105x148: Den osvobození
Možná je to věkem, možná právě probíhajícím konfliktem na Ukrajině, ale po dlouhých letech jsem se zamyslela nad tím, co mi vlastně tento den říká a zda má smysl ho slavit, téměř sedmdesát let po skončení druhé světové války. Když se nota bene už víc než třicet let slaví dne 21. září Světový den míru, který je věnovaný zejména absenci válek.
Ale kdo vlastně o takovém dni ví a slaví ho? Je to svátek, který pro nás nemá žádný citový náboj, je abstraktní, bez chuti a bez zápachu. Kdežto Den osvobození – alespoň starší generací, k níž se už musím počítat – je vnímám jako den, který nám přinesl osvobození a mír.
Pravda, v průběhu doby se den oslav posunul o jeden den, protože jsme se vrátili do Evropy a podle evropského času bylo příměří podepsáno 8. května, ne o den později. A také už se neučí, že nás osvobodila Rudá armáda, ale Vlasovci, a kdyby nebylo válečných dohod, mohli Prahu osvobodit Američané.
Kdysi jsme už v průběhu dubna chodívali na válečné filmy sovětské provenience, a tak mír pro mě byla třepetající se vlajka na Říšském sněmu a šeříky zasypané tanky v pražských ulicích. Osvobození a míru byly plné výlohy a já jsem byla malá a v míru jsem žila, tak jsem o něm nijak nepřemýšlela.
V Evropě žijeme v míru celá desetiletí, válečné konflikty v různých částech světa filtrováním přes televizní obrazovku jakoby ztrácely ostrost. Relativně nedávná válka v bývalé Jugoslávii pro mě osobně byla také vzdálená, protože jsem do Jugoslávie nikdy nejezdila, ani před konfliktem, ani po něm.
Současné vojenské střety, ten nečekaný náznak války na Ukrajině mi ale přijde velice blízko, téměř jako by to bylo za dveřmi. A nedělá mi to dobře na duši. Mám muže, děti, vnoučata, zvířata, spoustu příbuzných a přátel po celé republice, je o koho a je i o co se bát.
Když jsem si psala s Likou o tom, zda se mám věnovat tématu osvobození, míru, napsala mi: „...Osobně si hodně silně uvědomuju, jaký luxus je jít lesem na procházku beze strachu, že šlápnu na minu, že uslyším zlověstný hukot bombardérů. Jaký luxus je strachovat se u svých zvířat pouze o to, jestli nemají propadnutý očkovák a jestli jim chutnal oběd... „
Ano, to všechno je luxus, velký dar.
Stejně jako možnost se shledávat – po návratu s práce s rodinou, zvířaty, s přáteli osobně nebo virtuálně. Shledat se po příchodu z práce se svými věcmi, zahrádkou, oblíbenými místy. Nežít ve strachu, v hrůze z toho, že se ona shledání už nikdy nebudou moct uskutečnit.
Kdysi jsme v den volna museli držet čestnou stráž u pomníků, nebo jsme měli za domácí úkol povinnost sledovat vojenskou přehlídku, nejlépe v Moskvě, abychom ji mohli popsat v reportáži. Později jsem si prostě užívala volného dne.
Letos si doma zapálím svíčku. Za všechny, kdo nám kdysi svobodu a mír vybojovali, i za ty, kteří tak činí dodnes. A budu si přát, aby nám mír byl i nadále zachován.
Pozn. red.: Všechny nádherné šeříky nafocené Louk si můžete prohlédnout zde: