Ta věc s roličkami je jako ilustrace k minulé stopětce o roztržitosti. Ano, všimla jsem si, že se na WC povaluje prázdná rolička od toaletního papíru, která byla neobvykle potištěná. Bez toho, abych o tom uvažovala, se mi zřejmě udělalo v hlavě rovnítko mezi nápisy na neobvyklém místě a reklamou, a roličku jsem bez bližšího zkoumání vyhodila. Neb reklamy automaticky vytěsňuju.

A ano, o pár dní předtím jsem si zpětně uvědomila, že za svůj oblíbený toaletní papír jsem zaplatila hrůznou cenu. Ale nikdy by mě nenapadlo, že jde o takovou zhůvěřilost, o jaké mě informovala televizní reklama. Tedy že se jedná o roličku, kterou můžete hodit do záchodu a spláchnout, protože je rozpustná.

Reklama nelže, empiricky ověřeno novátorskou likvidací roličky, nacházející se na WC. Potud by bylo všechno v pořádku, ale...

Ale stojíme my zákazníci opravdu o takovou předraženou vymoženost? Nevím, z čeho může být taková rafinovaná věc vyrobena, ale předpokládám, že její výroba bude náročnější, než výroba roličky obyčejné. A také si nejsem jistá, zda to, co v bytě ve vodě hladce rozpustíme, nemusí později někdo pracně z té vody dostávat ven.

Kolik je asi takových věcí, které nám někdo ne pouze nabízí, ale přímo vnucuje, aniž bychom měli možnost volby. Přístroje s desítkami funkcí, které nikdy nepoužijeme, nejrůznější multifunkční zařízení, přestože by nám stačila funkce jen jedna, zato dlouhodobě spolehlivá.

Samozřejmě, ono se to dá logicky odůvodnit, že když se do jedné „elektronky“* vejde víc věcí za (skoro) stejnou cenu, proč to tam nedat, že? Ale mně se stejně zdá, že je to určité plýtvání.

Surovinami, výrobními prostředky, časem i nervy. Tedy těmi mými určitě.