Je na čase opět sáhnout do témat, které jste mi poslali na mou výzvu a přání. Z těch, která mi zadal Ivo, vybírám to snazší; na to druhé dojde jindy a možná i jinde. Přesná formulace zněla: Vajíčka, jak je vaříš, naměkko, nebo natvrdo?

Než odpovím, asi bude dobré ozřejmit můj vztah k vajíčkům. Mám je ráda, ale konzumuju je spíš nárazově, jak si teď při psaní uvědomuju, a to zejména, když se mi podaří sehnat vejce domácí. Jím je vařená, smažená na cibulce i s rajčaty, mám ráda různé omelety. Od dětství jsem ovšem neměla moc ráda vařený žloutek, zato jsem milovala chlebíčky s vajíčkem. Musela jsem tedy nacvičit dovednost, kterak nenápadně zpod poloviny vejce, politého majonézou, vydloubnout žloutek a odložit ho na talířek, případně se sebezapřením spolknout, protože mi nechutnal a dusil mě. Odměnou mi bylo, že poté se dal chlebíček kultivovaně ukusovat, aniž by hrozilo nebezpečí, že při neopatrném zákusu bude žloutek i s bílkem vystřelen do neznáma, či skončí v dekoltu. Vajíčkové chlebíčky jsem si kupovala v Mléčném baru, kde také měli můj oblíbený vajíčkový salát. Místo oběda ve školní jídelně jsem si často dávala pět deka salátu a dva rohlíky, kterými jsem pak pečlivě vytírala polorozmáčený papír, abych nepřišla ani o kousek majonézy. Vajíčkový salát byl zkrátka nejvíc a obědvala jsem ho občas i jako mladá pracující. Po několika desítkách let jsem si ho z nostalgie opět koupila, ale bylo to fiasko. Moc mi nechutnal a navíc mě z něj chytil žlučník, ačkoli jsem ho snědla jen trochu, maximálně těch dávných pět deka.

O něco snesitelnější žloutek byl v nakrájeném natvrdo uvařeném vajíčku, protože ho bylo méně, ale i tak jsem preferovala chlebíčky, na kterých bylo jen kolečku bílku. A pokud byl k jídlu chleba s pokrájeným vejcem, tak všechny žloutky musely být posolené a pokud možno posypané pažitkou, aby byly poživatelnější. Vlastně teprve v posledních pár letech jsem vzala žloutek na milost, ovšem s výhradami. Třeba volské oko si stále dělám dvakrát obrácené, což Vašek považuje za zvrhlost, protože on má rád, když je žloutek ne zcela ztuhlý.

S vejci mám spojené dvě výrazné vzpomínky z dětství. Jedna se týká mé babičky mečové. Dlouho jsem byla její jediná milovaná vnučka od jejího milovaného syna a babička pro mě dělala věci, které jsem snad schopná docenit až teď. Spala se mnou na půdě v seně i ve stanu na zahradě, arciže pod velkou péřovou duchnou. A když jsem jednou byla na Velikonoce u táty, který s ní bydlel, a projevila přání vajíčka barvit a barvit a barvit a pak na ně lepit obtisky, babička nedokázala odolat a uvařila natvrdo všech šedesát vajec, která měla pro mě připravená, abych je vzala domů. Kde z toho byl průšvih a veliké lamentování. Schytal to táta, který ovšem vzápětí zmizel, a dlouho jsem to slýchala já. Samozřejmě jsem to nesla těžce a jako křivdu, protože vejce byla tak nádherně vybarvená a ty obtisky se mi tááák povedly, ale místo pochvaly bylo samé hubování. Časem jsem to samozřejmě pochopila, zejména když moje děti byly malé a s velikonoční koledou úspěšně oběhly panelák. Deset vajec natvrdo se ještě dá zpracovat, ale dvacet či třicet je vážně moc, natož tak celá kopa.

Když jsem byla o něco starší školačka, mohlo to být někdy krátce po roce 1970, jeli jsme se třídou na družební výlet do NDR kousek za hranice. Všechny děti dostaly nové červené šátky, abychom si je mohli v rámci družby vyměnit s německými pionýry za jejich větší modré šátky. On byl zcela nepochybně pionýr jako pionýr, ale nám ty modré přišly lepší, protože nebyly rudé, a k nelibosti našeho třídního jsme v nich pak šli na prvního máje do průvodu. Pak nám jejich nošení zakázali úplně. Družební škola byla oproti té naší malá a jakoby zašlá, pak jsme ale šli na prohlídku městečka, a to nejen mě totálně odrovnalo. Tolik věcí, které u nás nebyly! Spousta úžasných cukrovinek a suvenýrů a zajímavých blbinek. Měli jsme každý povoleno si vyměnit tuším deset marek. Pochopitelně těch východoněmeckých v kurzu 3:1. Když jsem objevila ten poklad, bez kterého jsem nemohla být, utratila jsem za něj bez váhání celou polovinu přídělu. Byly to maličké plastové přesýpací hodiny, které měly odměřovat dobu vaření vejce naměkko, ale o to mi vůbec nešlo. Jak výše uvedeno, o vařená vejce jsem příliš nestála, ale fascinovalo mě přesýpání droboučkého písku.

Kdo ví, možná jsem to měla z pohádek či pověstí, kde se odměřoval čas přesýpacími hodinami. Zkrátka taková časomíra mi přišla skvělá a úžasně tajemná, navíc sledování padajících zrn bylo tak uklidňující. Říkala jsem si tehdy, že až budu velká, pořídím si krásné velké přesýpací hodiny, ale kdo ví, proč a kdy jsem na to zapomněla. Vlastně by se mi stále líbilo je mít, nějaké krásně vypracované, a jen tak sedět a sledovat, jak v nich tiše kane čas. A kdybych chtěla, kdyby se mi nějaká chvíle zdála obzvlášť pěkná, tak bych je mohla neotočit a zadržet čas na tak dlouho, jak bych chtěla.

Možná to ale není tak dobrý nápad, jako to na první pohled vypadá. Když někdy sedím na zahradě a „dělám zen“, propadnu se mimo prostor a čas, a pak se jenom divím, kam zmizely ty minuty a hodiny. Možná, kdyby se zrnka písku v hodinách úplně přestala přesýpat, tak by se Země přestala otáčet a celý svět by obrostl šípkovým trním, a kdo ví, zda ještě vůbec někde spí Růženka Šípková, a ten princ, taky prý už v lese ptáky neloví…

Jo, Ivo, vlastně ses na něco ptal. Vejce se snažím vařit pro Vaška na hniličku a pro sebe natvrdo. Ale většinou to dopadne tak, že jsou všechna stejně tvrdá.

Konec června 2021

Foto: Vave

Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/