Čeština je krásný jazyk, jeho kouzlo spočívá v ohebnosti, přívlastcích a také ve zvukomalbě. Úsloví chudoba cti netratí možná funguje v životě, ale určitě neplatí v literatuře. Jenže postupně stále více publikovaných textů píší lidé (záměrně se vyhýbám termínu autoři), kteří češtinu znají jen z úzkého okruhu zdrojů - z televizních zpráv a seriálů, z bulvárních zpráv, ze čtení textů napsaných lidmi, kteří poslouchali televizi a četli bulvár.

Literární jazyk se stále posouvá, postupně se z něj vytrácejí slova a konstrukce, které ztratily punc současnosti. To, co bylo spojené se zmizelými řemesly, povoláními, činnostmi a funkcemi, dnes už čtenářům řekne jen málo nebo vůbec nic. Kdo z vás tuší, že obrněná vozba není jen záležitostí husitskou, ale že se tak označovaly i jednotky tanků a obrněných vozů v československé armádě první republiky? Jak často se v Ceně Karla Čapka setkáváte s přechodníky, těmi úžasnými(*) tvary, které dokáží zkrátit větu a navodit velmi specifickou atmosféru?

Zároveň se literární jazyk obohacuje o nové prvky, které nám slouží k popisu toho, co se bezprostředně děje okolo nás. Před sto lety byste asi marně hledali termín životní prostředí, a kdyby tehdy JWP psal svého JFK, těžko by asi použil obrat mrtvoly byly po podlaze roztroušené jako skleróza. O přebírání slov z cizích jazyků ani nemluvě - sice zmizela spousta slov, kdysi vyvolaných prolínáním české kultury s německou a židovskou, zato nyní přebíráme z angličtiny o one hundred and six.

Jenže on ten proces výměny slovníku by měl mít bilanci vyrovnanou nebo mírně plusovou, slovní zásoba by se nám tím měla obohacovat a nikoliv omezovat. V tomhle by nám měli být vzorem překladatelé, ti musejí najít významově nebo zvukomalebně blízká slova - a když ta v existující české slovní zásobě nejsou k dispozici, nezbývá jim nic jiného než spáchat novotvar, zvlášť, když překládají takového Bankse, Miévilla nebo Hamiltona.

Začínající autoři ale žádnou takovou potřebu nepociťují. Jak už jsem na začátku připomněl, řada z nich z literatury zná především novinářský sloh a slovník, Čapka, Vančuru, Haška, Žáka či Žáčka z nich četl jen málokterý. Je ale zajímavé, že my čtenáři si to přímo neuvědomujeme. Když autor použije neznámé slovo, zaregistrujeme to - ale když se vyhne použití některého slova, které známe, zpravidla si toho ani nevšimneme. Když ale vedle sebe postavíte práce autorů, kteří mají bohaté výrazové prostředky, a těch, kteří na tom nejsou tak dobře, zpravidla ten rozdíl cítíte. Širší slovní zásoba totiž mnohem víc povzbuzuje čtenářskou obrazotvornost - a tím i zesiluje prožitek z četby, zkuste si to sami:

    Neřiditelný záchranný modul padal k planetě.
    Téměř nefunkční záchranný modul padal po balistické křivce nekontrolovatelnou rychlostí.
    Záchranný modul, teď už vlastně jen modul, se nezadržitelně řítil k planetě.
    Záchranný modul se potácel jako raněný pták, zatímco posádka odevzdaně sledovala, jak se hory neúprosně přibližují k jeho průzorům.

Zkuste si sami napsat další variace na tuhle větu (neměly by být moc dlouhé, ta poslední má nějakých 125 znaků a je znát, že tempo vyprávění zpomaluje) a porovnat je navzájem.

Ve fantasy (a, abychom nebyli obviněni z rasismu, také ve space opeře) si autoři nastavují slovní zásobu názvy ras, zbraní a různých udělátek. Ono to pak vypadá jako psané bohatým jazykem - ale když tenhle místní kolorit vynecháte, zjistíte, že to, co dělá jazyk a hlavně text bohatým (především slovesa a přirovnání), tu přečasto chybí. Vnitřní svět hrdinů i to, co se okolo nich děje, je popsáno slovní zásobou, za jakou by se styděli i bezdomovci, kdyby tuhle literaturu četli.

Z knihovny jsem vylovil dvě knížky českých nepříliš dobrých autorů a dvojici překladů zahraničních klasiků SF, vybral si z nich víceméně náhodně po půlstránce s rozhovory (jediné podmínky byl rozsah a to, aby se nejednalo o akční scénu) a podíval se na to, jak uvozují přímou řeč. Vynechal jsem jména jednajících, jednak kvůli anonymitě, jednak ty bohatství jazyka netvoří. Nejprve tedy dvojice českých autorů:

• nevěřícně kroutím hlavou - ozvalo se z reproduktoru - konstatuji téměř poníženě - ozvalo se celkem klidné konstatování - ptám se - uvažuji nahlas - ihned odpověděl
• prudce se napřímil - zkřivil rty v neveselém úsměvu - podotkl suše - naklonil se kupředu

Takhle dopadli klasici SF (přesněji: jejich překlady do češtiny):

• odpověděl hlas za prsním štítem a jen znásobil dojem, že z vnitřku pásového brnění hovoří ochraptěný trpaslík - zeptal se - automat se zakolébal - zeptal se - automat ještě dvakrát opakoval „vysoká teplota“ a pak udělal oběma rukama posunek úžasu
• ptal se šeptem - divil se - zeptal se muž naproti, kterému klobouk skrýval půl tváře a druhou půlku vyhrnutý límec - uklidňoval ho - řekl - zeptal se poplašeně tlouštík s kozlem na provaze

Oba čeští autoři v uvozující řeči v podstatě jen opakují to, co sdělili v řeči přímé - řečník se diví a nevěřícně kroutí hlavou, palubní počítač promlouvá z reproduktoru, slovní reakce jsou doprovázeny popisem odpovídajících gest. Mistři žánru naproti tomu v uvozující řeči to, co již bylo sděleno v rozhovoru, spíše potlačují (nebo vyjadřují velmi stručně) a čtenáři v ní dávají informaci navíc, podstatnou a obsažnou. Dělají to tu různými způsoby, první z nich zprostředkovává atmosféru projevu a osobnost řečníka alegorií, ten druhý věcným popisem - ve skutečnosti symbolickou zkratkou, díky které si dokážeme představit nejen vzhled, ale i chování řečníků.

I tak zdánlivě úzký výsek z textu, jakým je těch několik citovaných řádků, naznačuje rozdíl (samozřejmě jen jeden z mnoha) mezi nekvalitou a kvalitou. Na jedné straně nevelká slovní zásoba (aspoň ta použitá), skromná obraznost a rozvláčné opakování již řečeného, na straně druhé košaté imaginativní popisy, nevracející se zbytečně k již řečenému a vytvářející obsahově bohatý text.

(*) užasný - srv. rus. užásnyj = hrozný