které přeci jenom posunulo můj sen o krůček kupředu.

Určitě to znáte, začal jsem připravovat onu cestu velmi nenápadně. Vůbec jsem si do jisté doby nepřipustil, že kroky které podnikám jsou vlastně prvními přípravnými akcemi. Navštívil jsem jednoho svého kamaráda, který coby vědec měl cestu do těchto končin Jižní Ameriky již několikrát za sebou. Hltal jsem, ostatně jako mnohokrát, jeho vyprávění o neprostupných místech v pralese a běhal mi mráz po zádech, když se zmínil o tůních či pralesních potocích, kde sice viděl ryby, ale nebyl to jeho zájem, byl biolog. Později se mi přiznal, že to říkal schválně, aby podpořil můj zájem o cestu. No byla to prostě mrcha kamarád!

Měl jsem dokonce doporučení, kde bych mohl složit hlavu. Přímo nedaleko Manausu (město, vstupní brána do Amazonie) jsem mohl dokonce přebývat a podnikat odtud výpravy po řece. Velikou výhodou bylo to, že onen člověk, který mě měl čekat, se domluvil německy. Pro mě to bylo veliké plus, protože jako správně vychovaný socialistický občan jsem anglicky nemluvil. Němčina byla naštěstí součástí mé školní výuky v ekonomické a obchodní praxi. Tedy vše klapalo, vše nasvědčovalo tomu, že se něco začne dít.

Cestu jsem mohl plánovat celý rok a tak by se ještě nějaká ta koruna také ušetřila. K tomu všemu mě navštívil člověk, pro mě zcela neznámý, který mi nabízel, no považte, cestu do Amazonie. Vytřeštil jsem oči a říkám mu: "Vám o mně někdo něco říkal?" "Ne", zněla odpověď. "Tak jak víte, že zrovna já se chystám do Manausu?" zněla moje reakce logicky. Zkrátka, povídal něco o jakési exklusivní cestovní kanceláři, která pořádá tyto zájezdy a on pro ni vyhledává exklusivní klienty. Ihned jsem ho vyvedl z omylu. "Exklusivní nejsem! A nikdy nebudu!" Omluvil se a nakonec dodal, že na tom co oni dělají, je přeci jen něco odlišného, než na běžných turistických cestách.

Přitakal jsem, ale stále nechápal souvislost. Ptal jsem se na cíl cesty, na cenu, dobu pobytu. Vše mi vlastně tak trochu vyhovovalo a s malými úpravami, které podle jeho slov byly možné, jsem byl s nabídkou docela spokojen. Výhodou bylo, že za nevelký příplatek, v celkové ceně asi deset procent, bych měl postaráno o přepravu i průvodce po dolním toku Amazonky. Dokonce bych si mohl zvolit délku pobytu a případně i svůj osobní program. A je rozhodnuto! Myšlenka na Amazonku dostávala čím dál tím víc v mé mysli zelenou. Dohodli jsme si schůzku a já měl během toho měsíce, kdy se měla uskutečnit, dát dohromady své konkrétní požadavky a představy o cestě a době odjezdu.

Nebyl by to obyčejný turistický zájezd. Měl jsem jisté konkrétní představy a ty nebyly rozhodně v mezích normálnosti. Totiž, můj svět je ponurost lesních tůní, bahno, živočichové jiným odporní a dokonce ochutnávání věcí, které na našem evropském stole, nejsou běžné. Technika, potřeby pro lov živočichů, jistě též dobrý foťák, neskutečné množství maličkostí, které mi poradili přátelé. No, měl jsem toho v hlavě dost, aby to bylo jak se patří na mně znát. Dokonce jsem zjistil, jakým způsobem bych nalovené rybí skvosty dostal rychle z Manausu do Evropy.

Cesta byla na spadnutí a byl jsem rozhodnut smlouvu s exklusivní cestovkou podepsat. Zhruba po měsíci, jak jsme dohodli, se onen muž objevil. Seděli jsme v kanceláři a já ze sebe sypal jeden dotaz za druhým a zapisoval si již podrobnosti. Co mělo přijít přišlo. Muž stále připomínal tu povinnost, kterou má každý, kdo s nimi vyjede a která je vlastně jediná, co se musí za délku pobytu splnit. Nyní dodal ještě, že i zaplatit. Zpozorněl jsem a napadlo mi, že se toho minule také vlastně opatrně dotknul, šlo o tu odlišnost od běžných turistických akcí.

Můj instinkt vydal výstražný signál. Co že to musím splnit jako jedinou věc, co že to musím ještě připlatit za tu netradiční, exklusivní službu?

No co, zpříma jsem se zeptal. Už jsem to měl udělat minule, bylo mi jen divné, proč jsem to neudělal. Po mé přímé otázce muž rozjasnil úsměv a s přímo divadelním výstupem mi oznámil, že "ONI" tam jezdí střílet krokodýly! Myslel, že mi udělá velikou radost a ohromí mě. Ohromil! V tu chvíli jsem dostal neuvěřitelný vztek. Vše mi došlo. Slýchal jsem o tom. Prostě se to děje. Tady v Evropě si zaplatíte slušnou sumičku za to, že v úplně jiném světě usmrtíte zbaběle, pochopitelně puškou, krokodýla. A ještě mnoho z těch hrdinů se tím potom ve společnosti chlubí. Dokonce se najdou i takoví, kteří je obdivují. Hnusáky!

No, to co se dělo potom si asi dovedete představit. Bohužel, ale ne proto, se potom události v mém životě ubíraly jinou cestou a mnoho jiné práce mi v odjezdu byť již soukromé výpravy zabránilo. No, říkám si, třeba ne navždy.