O mé roztržitosti nemůže být pochyb; ostatně první stopětky byly právě o mém zmatkářství a zapomínání, které se snažím omluvit právě mnohem lépe znějící roztržitostí. Už jsem si na to dávno zvykla a – což je velice potěšující – moje okolí taky. Jak mi říkají mí kolegové a známí mezi sebou, to nevím, ale v rodině je to jasné. Jsem babička Ája Popleta, tak mě překřtil Tadeášek už asi ve svých třech letech.

A svou reputaci jsme si u něj nevylepšila ani teď, protože naposled jsem v tomto ohledu zabodovala v sobotu ráno. Měli jsme jet pro chlapečky a pak s nimi navštívit Terárium v Dubči, podívat se na místní zvířata, ale hlavně si pohladit lvíčka Mandelinku. Chystám batoh s pitím a sušenkami a chci si hodit do kabelky foťák. Ale ouha, na stole leží jen sáček, ve kterém ho skladuji. Prohlížím okolní úložné prostory, ale kde nic tu nic. Vím přesně, že naposledy jsem předevčírem fotila v bytě (alespoň to je dobré), dál se osud foťákův bohužel rozplývá v mlhách.

Vyrazili jsme tedy bez foťáku a v Dubči jsem fotila půjčeným od dcery, což se samozřejmě projevilo na kvalitě fotek. Když jsme odpoledne dorazili domů, šla jsem pro dětský ručník do skříně na chodbě. A hle, zde na komínku utěrek, tedy na naprosto nelogickém místě, ležel postrádaný foťák.

Okamžitě je mi jasné, co se stalo. Nesla jsem foťák do tašky a cestou si vzpomněla, že bych měla klukům připravit ručníček. Odložila jsem foťák, že ručník vyberu a pověsím a v tu chvíli na mě buď zavolal Vašek, nebo jsem si vzpomněla, že musím udělat ještě něco jiného. A po chvíli jsem jen zavřela překážející dveře od skříně, čímž jsem foťák dočasně sprovodila ze světa.

Vlastně asi nejsem zas takový zmatkař a sklerotik, jen prostě dělám hodně důležitých věcí najednou. To bude ono. A to mléko a vajíčka pro Mandelinku jsem doma zapomněla jen proto, že jsem nenašla ten foťák.

A ten mobil jsem doma zapomněla taky proto.