23.8.2019 | Svátek má Sandra






UKÁZKA+POVÍDKA: Ben Bova, Síň slávy mistrů SF 2 A (C. M. Kornbluth - Pochod imbecilů)

4.10.2006

Síň slávy
   Některé věci se nezměnily. Hrnčířský kruh byl stále hrnčířský kruh a jíl byl stále jíl. Efim Hawkins si postavil svůj krámek poblíž Husího jezera s úzkým pruhem dobrého mastného jílu a úzkou pláží s bílým pískem. Vrbovým dřevěným uhlím z lesíka si vypálil tři zaoblené pece. Lesík se hodil i pro dlouhé procházky mezitím, než pece vychladly. Kdyby zůstal v dohledu pecí, otevřel by je samou netrpělivostí příliš brzy, aby zjistil, jak se v ohni vyvedl nějaký nový tvar nebo glazura, ale pak by - bum ho! – tento nový tvar či glazura byly úplně nanic. Byly by to jen další střepy vzadu na hromadě.
   V jeho krámku právě v plném proudu probíhal obchodní rozhovor, přerušovaný jen hlasitým řevem „rakety“ na trase Chicago – Los Angeles, s šípovitými křídly a žhavými turbomotory, připomínající úlisnou létavou barakudu.
   Kupec z obchodního domu Marshall Fields v Chicagu převracel v ruce litrovou karafu s černou glazurou a na souhlas kýval mohutnou, avšak pohlednou hlavou.
   „Ta je opravdu pěkná,“ řekl Hawkinsovi a svému tajemníkovi, Gomez-Laplacovi. „Ta má hodně toho, čemu já říkám skutečný estetický pravidla. Jo, je fakt moc pěkná.“
   „Kolik?“ zeptal se tajemník hrnčíře.
   „Sedm padesát za tucet,“ řekl Hawkins. „Minulý měsíc jsem prodal patnáct tuctů.“
   „Jsou fakt estetický,“ opakoval kupec od Marshall Fields. „Vezmu si je všechny.“
   „Doktore, nemyslím si, že si to můžeme dovolit,“ řekl tajemník. „Přijdou nás na 1350 dolarů. To by nám ve čtvrtletím rozpočtu zbylo jen 532 dolarů. A to ještě musíme dojet do East Liverpoolu vybrat nějaké levné jídelní soupravy.“
   „Jídelní soupravy?“ zeptal se kupec s údivem na tváři.
   „Ano, jídelní soupravy. V obchodě chybí už dva měsíce. Pan Garvy-Seabright se včera kvůli tomu pěkně rozčílil. Vzpomínáte?“
   „Garvy-Seabright, ta šťouravá skopová hlava,“ pronesl kupec opovržlivě. „Ten neví nic o estetice. Proč mě, krucifix, nenechá vést vlastní obchoďák?“ Pohledem sklouzl na zatoulaný výtisk komiksu Whambozambo a posadil se s ním. Jak otáčel stránky komiksu, tu a tam se přidušeně zasmál nebo překvapeně odfrknul.
   Hrnčíř a tajemník kupce nikým nerušeni rychle dokončili obchod s dvěma tucty litrových karaf. „Přál bych si, abychom mohli vzít víc,“ řekl tajemník, „ale slyšel jste, co jsem mu řekl. Museli jsme odmítat zákazníky kvůli obyčejnému nádobí, protože poslední čtvrtletní rozpočet střelil za nějaká mexická spořící prasátka, do kterých ho navrtal nějaký podobně nadšený dovozce. Páté patro je jich úplně plné.“
   „Vsadím se, že vypadají moc esteticky.“
   „Jsou na nich namalované purpurové kaktusy.“
   Hrnčíř se otřásl a pohladil glazuru vzorkové karafy. Kupec vzhlédl od komiksu a zahřměl: „Tak už jste se, vy hňupové, vykecali? K čemu je mi teda tajemník, když mi nepomůže zbavit se toho břemene dejtajlů, co?“
   „Už jsme skončili, doktore. Jste připraven k odchodu?“
   Kupec cosi mrzutě zamručel, upustil Whambozambo komiks na zem, vyšel ven z budovy a vydal se dolů po povalové cestě k silnici. Jeho auto na něj čekalo na betonu. Bylo podobně jako všechna současná auta příliš nízké, než aby mohlo jet přes klády. Kupec se zhroutil do auta a se strašným túrováním nastartoval motor.
   „Gomez-Laplaci,“ zavolal hrnčíř na tajemníka pod rouškou toho řevu, „Vyšlo něco z toho radiačního programu, na kterém minule pracovali, když jsem byl služebně na Pólu?“
   „Pořád ta samá chyba,“ odpověděl tajemník sklesle. „Zasekli jsme se na mutaci, na třídění, na segregaci a teď trčíme na hypnóze.“
   „K té nudě se mám podle plánu vrátit zase za devět dní. No, je akorát čas na další pálení. Mám tu nový lesk, který chci vyzkoušet§“
   „Budete mi chybět. Mám být ‚na dovolené‘ – povedu konstrukční kancelář New Century Engineering Corporation v Denveru. Chystají se postavit dvousetpatrovou kancelářskou budovu a někdo jim přirozeně musí být po ruce.“
   „Přirozeně,“ řekl Hawkins s kyselým úsměvem.
   Vzduch prořízlo uši trhající troubení, jak se kupec zprudka opřel o klakson. Z uzávěru chladiče auta vyšlehl skoro metrový proud čehosi, co vypadalo jako plamen. Jenže pohonnou jednotkou auta byla spalovací turbína, která žádný chladič neměla.
   „Už jdu, doktore,“ zvolal tajemník sklesle. Posadil se do auta, které doprovázeno plameny a hlukem odfrčelo.
   Sklíčený hrnčíř se vydal zpět nahoru po povalové cestě a hloubal nad chladnoucími pecemi. Šustivý vítr ve větvích zastřel vrzání a mručení scvrkávající se šamotové cihly. Hawkins přemýšlel o peci číslo dvě, kde zrovna probíhalo redukční pálení listrových keramických džbánků. Podařilo se mu vymazáním prasklin zabránit vniknutí vzduchu? Je v pecích pořádný kouřový plamen? Stalo by se něco, kdyby se jen trošku podíval§?
   Selský rozum čapl Hawkinse za zátylek a zatáhl jej do přístřešku s nářadím. Vytáhl krumpáč a odhodlaně se vydal na pátrací výlet k pahorkatému poli, kde se snad urodily nějaké oxidy. Obzvlášť mu docházela měď.
   Dlouhou procházkou se pěkně zapotil a touha nahlédnout do pece jej na chvíli opustila. Téměř namátkou zaryl krumpáčem do hroudy. S kovovým cinkotem zavadila o kámen, který vykopal. Na kameni byl už notně poškozený nápis:
   ***
   ERZITA V CHIC
   OGICKÁ LABO
   CTIVÉ PAMÁTCE
   ZABITÝCH PŘI
   ***
   Hrnčíř lehce zaklel. Doufal, že se z pole nakonec vyklube nějaký hřbitov, nejlépe nějaký módní, plný masivních bronzových rakví, které se postupně rozložily na oxidy cínu a mědi.
   Hergot, třeba tu okolo ještě nějaký je.
   Lhostejně se vydal k druhému kopečku a zaryl do něj krumpáč. Našel kámen, který když jej podkopal, se skutálel do brázdy. Nakonec se z něj hrnčíř radoval, protože v chřípí ucítil hořkou vůni a hlína byla jasně zabarvená do modra z měďnatých solí. Krumpáč se o cosi zarazil.
   Hawkins s funěním vyšťoural kus ocelového značně potřísněného plechu s vyrytými písmeny. Zdálo se, že se ta plechová deska uvolnila z nějakého rozpadajícího se bronzu. Na zadní části byly nýty s lupínky zelené patiny. Hrnčíř otřel povrch rukávem plechu od hlíny, otočil jej na světlo a četl:
   ***
   CTĚNÝ JOHN BARLOW
   ***
   Ctěný John, věhlasný v univerzitních análech, představuje výzvu, jakou lékařská věda dosud nebyla schopna zodpovědět: oživení lidské bytosti náhodně uvržené do stavu těžké katalepsie. V roce 1988 navštívil pan Barlow, přední obchodník s realitami v Evanstonu, svého zubaře, aby mu ošetřil retinovaný zub moudrosti. Zubař jej požádal a dostal i svolení k provedení experimentální anestézie cyklomaradimetanolem-B-7, který vyvinula Univerzita.
   Po podání anestetika se zubař chopil vrtačky. Shodou vrtošivých nešťastných náhod došlo v přístroji ke zkratu a pacient dostal přímo 220 Voltů. (Během soudního přelíčení o náhradě škod, které vedla paní Barlowová proti onomu zubaři, Univerzitě a výrobcům vrtačky, rozhodla porota ve prospěch obhajoby.) Pan Barlow už nikdy nevstal ze zubařského křesla a byl považován za mrtvého v důsledku otravy, elektrického šoku či obojího.
   Zaměstnanci pohřebního ústavu, kteří jeho tělo připravovali k balzamování, však zjistili, že mrtvola, ačkoliv prokazatelně neživá, není ani prokazatelně mrtvá. Okamžitě uvědomili Univerzitu a byla zahájena celá řada vyčerpávajících testů včetně pokusů o zopakování tohoto stavu transu na dobrovolnících. Poté co sedm případů skončilo s neblahým výsledkem, bylo od dalších pokusů raději upuštěno.
   Ctěný John byl dlouhou dobu výstavním exponátem univerzitního muzea a zažil i řadu fotbalových utkání jako maskot univerzitního fotbalového týmu Modrých drtičů. Hranice vkusu však byla překročena, když si kdosi u společnosti Sigma Delta Chí v roce 2003 objednal „únos“ Ctěného Johna z jeho nevalně chráněné skleněné muzejní vitríny a postavil jej pak do sprch dívčího gymnázia Rachel Swansonové.
   22. května 2003 vydala univerzitní rada následující příkaz: „Jednohlasně nařizujeme, aby byly tělesné ostatky Ctěného Johna Barlowa odstraněny z univerzitního muzea a přepraveny do univerzitních biologických laboratoří Plukovníka Jamese Scotta III., kde budou bezpečně uzamčeny ve speciálně připravené hrobce. Rovněž nařizujeme, aby správa laboratoří podnikla všechny potřebné kroky ke konzervaci těchto ostatků a zamezila přístupu všem osobám s výjimkou kvalifikovaných vědců s písemným pověřením Rady. Rada se rozhodla učinit tak s jistým zdráháním, avšak s ohledem na nedávné zprávy a fotografie ve státním tisku, které přinejmenším vrhají na Univerzitu špatné světlo.“
   ***
   Obsah textu byl příliš vzdálen Hawkinsovu oboru, ale hrnčíř pochopil, k čemu došlo – k předčasnému a náhodnému zabloudění k samým kořenům Levantmanovy metody šokové anestézie, která byla od té doby nahrazena dalšími metodami. Aby bylo možné vzkřísit pacienty z Levantmanova šoku, je potřeba vpravit jim do trojklaného nervu trochu jednoduchého fyziologického roztoku. Zajímavé. A teď k tomu bronzu –
   Mrštil krumpáčem do tlejících zelených chemických solí. Rozhodně nečekal nějaký odpor, a tak si málem zlomil ruku v zápěstí. Něco tam dole bylo pěkně tvrdé. Dal se do loupání vrstev oxidů.
   Za půl hodiny se dostal k nějakému masivnímu odlitku z téměř neporušeného fosforového bronzu. Konstrukce za ta staletí trochu ochabla, takže se mu podařilo vmáčknout špičku krumpáče pod zrezivělý výstupek a za hrozného vrzání a rachotu odlitek vypáčit.
   Přál si mít s sebou nějakého archeologa, ale rozhodně se nechtěl vrátit do krámku a nějakého zavolat, jen aby mu jeho nález sebral. Byl všestranným mužem. Shodou náhod byl ve svém volném časem umělcem hlíny a glazury, z nutnosti pak automechanikem, elektrikářem, inženýrem jaderné fyziky, který mohl taktéž vyfiknout projekt řízení dopravy, individuální i skupinovou psychologii, architekturu či konstrukce nástrojů. Nesháněl se hned po nějakém odborníkovi, pokaždé když se objevilo něco divného. I tak jich bylo málo a měli dost co dělat ***
   Kopal dál kolem svého nálezu a zjistil, že šlo o velikou masu bronzu ve tvaru podlouhlé velké cihly s dráždivě dutým zvukem. Z jedné dlouhé svislé strany se odlomil delší proužek drobícího se kovu a odkryl tak kousek rzi, která se se svištěním prolomila dovnitř.
   Musel z toho být vysán vzduch, pomyslel si Hawkins. A taky to muselo mít nějaký skleněný potah, který během staletí zkrystalizoval a tiše se rozdrobil při prvním úderu krumpáče. Nevěděl, co by mohlo vakuum provést s tělem v Levantmanově šoku, ale doufal. Také neměl ani zdání o tom, co znamená „obchodník s realitami“, ale možná to mělo co dočinění s hrnčířstvím. Ostatně cokoliv teď může mít vliv na Problém číslo jedna.
   Vytáhl krumpáč z výkopu, vyšplhal ven a vyrazil průjezdem ke svému krámku. Chvíli se tam hlasitě přehraboval, až našel v kuchyni plastovou nádobu se solí. Vrátil se k výkopu, sekal do něj další půl hodiny, až se mu podařilo odkrýt spáru ve víku a konečně i tělo uvnitř. Panty byly beznadějné, a tak je rovnou urazil.
   Pak roztáhl teleskopickou rukojeť krumpáče, až z něj dostal vhodnou páku, zapříčil špičku hluboko v jámě, nastavil si osu otáčení a zabral. Po pěti zdvizích už nahlédl dovnitř do hrobky a spatřil cosi, co vypadalo jako zaprášená mramorová socha. Deset dalších pokusů a už si byl jistý, že jde o nahé tělo Ctěného Johna Barlowa, obchodníka s realitami z Evanstonu. Tělo bylo i po tak dlouhé době zcela neporušené.
   Špičkou jehly našel hrnčíř na těle hrot trojklaného nervu a vpíchnul mu 66 kubíků.
   Za hodinu začala Barlowova hruď pumpovat.
   Za další hodinu zachroptěl: „Fungovalo to?“
   „To si piš, že jo!“ zamumlal Hawkins.
   Barlow otevřel oči, zavrtěl se, podíval se dolů, zvedl ruce před oči a –
   „Já vás zažaluju!“ zařval. „Moje šaty! Moje nehty!“ Po tváři mu přeběhl záblesk strašlivého podezření a rukama se plácnul do bezvlasé hlavy. „Moje vlasy!“ zakvílel. „Vysoudím z vás každý penny, který máte! To postoupení práv nebude u soudu znamenat vůbec nic! Že mi zmizí vlasy, šaty a nehty, to jsem nepodepsal!“
   „Znova ti narostou!“ řekl Hawkins lhostejně. „A pokožka taky. Tyhle části tebe nebyly živý, víš. Takže se ti nezachovaly tak jako zbytek. Obávám se, že oblečení je ale úplně pryč.“
   „Kde to jsem? V univerzitní nemocnici?“ dožadoval se Barlow. „Chci telefonovat. Ne, vy zavoláte. Řekněte mé ženě, že jsem v pořádku a řekněte Samu Immermanovi, to je můj právník, ať sem okamžitě dorazí. Greenleaf 7-4022. Au!“ Pokusil se posadit, ale odřel si jemnou kůži o vnitřní stěnu rakve, která byla celá pokrytá zkrystalizovaným skelným prachem. „Co jste tu, sakra, chlapi, dělali? To jste mě vařili zaživa? Jo, tak za tohle všechno mi zaplatíte!“
   „Máš recht!“ řekl Hawkins a přál si, aby měl po ruce nějakou encyklopedii, která by mu pomohla osvětlit těch několik neznámých výrazů. „Kůže se ti obnoví hned. A v nemocnici nejsi. Však se podívej.“
   Podal Barlowovi nerezovou desku, která byla původně připevněná na rakvi. Barlow se na ni podezřívavě podíval, ale pak se dal do čtení. Když skončil, položil desku opatrně na okraj hrobky a dlouhou dobu byl zticha.
   „Chudák Verna,“ řekl nakonec. „Nepíše se tam, jestli měla na krku všechny soudní výlohy. Nevíte náhodou§“
   „Ne,“ řekl hrnčíř. „Jediný, co vím, je to, co je na té desce a jak tě oživit. Zubař ti omylem dal dávku toho, čemu my říkáme Levantmanova šoková anestézie. Už se to ale několik století nepoužívá. Byl to mocný nástroj, ale příliš nebezpečný.“
   „Století§“ dumal muž. „Století§ Vsadím se, že Sam jí oškubal dohola. Chudák Verna. Jak dávno to bylo? Co je vlastně za rok?“
   Hawkins pokrčil rameny. „My mu říkáme 7-B-936. Ale to ti moc nepomůže. Než tyhle kovy zoxidují, trvá to fakt dlouho.“
   „Jako v tom filmu,“ zamumlal Barlow. „Kdo by si to byl pomyslel? Chudák Verna!“ rozplakal se a posmrkával, což Hawkinsovi intenzivně připomnělo skutečnost, že sám byl nalezen pod podobným plochým kamenem.
   Téměř rozčileně se zeptal: „Kolik dětí jsi měl?“
   „Ještě žádný,“ popotáhl Barlow. „Moje první žena je nechtěla. Ale Verna jedno chce, teda chtěla, ale chce počkat, dokud - totiž, chtěli jsme počkat, dokud§“
   „No, jasně!“ řekl hrnčíř a zuřivě si přál tomu chlapovi vynadat, odstřelit jej někam do pekla. Ale raději to spolkl. Byl tu Problém, nad kterým se musel zamyslet. Vlastně vždycky tu byl Problém, nad kterým se musel zamyslet, a tenhle uplakánek by jim možná mohl nečekaně napovědět. Hawkins ho musel poslat k ostatním.
   „Vstávej,“ řekl Hawkins. „Mám málo času.“
   Barlow rozhořčeně vzhlédl. „Jak můžete být tak necitelný? Jsem lidská bytost jako§“
   Nad hlavou jim zahřměla „raketa“ Los Angeles-Chicago, až se Barlow ve své sebelítosti zarazil. „To je nádhera!“ vydechl a sledoval ji pohledem. „Fakt nádhera!“
   Vyšplhal ze své hrobky a pro veškerý zájem o „raketu“ ani nevnímal hrubost stěn na své jemné dětské kůži. „Konec konců,“ řekl energicky, „každá věc má i svou světlou stránku. Nikdy mě čtení moc nebralo, ale tohle je jak jedna z těch povídek. A teď bych na tom měl vydělat nějaký prachy, ne?“ Hodil po Hawkinsovi vychytralým pohledem.
   „Ty chceš peníze?“ zeptal se hrnčíř. „Na.“ Podal mu hrst mincí a bankovek. „Měl by sis obout moje boty. Je to čtvrt míle. Jo a, ehm, stydíš se? Jo, to je to slovo. Na!“ Hawkins mu podal svoje kalhoty, ale Barlow zrovna vzrušeně počítal peníze.
   „Osmdesát pět, osmdesát šest, a jsou to taky dolary! Myslel jsem, že to budou nějaký kredity, nebo jak jim říkaj. ‚E Pluribus Unum‘ a ‚Liberty‘ – jen holt jiný tváře. Řekni, jsou fakt pravý? Opravdový, poctivý dvaadvaceti centový dolary, jako jsme mívali, nebo je to jen tapeta?“
   „Jsou fakt v pořádku, to tě ujišťuju,“ řekl hrnčíř. „Ale prosím tě, pojď už. Mám dost naspěch.“
   Jak se belhali směrem ke krámku, muž opět něco zablekotal. „Kam to jdeme – Vědecká rada, Koordinátor světa nebo něco takovýho?“
   „Kdo? Ach, ne. Říkáme jim ‚Prezident‘ a ‚Kongres‘. Ne, to by nebylo dobrý. Jen tě vedu k nějakým lidem.“
   „Z toho bych měl fakt hodně vytěžit. Hodně! Mohl bych třeba psát knihy. Sehnat nějakýho chytrýho chlapíka, který to za mě hodí na papír, a vsadím se, že by z toho určitě byl bestseller. Co by k tomu tady bylo potřeba?“
   „No, přesně tohle. Nějaký chytrý chlapíci. Ale teď už žádný bestsellery neexistujou. Lidi teď už moc nečtou. Neboj, najdeme ti něco stejně výnosnýho, co bys mohl dělat.“
   Když došli do krámku, dal Hawkins Barlowovi kufr s oblečením a nechal jej v čekárně. Pak zavolal Centrálu v Chicagu. „Vemte si ho pryč,“ žádal úpěnlivě. „Mám čas tak akorát na jeden výpalek a on jen žvaní a žvaní. Nic jsem mu neřekl. Možná bychom ho jen mohli nechat jít. Sám si najde svoje místo, ale je tu jistá šance§“
   „Ano, Problém,“ souhlasila Centrála. „A máte pravdu, je tu určitá šance.“
   Hrnčíř udělal Barlowovi radost, když mu připravil šálek kávy z kostky, která nejen že se rozpustila ve studené vodě, ale dokonce vodu přivedla do varu. Aby zabil čas, vykládal Hawkins o „raketě“, kterou tak Barlow obdivoval, ale musel se držet hodně zkrátka. Málem tomu obchodníkovi s realitami prozradil, jakou skutečnou rychlostí letěla. A málem by tak vlastně vyzradil, že to doopravdy žádná raketa nebyla.
   Taky pěkně zalitoval, že se tak lehkomyslně vzdal několika set dolarů. Ten muž se zdál být posedlý strachy, že jsou bezcenné, protože Hawkins odmítl vzít si nějakou stvrzenku, dlužní úpis a nechtěl ani definitivní slib splacení. Ale Hawkins nechtěl zabřednout do detailů a byl moc rád, když se konečně objevil cizinec z Centrály.
   „Tinny-Peete z Algeciras,“ představil se cizinec rychle, když se potkali ve dveřích. „Psychik pro společnost Poprob. Určen převzít Barlowa.“
   „Nebesa, díky,“ řekl Hawkins. „Barlowe,“ zavolal na muže z minulosti, „tohle je Tinny-Peete. Postará se o tebe a pomůže ti vydělat hodně peněz.“
   Psychik se zdržel na hrnek kávy, jehož příprava Barlowa tak nadchla, a pak si odvedl realitního agenta povalovou cestou k autu. Hrnčíř se mezitím vrátil k pecím a přemýšlel, zda by je už konečně nemohl otevřít.
   Rychle zapomněl na Barlowa i na Problém a soustředil se na praskání u dvířek pece číslo dvě. Zkusil ji lehce otevřít. Poryv horka a opojné vůně kouře z přidušeného ohně jej potěšil. Zamžoural dovnitř a spatřil doruda rozpálený roh roštu, jak se zakaluje chvějícími se černými skvrnami, způsobenými ztrátou horka z otevřených dvířek. Vsunul pod hrnek na roštu ohořelé dřevěné pádlo a vytáhl vzorek ven. Chlupy na hřbetu ruky se mu žárem zkroutily. Hrneček zapraskal, zacinkal a Hawkins si šťastně oddechl.
   Vizmutový a pryskyřicí napuštěný lesk se vypálil do dokonalosti. Když otáčel hrnkem před očima, všiml si povlaku stříbro-černého kovu se zvláštními namodralými odlesky. Hawkinsovi se najednou Problém lidstva zdál být velmi vzdálený.
   ***
   Barlow a Tinny-Peete dorazili k asfaltové silnici, kde nechal psychik své auto zaparkované v bezpečné zatáčce.
   „No, to je kára!“ zalapal po dechu muž z minulosti.
   „Kára? Nikoliv, to je moje auto.“
   Barlow se pustil do užaslého obhlížení. Šípové linie, hluboké složené křivky, kilogramy chrómu. Přejel rukou po dveřích – nebo to nebyly dveře? – a marně se snažil najít kliku. Pak se uctivě zeptal: „Jak rychle to jede?“
   Psychik se na něj nadšeně podíval a pomalu řekl: „Dvě stě padesát. Podle tachometru.“
   „Ty jo! Muj starej chevrolet se na dálnici dostal ke stovce, ale tohle je teda klasa, pane!“
   Tinny-Peete nějak otevřel obrovské nízké dveře a Barlow se po třech schůdkách zabořil do nezměrného polstrování. Byl příliš fascinován nato, aby si dával pozor na čerstvé odřeniny. Palubní deska byla nádhernou změtí budíků, přípojek, ukazatelů, světýlek, měřítek a různých spínačů.
   Psychik se posadil na místo pro řidiče a udělal něco chodidlem. Motol naskočil, jako když zažehnete letovací lampu, velkou jako silo. Barlow si liboval v polštářích sedadel a ve zpětném zrcátku pozoroval ohromný výfuk kouře s blýskavými bílými jiskrami.
   „Líbí se vám?“ zakřičel Psychik.
   „Je to úžasný!“ zařval zpět Barlow. „Je to§“
   Umlčelo jej vzzzzzzzzzm, jak se auto odrazilo z místo a vjelo na silnici. Kolem Barlowovi hlavy prolétla vichřice, ačkoliv okénka auta byla zavřená. Dojem z rychlosti byl ohromný. Zaměřil se na tachometr na palubní desce a sledoval ručičku, jak stoupá přes 90, 100, 150, 200.
   „To je moje rychlost,“ zakřičel psychik a Barlow se zatvářil souhlasně.
   „Rádio?“
   Poslal mu dozadu nějaký překvapivě lehký předmět připomínající helmu na americký fotbal. Nevedly z toho žádné kabely. Pak ukázal na řadu tlačítek. Barlow si nasadil helmu na hlavu, celý šťastný, že se ztiší okolní řev, a stiskl jedno z tlačítek. K jeho uspokojení se tlačítko rozsvítilo a Barlow se vzadu uvelebil připraven poslechnout si vzorek neohroženého supermoderního vkusu důmyslné zábavy tohoto nového světa.
   „VEM TO A PŘILEP!“ zařval mu nějaký hlas do uší.
   Barlow si strhnul helmu a raněným pohledem sjel psychika. Tinny-Peete se zazubil a otočil knoflíkem, který polohou odpovídal tlačítku na helmě. Muž z minulosti si helmu znovu nasadil. Hlas se mezitím ztišil do normálu.
   „Největší show ze všech show! Supershow! Maxi-supershow! Test všech testů! Vem to a přilep!“
   V pozadí byly slyšet výbuchy smíchu.
   „A tady už jsou naši soutěžící. Víte, jak to tu děláme. Každému soutěžícímu podám trojúhelníkový výstřižek. No, a máme tu takovýhle tabulky, jsou v nich vyříznutá políčka právě ve tvaru těchto trojúhelníčků, až na to, že mají všechny různé tvary. Takže první soutěžící, který správně poskládá své výstřižky, vyhrává.
   A teď si vyzpovídáme prvního soutěžícího. Tady jsem, drahoušku. Jak se jmenuješ?“
   „Jmenuju? E§“
   „Tak co tomu říkáte, lidičkové? Ona si nepamatuje svoje jméno! Co? No, věřili byste tomu?“ Moderátor vyslovil poslední otázku s šelmovským důrazem a publikum zavřískalo, zahučelo a vypískalo mu své uznání.
   Bylo to nezajímavé, když jste neznali pointu. Barlow stiskl jiné tlačítko a druhou ruku si připravil k ovladači hlasitosti.
   „§nejnověji z Washingtonu. Týká se to senátora Hull-Mendozy. Stále napadá Ministerstvo rybolovu. Syndikalista Severní Kalifornie říká, že má v ruce místopísečná prohlášení, že John Kingsley-Schultz je už dávno puritán. Místopísečná prohlášení ještě nepublinkoval, ale říká, že se v nich píše, že Kingsley-Schultz byl spatřen na setkáních puritánů v oregonské státní univerzitě a později také na floridské univerzitě. Kingsley-Schultz říká, že se fakt musí přiznat, že v Oregonu dělal specializaci na házení rybářských mušek do vody a na Floridě pak dostal Ph.D. v závodním rybaření. A zde citujeme z výpovědi Kingsley-Schultze: ‚Hull-Mendoza neví, vo čem mluví. Měl by už zaklepat bačkorama.‘ Konec citace. Hull-Mendoza říká, že nehudlá publinkovat ta místopísečná prohlášení, protože chce hránit své zdroje. Říká, že je dosvědčily tři bývalí zaměstnancí Ministerstva, který Kingsley-Schultz vyhodil za ne-kva-lifikovanost a ne-sná-šenlivost.
   Všude jinde pak byl běžný dopravní chaos a nehody. V hromadě aut přes tři pruhy na silnici 66 z Chicaga přišlo o život 12 lidí. V mo-hav-mo-džav-v, no, to je jedno, jak se tomu řiká, prostě v tý poušti nabourala a explodovala ranní raketa Chicago-Los Angeles. Všech 94 lidí bylo zabito.Vyšetřovávatel úřadu civilního letectví na místě prohlásil, že pilot prolétával nízko nad stádem ovcí a nestihl se včas zdvihnout.
   Jů! A tady je něco ještě horkýho z New Yorku! Re-mor-kér s naftou nám zdivočel v přístavu, zatímco byla posádka v podpalubí a vrazil do přídi luk-susního parníků S. S. Placentia. Loď se prý naplnila vodou a potopila se a s ní odhadem 180 pasažérů a 50 členů posádky. K vraku bylo posláno šest potápěčů, ale ty taky umřeli, protože se ukázalo, že jejich obleky byly plný malinkatejch direk.
   A pak tu mám ještě přehled zpráv z Denveru. Zdá se§.“
   Barlow si nechápavě sundal soupravu z hlavy. „Ten byl ale bezohledný,“ zařval na řidiče. „Poslouchal jsem zprávy a§“
   Tinny-Peete potřásl hlavou a ukázal si na ucho. Řev proudícího větru byl ohlušující. Barrow se bezradně zamračil a podíval se z okna.
   Na zářícím nápisu stálo:
   ***
   BLBOUNI!
   NO, VĚŘILI BYSTE TOMU?
   ***
   Nevěděl, co nebo kdo jsou Blbouni. Na obrázku byla neuvěřitelně pěkně urostlá dívka, z 99,9% nahá a svíjející se toužebně v živých barvách.
   Reklama podél silnice se pohybovala s nimi, ale teď už s novým programem. Nějaký radar či co zaznamenal každé auto a sepnul řádky reklamy. Ty se pohybovaly podél silnice společně s autem, takže byly čitelné, dokud se neobjevila další řádka.
   ***
   JESTLIŽE CHCETE
   DOSTAT NĚJAKOU DÍVKU,
   ZBAVTE SE CHUCHVALCŮ
   NEROMANTICKÉHO POTU.
   „P*O*D*P*A*Ž*N*Í*K“
   ***
   Následovala další animovaná scénka, tentokrát na dvou panelech, a sice ono známé „Předtím a Potom“. První byla: „Berete jakékoliv kouření?“ a doprovázela ji demonstrace rodinné tragédie ženy, která se drží za nos, zatímco její obhroublý a rudolící manžel zrovna potáhnul z rosolovitého cigára. Na druhém panelu zářilo: „Anebo VUELTA ABAJO?“, kde ta žena§
   Barlow se začervenal a sklopil oči, dokud reklamu zcela neminuli.
   „Už jsme skoro v Chicagu!“ zaječel Tinny-Peete.
   Postupně se objevovala další auta a všechno to byly vysněné káry.
   Když je tak Barlow sledoval, začal přemýšlet, kolik je tady vlastně jeden kilometr. Zdálo se, že všichni jedou tak pomalu, obzvlášť když jste ignorovali ten ohlušující proud vzduchu kolem vašich uší a nenechali jste se zmást aerodynamickými liniemi těch kár. Přísahal by, že se všichni plazili tak pětadvacítkou a sem tam někdo vyrazil na třicet. Jak dlouhý je tady vlastně kilometr?
   Před nimi se rýsovalo město a bylo to město, jak má být: věžovité mrakodrapy, nadzemní přechody, přistávací rampy pro helikoptéry§ Barlow prudce sevřel polstrování sedaček. Ty dvě helikoptéry. Chystaly se§ chystaly se§
   Neviděl, co se stalo, protože je jejich očividně kolizní kurz navedl za obrovskou budovu.
   Když zastavili na červené, obklopil je ječivě ostrý výbuch zvuku. „Co se to tu, ksakru, děje?“ vykřikl Barlow pisklavým, vyděšeným hlasem, protože brzdná doba vozu byla téměř nulová a nic ho nepřimáčklo k palubní desce. „Kdo komu kecá?“
   „Co? Co se děje?“ zeptal se řidič.
   Na světlech se objevila zelená a vůz se rozjel. Barlow ztuhnul, když si uvědomil, že onen proud vzduchu kolem jeho uší začal o kratičkou, téměř nereálnou chvilku dřív, než se vůz skutečně rozjel. Hmátl po klice na dveřích.
   Město před nimi rostlo pomalu. Nejprve osamocené budovy, pak hustší zástavba, vyšší budovy a na světlech další červená. Jakmile opět úplně bez brzdění zastavili a proud vzduchu v mžiku ustal, vyrazil Barlow z auta ven a běžel jako pominutý po chodníku.
   Vyslídí mě, pomyslel si a zalapal po dechu. Je to záležitost tajný policie. Dostanou tě – přístroje na čtení myšlenek, televizní kamery všude kolem, bojí se, že řekneš něco jejich otrokům o svobodě a tak. Nedovolí, aby jim někdo překazil plány. Takhle to bylo v tý povídce, co jsem čet‘.
   Udýchaný přešel do chůze a gratuloval si, že se neohlédl. Na to přesně čekají. Když prostě půjde dál, bude jen jeden z mnoha set dalších lidí v oblecích. Bude v bezpečí, bude v bezpečí§
   Čísi ruka jej chytla za rameno a velká, drsná, ale vcelku hezká tvář na něj začala chrlit slova: „Nocopaje, copatosedělá vrážet dolidí jakodyby ti patřilcelej chodnik dávej sibachajo, todle je mojemísto tyhovado!“
   Nebyl to ani ten šílený hrnčíř, ani ten šílený řidič.
   „Promiňte,“ řekl Barlow. „Co jste říkal?“
   „Ehm, co?“ zakřičel ten cizí chlap nebezpečně nahlas a čekal na odpověď.
   S pocitem, že se zapletl do složitého případu s nárokem na kousek půdy, který však bude mít krátký konec, Barlow uslyšel sám sebe bojovně odpovědět: „Ale jo!“
   Cizinec pustil Barlowovo rameno a zavrčel: „Tak jo, jo?“
   „Jo!“ řekl Barlow a trhnutím si nasadil oblek zpátky na rameno.
   „Hhrrrr,“ zavrčel ten chlap spíš s větším opovržením a zhnusením než útočně. Přidal obscénní nadávku, známou už za Barlowových dob, a celkem i běžnou, i když z fyziologického hlediska zcela nemožnou, a při odchodu potřásal nafoukaně rameny a hladil si pěsti.
   Barlow šel dál a třásl se. Evidentně to vyřešil ještě docela dobře. Zastavil se na červené, zatímco před ním pořvával dlouhý, pomalý had vysněných kár a proud chodců z chodníku si hledal cestu napříč proudem jedoucích aut. Brzdy ječely, nárazníky řinčely a odíraly se o sebe a chodci a řidiči si vzájemně vyměňovali ochraptěné pokřiky. Zběsile uskočil stranou, když jedno z aut při objíždění druhého prudce vjelo na okraj chodníku.
   Na světlech se objevila zelená. Auta jezdila ještě asi třicet vteřin, ale jejich proud se nakonec zmenšil jen na příležitostné výpady. Barlow ostražitě přešel na druhou stranu, opřel se o prodejní automat a těžce oddechoval.
   Musíš vypadat přirozeně, říkal si. Dělej něco normálního. Něco si třeba kup z toho automatu. Zašmátral v kapse po drobných, za desetník si koupil noviny, za čtvrťák kapesníky a za další čtvrťák ještě čokoládovou tyčinku.
   Mdlá vůně čokolády mu připomněla, že má hlad. Chvíli se marně pokoušel roztrhnout lesklý obal s nápisem „Crigglies“, ale nakonec se to otevřelo samo. Tyčinku snědl na tři kousnutí, a tak si koupil ještě další dvě a zhltal je.
   Za další desetník si z automatu vytáhl další z mnoha lesklých obalů s perlivou pomerančovou limonádou, aby uhasil žízeň. Jak se neohrabaně pokoušel obal otevřít, roztrhl jej a polil si kolena. Nakonec usoudil, že se zde zdržel už dost dlouho a vyrazil dál.
   Výlohy v obchodech byly§ výlohy v obchodech. Lidé tedy stále nosili a kupovali šaty, stále kouřili a kupovali tabák, stále jedli a kupovali jídlo. A stále ještě chodili do kin, jak si s potěšením všiml, když míjel třpytící se místo s nápisem KYNO.
   Asi zrovna dávali nějaký trojdílný film Děti jsou strašný, Nemějte děti a Dítě z planety Canalius. Neodolal. Zaplatil jeden dolar a šel dovnitř. Stihnul akorát závěr filmu Dítě z planety Canalius v trojrozměrné, plně barevné produkci a s celou škálou reálných vůní. Zřejmě to byla meziplanetární sága zakončená honičkou a usmířením mezi navzájem vzdálenou dvojici hlavních hrdinů. Děti jsou strašný a Nikdy nemějte děti prezentovaly jedinečné argumenty proti rodičovství – groteskně přehnaná úskalí bolestně názorného dětství, zlomyslné děti, sadistickým potomstvem zbití a vyhladovělí rodiče. Jak si Barlow s údivem všiml, publikum flegmaticky přežvykovalo sladkosti a vůbec nejevilo známky zhnusení.
   Další projekce, Nová atrakce, jej zvedla ze sedadla a odehnala do foyeru. Fanfáry ho už unavovaly, ostré barvy oslepovaly a z přidaných vůní a pachů se mu zvedal žaludek.
   Jakmile si oči navykly na přítmí, zapátral po lavičce a posadil se s novinami, které zakoupil. Ukázalo se však, že jde o Dostihové listy. Přepadl jej zdrcující pocit smutku. Povědomý seznam v dolním levém rohu přední stránky mu připomněl, že dostihové dráhy Churchill Downs a Empire City stále fungují§
   Zamáčkl slzy a otočil na Historické výkony na dráze Churchill. Už nepoužívali zkratky, a tak se ze dvou sloupců na stránce stal jeden. Ale i tak to bylo pořád stejné, anebo ne?
   Zašilhal na první závod, dostih na tři čtvrtě míle za čtrnáct set dolarů. Dosavadní rekord byl neuvěřitelné dvě minuty a deset a půl vteřiny. V jeho době dokázal tři čtvrtě míle udělat kdokoliv za jedna patnáct. Totéž platilo i pro další vzdálenosti a v případě závodů na několik kol to bylo ještě horší.
   Co se to, sakra, se vším stalo?
   Studoval tvary jedné pětileté hnědé kobylky, která skončila druhá, a nemohl tomu přijít na kloub. Vyhrála, prohrála, umístila se, předvedla se, prohrála a opět se umístila, prostě páté přes deváté. V prvních dostizích vypadala na sprinterku, jenže pak se z ní stalo pomalé prase. Pak vypadala jako kůň, který dobře běhá na zablácené trati, ale potom když pršelo, tak neběžela. Pak z ní byl vytrvalec a nakonec zase prase. A to všechno v sérii závodů za pět tisíc dolarů.
   Barlow se podíval na další koně a pomalu mu docházelo, že to je s nimi stejné jako s tou pětiletou kobylou. Ani jeden z těch zatracených soutěžících koní nepatřil do žádné dostihové skupiny.
   Někdo se vedle něj posadil a řekl: „No, a o tom to je.“
   Barlow se prudce otočil a uviděl Tinny-Peeta, svého řidiče. „Nevěděl jsem, jestli ti to mohu prozradit,“ řekl psychik, „ale vypadá to, že v tobě už roste nějaké podezření o tom, jaká je pravda. Prosím, nenaštvi se. Řeknu ti všechno.“
   „No, taks mě dostal,“ řekl Barlow.
   „Dostal?“
   „Nepředstírej. Dal jsem si dvě a dvě dohromady. Jsi od tajný policie. Ty a zbytek aristokratů žijete v luxusu založeným na potu utlačovaných otroků. Bojíte se mě, protože je musíte udržet v nevědomosti.“
   Tinny-Peete vybuchl smíchy, čímž si vysloužili prázdné pohledy dalších návštěvníků foyeru. Jeho smích ale nezněl vůbec nijak hrozivě.
   „Pojď, vypadnem odsud,“ řekl Tinny-Peete a pořád se ještě uculoval. „Větší blbost sis už vymyslet nemohl?“ Chytil Barlowa za paži a vedl jej ven na ulici. „Skutečná pravda je taková, že miliony dělníků si žijou v luxusu založeným na potu hrstky aristokratů. Já pravděpodobně umřu dřív, než se přepracuju, pokud§“ Zkoumavě se na Barlowa zahleděl. „Možná nám můžeš pomoct.“
   „Jo, to znám,“ ušklíbl se Barlow. „Ve svý době jsem vydělával peníze a k vydělávání peněz potřebuješ lidi. No tak, pusť se do toho a zastřel mě, jestli chceš, ale blázna si ze mě dělat nebudeš.“
   „Ty jeden malej nevděčníku!“ psychik ztratil nervy neuvěřitelně rychlou změnou nálady. „Tenhle zatracenej bordel je jen tvoje vina a vina lidí, jako seš ty! A teď už pojď a přestaň mlít ty svoje nesmysly.“
   Postrčil Barlowa do haly nějaké kancelářské budovy a pak do výtahu, který se stoupajícím rušivým hukotem stoupal nahoru. Když jej psychik vystrčil z výtahu a táhnul chodbou do jedné z kanceláří, roztřásly se Barlowovi kolena.
   Když vstoupili dovnitř, vstal z prosté židle muž s obličejem jestřába. Hodil po Barlowovi rozzlobený pohled a zeptal se psychika:
   „To mě z Pólu odvolali kvůli tomuhle§ tomuhle§?“
   „Nerozlobovat. Dovyšetřil jsem et shledat kvasi-šanci z něj Poprob útočná linie,“ řekl psychik konejšivě.
   „Pochybuji,“ odseknul muž s tváří jestřába.
   „Zkus,“ navrhnul Tinny-Peete.
   „Inu, dobrá. Pane Barlowe, pochopil jsem, že vy a vaše truchlící žena jste neměli žádné děti.“
   „No, a co s tím?“
   „To je ono. Byl jste slepý, sobecký a pitomý osel, že jste toleroval ekonomické a sociální podmínky, které trestaly plodnost opatrných a prozíravých. Vy jste z nás udělali to, čím jsme dnes. A chci, abyste věděli, že s tím zrovna spokojený nejsme. Jděte se vycpat s raketama! Jděte se vycpat s autama! A s nadzemkama ve městech taky!!
   „Jak se mi tak zdá,“ řekl Barlow, „kritizujete ty nejlepší věci vaší doby? Copak jste se zbláznil?“
   „Rakety nejsou rakety. Jsou to trysková letadla – dobrá trysková letadla, ale ta jejich okrasná skořápka je ještě víc zpomaluje. Automobily mají maximální rychlost sto kilometrů za hodinu a kilometr je, pokud si vzpomínám na svá studia paleo-lingvistiky, tři pětiny míle. Jenže tachometry jsou všechny nastaveny tak, aby si řidiči mysleli, že jedou dvě stě padesát. Města jsou absurdní, drahé, nezdravé a nákladné konglomerace lidí, kterým by se lépe vedlo a byli by i více produktivní, kdyby se raději roztrousili někde po venkově. Potřebujeme tyhle rakety, podvržené tachometry a města, protože zatímco vy a váš druh jste byli uvážliví a obezřetní a neměli jste děti, migrující dělníci, bezdomovci a nájemní dělníci zrovna zahálčiví nebyli a krátkozrace si pořizovali haldy dětí. Rozmnožování a pořád jen rozmnožování. Můj bože, jak ti se množili!“
   „Počkejte moment,“ namítnul Barlow. „Hodně lidí mělo dvě nebo tři děti.“
   „Jenže nehody, nemoci, války a tak se o to postaraly. Vaše inteligence prostě vymřela. Je pryč. Děti, které se měly narodit, se nikdy nenarodily. V populaci převládli ti průměrní, ti, kteří si vystačí. Průměrné IQ je dnes 45.“
   „Ale to je přece v daleké budoucnosti§“
   „To jste vy teď taky,“ zavrčel kysele muž s jestřábím obličejem.
   „Co jste pak ale vy zač?“
   „My jsme jen lidé, skuteční lidé. Před několika generacemi si genetičtí inženýři konečně uvědomili, že už jim nikdo nevěnuje pozornost, a tak se místo slov činili. Doslova vytvořili uzavřenou společnost, jejímž cílem bylo zachovat a geneticky zlepšit rod. My jsme jejich potomci. Jsou nás asi tři miliony. Jenže těch druhých je přes pět miliard, takže my jsme teď jejich otroky.
   V průběhu posledních pár let jsem navrhnul mrakodrap, šéfoval Billingově nemocnici tady v Chicagu, vedl válku s Mexikem a řídil dopravu na letišti LaGuardia v New Yorku.“
   „Já tomu nerozumím! Proč je prostě nenecháte jít svou cestou do pekel?“
   Muž se ušklíbnul. „Zkusili jsme to před třemi měsíci. Slezli jsme se všichni na Jižní pólu a čekali. Z počátku si toho vůbec nevšimli. Chyběli jim nějací konstruktéři, nějaké zdravotní sestry se neukázali v práci, nedařilo se jim sehnat některé menší vládní úředníky v mimopolitické sféře. Ale to jim evidentně nevadilo.
   Za týden dostali hlad. Za dva týdny vypuknul hladomor a za tři týdny pak válka a anarchie. Tak jsme ten experiment raději odvolali. Stálo nás to většinu další generace, než jsme dali věci do pořádku, jak byly.“
   „Ale proč jste je prostě nenechali pozabíjet se navzájem?“
   „Pět miliard mrtvol znamená pět set milionů tun rozkládajícího se masa.“
   Barlow měl ale jiný nápad. „Proč je nesterilizujete.“
   „Dva a půl miliardy operací je docela dost. Jelikož se ale množí nepřetržitě, nikdy bychom to nedodělali.“
   „Aha. Jako ti pochodující Číňani!“
   „Kdo to, u všech čertů, je?“
   „To byl, ehm, takový paradox mé doby. Někdo vypočítal, že kdyby se všichni Číňani na světě seřadili do čtyřstupu a začali pochodovat kolem jednoho určitého bodu, ten pochod by nikdy neskončil, protože by cestou rodili děti a ty by dorostly, než by došly k onomu bodu.“
   „To je pravda. Jen si tam místo toho ‚jednoho určitého bodu‘ dejte ‚největší možný počet operačních sálů, které bychom mohli postavit a zaplnit personálem‘. Ani to by nikdy nebylo dost.“
   „To mi řekněte,“ zeptal se Barlow, „ty filmy o miminech – to je vaše propaganda?“
   „Byla. Ale pro ně to nic neznamená. Nakonec jsme tento způsob propagandy namířené proti biologickému pudu opustili.“
   „A když budete biologický pud využívat§?“
   „Nevím o ničem, co by bylo vhodné pro zabránění plodnosti.“
   Barlowova tvář ztuhla překvapením, ale nedal na sobě nic znát, což byl jen a jen výsledek mnohaleté profesní disciplíny. „Nevíte, aha. Jste ty nejlepší mozky na světě a nic vás nenapadá?“
   „No, ne,“ řekl psychik nevinně. „Vás ano?“
   „To záleží§ Po rozpadu Ruska jsem prodal deset tisíc akrů sibiřské tundry, prostřednictvím falešné firmy, samozřejmě. Kupci si ale mysleli, že dostanou připravené stavební pozemky na okraji Kyjeva. A řekl bych, že to bylo mnohem těžší, než tohle.“
   „Jak to?“ zeptal se muž s tváří jestřába.
   „Byli to normální, podezřívaví zákazníci, ale tohle jsou debilové, rozené naivky. Vy jen vymyslete nějaký fígl, na který skočí. Nejsou tak chytrý, aby si něco ověřovali.“
   Psychik a muž s tváří jestřába měli také už nějaký ten výcvik za sebou, a tak se střežili pohlédnout jeden na druhého s probuzenou nadějí v očích.
   „Vypadá to, že máte něco na mysli,“ řekl psychik.
   Barlow zachoval bezvýraznou tvář. „Možná mám. Ale ještě jsem za to neslyšel žádnou nabídku.“
   „A co třeba uspokojení, že jste zachránil přírodní zdroje Země před úplným vypleněním,“ podotkl jestřábí muž, „jelikož bez nich by lidská rasa brzy vymřela.“
   „To nevím,“ řekl Barlow bez obalu. „Jediné, co mám, je vaše slovo.“
   „Jestli skutečně znáte způsob, pak si nemyslím, že by nějaká cena mohla být příliš vysoká,“ navrhnul psychik.
   „Peníze,“ řekl Barlow.
   „Dáme vám jich kolik chcete.“
   „Víc než chcete,“ opravil jej muž s obličejem jestřába.
   „Slávu,“ dodal Barlow. „Hodně publicity. Moje fotka a jméno v novinách a v televizi každý den, moje sochy, parky, města a ulice pojmenované po mně. A jednu celou kapitolu v učebnicích dějepisu.“
   Psychik střelil po jestřábím muži pohledem, který jasně říkal: „No, páni!“
   Jestřábí muž ale signalizoval zpět: „Uklidni se.“
   „Není toho mnoho,“ souhlasil psychik.
   Barlow vycítil, že v tomto obchodě určuje podmínky prodávající, a řekl: „A korunu!“
   „Korunu?“ zopakoval zmateně jestřábí muž. „Peněz už jsme vám přece slíbili, kolik chcete.“
   „Myslím tím vladařskou korunu nad celým světem!“
   „No, tedy§“ řekl psychik, ale muž s jestřábím obličejem jej přerušil: „Bude k tomu potřeba zvláštní výjimečný zákon, který musí schválit Kongres, ale myslím, že to lze zaručit.“
   „Mohl byste nám tedy alespoň trochu naznačit, jaký je váš plán?“ zeptal se psychik.
   „Už jste někdy slyšeli o lumících?“
   „Ne.“
   „To jsou, tedy byla, jelikož jste o nich nikdy neslyšeli, taková malá zvířátka v Norsku, která se každých pět let přihrnula k pobřeží a plavala pak v mořské vodě tak dlouho, dokud se neutopila. Uvažuji o tom, dát této populaci nějakou lumíkovskou injekci.“
   „Jak?“
   „To si schovám, dokud nebude naše úmluva řádně zpečetěna.“
   Jestřábí muž řekl: „Rád bych na tom s vámi dělal, Barlowe. Jmenuji se Ryan-Ngana.“ A nabídl mu ruku k potřesení.
   Barlow se zblízka podíval na nabízenou ruku a pak i do mužovy tváře. „Ryan jak?“
   „Ngana.“
   „To zní jako africké jméno.“
   „Taky je. Můj děda z matčiny strany byl Watusi.“
   Barlow nabízenou ruku nepřijal. „Myslel jsem si, že vypadáte trochu tmavě. Nechci vás urazit, ale nemyslím si, že by mi bylo nějak ku prospěchu s vámi pracovat. Musí tu být přeci někdo stejně kvalifikovaný, jako vy. To jsem si jistý.“
   Psychik vyslal k Ryanu-Nganovi znamení: „Teď se raději uklidni ty, chlape!“
   „Inu, dobrá,“ řekl Ryan-Ngana Barlowovi. „Uvidíme, co se s tím dá udělat.“
   „To není proto, že bych snad měl nějaké předsudky, pochopte. Někteří z mých nejlepších přátel§“
   „Pane Barlowe, nepřikládejte tomu jiný význam, než jaký to má. Kdokoliv, kdo se chytí na tu vaši analogii s lumíky, se nám bude hodit.“
   Stejně jako ty, pomyslel si Ryan-Nagna, když pak seděl sám ve své kaceláři. Tinny-Peete odváděl Barlowa k přistávací rampě pro helikoptéry. Jako ty. Poprob už vyčerpal všechny racionální pokusy, a tak by nová metoda musela být iracionální nebo subracionální. Tahle bytost z minulosti se svými povídačkami o lumících a stavebními pozemky je příjemným zdrojem čisté a zlomyslné sobeckosti.
   Ryan-Ngana si povzdechl a protáhl se. Chystal se na řízení metra v San Franciscu. Z Pólu odjel brzy ráno, aby se podíval na Barlowa a opustil práci na pěkném malém teorému. Mezi jednotlivými vyrušeními pomalu zkonstruoval n-dimenzionální geometrii, jejíž základy a nadstavba si nijak nezadali s intuicí.
   Zatímco nahoře čekali na helikoptéru, vysvětloval Barlow Tinny-Peetovi, že proti černochům vlastně nic nemá, a Tinny-Peete si v duchu přál mít něco z Ryan-Nganovi chladnokrevnosti a smyslu pro humor i v této zkoušce.
   Helikoptéra je odnesla na Mezinárodní letiště, odkud, jak mu Tinny-Peete vysvětlil, poletí Barlow až k Pólu.
   Muž z minulosti si nebyl jist, jestli se má těšit na pochmurné moře sněhu a zimy.
   „Nebojte,“ řekl psychik. „Je to tam zcivilizované. Teplé a příjemné. A budete tam moci pracovat efektivněji. Po ruce budete mít všechny potřebné údaje a také dobrou sekretářku§“
   „Potřebuju fakt hodně zaměstnanců,“ řekl Barlow, který se z mnoha obchodních transakcí naučil nepřijímat hned první nabídku.
   „Tím jsem myslel jednu osobní, důvěrnou,“ řekl Tinny-Peete pohotově, „ale samozřejmě jinak jich můžete mít, kolik chcete. Přirozeně budete mít nejvyšší prioritu, pokud skutečně máte nějaký proveditelný plán.“
   „Nezapomeňme na tu světovládu,“ řekl Barlow.
   Nedošlo mu, že psychik by mu momentálně dokázal ochotně slíbit i svatořečení, jen aby ho už konečně dostal do té „rakety“ směřující k Pólu. Tinny-Peete zrovna nestál o to, aby mu trhali končetiny jednu po druhé, ale dobře věděl, že by to tak dopadlo, kdyby se obyvatelstvo od tohoto lidského přežitku dozvědělo, že existuje nepočetná elita, která se považuje za mozek i tělo celého světa. Tahle skutečnost a to, že tato elita je díky své nadřazenosti odsouzena k životu v neustále dřině, by pro ně nehrálo roli. Rozdíl mezi nimi však ano.
   Psychik konečně posadil Barlowa do „rakety“ směřující k Pólu s dalšími třiceti lidmi – normálními lidmi. Kvůli post-hypnotickým sugescím, kterými ho Tinny-Peete před cestou naočkoval, bylo Barlowovi celou cestu nevolno. Jedním z důvodů byl nápad, překazit Barlowovi všechny chutě na případný návrat, a druhý důvod pak bylo, ušetřit spolucestující jeho agresivní a upovídané společnosti.
   První den na Pólu připomněl Barlowovi jeho první den v armádě. Dokud nevzal otěže pevně do svých rukou, bylo to pořád to samé „tak kam tě tady, ksakru, dáme“. A tak se nakonec všichni místo zásobovacích četařů chovali jako hoteloví zaměstnanci.
   Byla to skvělá a báječně vypočítaná strategie, až Barlow zapomněl na svou podezřívavost. Konec konců i v jeho době by si každý návštěvníka z minulosti pěkně považoval.
   Na konci dne se uložil ke spánku v útulném podzemním pokoji, nad hlavou mu hřměla vichřice s rychlostí větru před šedesát mil za hodinu, a on se pokoušel dát si věci v hlavě dohromady. Bylo to jako za starých časů, pomyslel si. Jako skvělý tah při obchodním jednání o prodeji realit, kdy držel konkurenci pod krkem. Jako padesátiprocentní podpora nájemného, když jste věděli, že nemáte kam odsunout ty zatracené nájemníky. Jako úsměv, který se vám rozlije po tváři, když se u ranního pomerančového džusu ke snídani dozvíte z novin, že se městská rada rozhodla na pozemku, který jste dohodou s městem získal, postavit školu. A přitom to bylo tak jednoduché. Dychtivým lumíkům prodá stavební parcely v nějaké tundře, čímž jednou provždy vyřeší Problém těchto zarytých intelektuálů.
   Přirozeně musí ještě vypracovat většinu detailů, ale co. K tomu jsou přeci podřízení, ne? Bude potřebovat specialisty na reklamu, inženýry, odborníky na komunikaci§ jestlipak ví něco o hypnóze? To by se mohlo hodit. Jestli ne, bude potřeba hodně podplácet, ale proto se přeci pojistil – a dobře se pojistil – neomezenými zdroji peněz.
   Jen těm lumíkům prodat stavební parcely§
   Jak tak usínal, přál si, aby tu u toho mohla být také chudák Verna. Byl to přeci jeho největší a nejúžasnější obchod. Verna§ ten mazaný podvodník Sam Immerman jí určitě ošidil§
   Vše začalo hned druhý den, kdy jej lidé přišli navštívit. Znal ten přístup. Pouze chtěli být svému význačnému návštěvníku z minulosti nápomocní. Nepomohl by jim doplnit mezery ve znalostech o jeho době, které byly bohužel jaksi z historického hlediska poněkud nejasné? Co si myslí, že by šlo provést s jejich Problémem? Řekl jim, že je příliš starý na to, aby věděl, jak to chodí, a tak z něj nic nedostanou, dokud neobdrží alespoň od Polárního prezidenta smlouvu o smlouvě budoucí o tom, že jej zasedání Polárního kongresu zmocní diktátorem. Došlo jak na smlouvu o smlouvě budoucí, tak na zasedání. Představil tedy svůj program, byl dotázán, zda se jeho svědomí nehnusí taková bezohlednost a odpověděl stroze, že obchod je obchod a každý, kdo není dost chytrý na to, aby se dokázal sám ochránit, si ochranu rozhodně nezasluhuje. „Caveat emptor,“ prohodil k učencům, a přeložil, „nechť si kupující dává pozor.“ Jak uvedl, sám se ani náhodou nestará ani o ty slabomyslné, ani o jejich inteligentní otroky. Řekl jim svou cenu a to je vše, co jej právě zajímá.
   Splní mu tedy jeho podmínky nebo ne?
   Polární prezident nabídl v jeho prospěch svou rezignaci. Měl by určité pohotovostní pravomoci, které by mu Polární kongres odhlasoval, kdyby je považoval za nutné. Barlow se však dožadoval titulu Světového diktátora, s absolutní moci nad světovými financemi, platem, jaký si určí sám, veřejnou kampaní a zápisem v dějinách, a to vše ihned.
   „Co se týče pohotovostních pravomocí,“ dodal, „nebudou ani dočasné, ani omezené.“
   Kdosi chtěl, aby plénum tuto záležitost projednalo, a vyjádřil naději, že snad pan Barlow trochu upraví své požadavky.
   „Můj návrh máte,“ řekl Barlow. „Neslevím ani o deset procent.“
   „Ale, pane, co když to Kongres zamítne?“ zeptal se Prezident.
   „Pak můžete dál trčet tady na Pólu a zkoušet to vyřešit po svém. Dostanu, co budu chtít, od těch idiotů. Zkušený podnikavec jako já nepotřebuje přijímat žádné kompromisy. V celé téhle praštěné idiotské době tu jednoduše nemám žádnou konkurenci.“
   Kongres tedy debatu zamítnul a hlasoval zdvižením ruky. Barlow jednohlasně zvítězil.
   „Ani nevíte, jak blízko jste byli tomu, abyste mne ztratili,“ řekl Barlow ve svém prvním oficiálním projevu adresovanému oběma komorám parlamentu. „Nejsem zrovna chlap ke smlouvání. Buď dostanu to, o co žádám, anebo jdu prostě jinam. První věc, co chci, je vidět návrhy mého nového paláce. Ale ne nic neokázalého. A vaši nejlepší malíři a sochaři by měli ihned začít pracovat na mých portrétech a sochách. A mezitím si dám dohromady svůj tým.“
   Nato propustil Polárního prezidenta i Polární kongres s tím, že jim dá vědět, kdy bude další zasedání.
   O týden později začal s programem, jehož prvním cílem byla Severní Amerika.
   ***
   Paní Garvyová si po večeři a před tím hrozným martyriem zapnutí myčky na nádobí raději odpočinula. Televize samozřejmě běžela a zrovna zaznělo dlouhé, hrůzu nahánějící a bouřlivé: „Ó!“ z reklamního spotu na parfém Násilné přepadení.
   „Děvčata,“ řekl moderátor ochraptěle, „chcete svého muže? Je snadné jej dostat, stejně snadné jako výlet na Venuši.“
   „Eh?“ zahučela paní Garvyová.
   „Copa to je?“ odfrknul si její manžel z polospánku.
   „Slyšels to?“
   „Co?“
   „Řikal ‚snadný jako výlet na Venuši‘.“
   „A?“
   „No, já si myslela, že se na Venuši nedá jet. Já myslela, že měli jen tu jednu, japa se to menuje, raketu a ta nabourala na Měsíci.“
   „Jé, ženská, nemůžeš furt koukat na ty zprávy,“ řekl Garvy diplomaticky a upadl opět do dřímoty.
   „Hm,“ odpověděla jeho žena nejistě.
   Druhý den se v seriálu Henryho další milenka objevila nová postava: Buzz Rentshaw, pilot rakety na Venuši. Nad chladnoucím šálkem kávy paní Garvyová s úžasem poslouchala, jak Buzz v dalším díle seriálu Henryho další milenka, „seriálovém dramatu o vás a vašich sousedech, lidových lidech, normálních lidech, skutečných lidech!“ zcela zbořil veškeré její mlhavé představy.
   ***
    MONA: Miláčku, to je tak dobře, že se zase vidíme!
    BUZZ: Ani nevíš, jak jsi mi na té pochmurné cestě k Venuši chyběla.
    ZVUK: Žaluzie padají dolů, v zámku cvakne klíč.
    MONA: Nejdražší, bylo to tak moc hrozné?
    BUZZ: Ne, nebudeme teď přeci mluvit o mé jednotvárné práci, miláčku. Pojďme si promluvit o nás.
    ZVUK: Vrzající postel.
   ***
   Program se pak vrátil do normálu. Toho večera se ale paní Garvyová zkusila zeptat znovu, zda si je její manžel opravdu tak jist těmi raketami, ale v půlce Vem to a přilep usnul, takže se dívala dál a na svůj dotaz zapomněla.
   Stále se prohýbala smíchy u posledního vtípku: „No, věřili byste tomu?“, když se objevila reklama na prací prášek, který vždy prvního v měsíci věrně sypala do své pračky. Hlasatel ukázal na hory mydlinek ze špetky prášku a nesměle dodal: „Samozřejmě že Cleano neleží všude kolem a nečeká, až jej seberete jako třeba mýdlové kořeny na Venuši, ale i tak je velmi levný a je téměř stejně tak blízko. Takže pro nás obyčejné lidičky, kteří nemají to štěstí žít na Venuši, je Cleano skutečným pracím přípravkem!“
   Sbor pak pokračoval znělkou: „Cleano-to-je-ono“, ale to už paní Garvyová neslyšela. Byla to velmi tvrdohlavá žena, ale napadlo ji spíš, že je určitě velmi nemocná. Nechtěla tím však manžela rozrušovat. Příští den se potichu domluvila na schůzce s rodinným freudem.
   V čekárně si vzala nový výtisk Čtenářských banalit, ale odložila jej se zbabělým tlukotem srdce. Úvodní článek dle obsahu na přední straně měl název „Nejlepší Venušan, jakého jsem kdy potkal.“
   „Freud vás očekává,“ řekla sestra a paní Garvyová vklopýtala do ordinace. Jeho tradiční brýle a vousy byly velmi uklidňující. Vychrlila ze sebe rituál. „Freude, promiňte mi, ale mám neurózu.“
   Freud odříkal naučenou rituální odpověď: „Pšt, mé drahé dítě, co je to za obtíž?“
   „Připadám si, jako kdybych měla díru v hlavě,“ zachvěla se. „Zapomínám spoustu věcí. Věci, který, jak se zdá, každej už dávno ví.“
   „Inu, drahá, to se stává čas od času každému. Doporučil bych vám dovolenou na Venuši.“
   Freud jen zůstal zírat s otevřenou pusou na prázdnou židli. Sestra se objevila ve dveřích: „Hej, viděl ste, jak se zdejchla? Co to s ní bylo?“
   Freud si zamyšleně sundal brýle a vousy. „To mi povězte. Řekl jsem jí, že by možná měla zkusit dovolenou na Venuši.“ Po tváři mu přelétl momentální výraz zmatku. Prohrabal se zásuvkami stolu, až našel výtisk čtyřbarevného, hojně ilustrovaného pracovního občasníku. Přišlo to dnes ráno a jen to tak proletěl. Spíš se díval na všechny ty obrázky. Prolistoval se k článku „Výhody planety Venuše při odpočinkové léčbě.“
   „Jo, tady to je,“ řekl.
   Sestra nahlédla. „No, jo,“ řekla. „A proč by nemělo?“
   „Problém s těmahle neurotikama je,“ rozhodl se právě freud, „že se pořád perou s realitou. Je to vidět v každym jejich pohybu.“
   Nasadil si opět brýle a vousy a zapomněl na paní Garvyovou a její podivné chování.
   „Freude, promiňte mi, ale mám neurózu.“
   „Pšt, mé drahé dítě, co je to za obtíž?“
   ***
   Jako tomu bylo i u dalších duševních poruch, nápravy svého duševního stavu dosáhla paní Garvyová spíše samoléčbou. Tvrdě se přinutila zbavit se svého přesvědčení, že existovala jen jediná raketa, která ještě ke všemu havarovala. Bez škubání se už dokázala zapojit do jakéhokoliv hovoru o vhodnosti Venuše jako místa k odpočinku či o tamní skvostné záplavě květin. Nakonec se na Venuši vypravila.
   Všichni její přátelé se snažili rezervovat si cestu s cestovní kanceláří Večernice či u Realitní společnosti, ale poptávka byla samozřejmě drtivá. Považovala za velké štěstí, když se jí podařilo sehnat nakonec místo na čtrnáctidenní okružní cestu. Raketa odstartovala z místa zvaného Los Alamos v Novém Mexiku. Vypadala úplně stejně jako všechny jiné vesmírné rakety v televizi či na obrázcích v časopisech, ale byla pohodlnější, než byste čekali.
   Paní Garvyovou velmi potěšila skladba zhruba padesáti spolucestujících, kteří se sešli před startem. Byly ze všech koutů země a zdálo se jí, že jsou všichni velmi chytří. Kapitán, vysoký impozantní muž s obličejem jestřába se jmenoval Ryan-něco a přivítal je všechny na palubě. Rovněž vyjádřil svou víru, že tento výlet bude rozhodně památečný. Zalitoval však, že cestou asi nebude nic vidět, „protože je právě sezóna meteoritů“ a všechny otvory lodi budou proto pevně uzavřeny. Byla to škoda, ale na druhou stranu i uklidnění, že dopravní společnost nijak neriskuje.
   Při startu se dostavilo dočasné nepohodlí. Následovaly dva dny hučivého letu vesmírem, které pasažéři ubíjeli v salonku hrou s kartami či kostkami. Přistáli s rutinním nárazem a personál rakety dal všem cestujícím tabletky, které jim měly dopomoci vytvořit si imunitu vůči případným lehčím zdravotním obtížím.
   Jakmile začaly tablety fungovat, zámek se otevřel a Venuše byla jejich. Vypadalo to zde jako na nějakém tropickém ostrově na Zemi, až na tu deku mraků nad hlavou. Ale všechno mělo opojné, jaksi mimozemské kvality, jež byly omamné a přitažlivé zároveň.
   Deset dní dovolené obestřelo zvláštní kouzlo. Mýdlový kořen, jak jej ukazovaly v reklamách, byl zcela zdarma a krásně pěnil. Ovoce, většinou tropické odrůdy, dopravené ze Země, bylo rozkošné. Jednoduché přístřešky, které zajistila cestovní kancelář, byly více než adekvátní pro trávení dnů a nocí v příjemném tropickém vánku.
   Cestovatelé se na zpáteční cestu dostavili s upřímnou lítostí. Spolykaly další tablety, tentokrát kvůli potlačení či sterilizaci možných onemocnění z Venuše, které by mohly nechtěně zavléct na Zemi.
   ***
   Dovolená je jedna věc, ale politika druhá.
   Na Pólu seděl s mrtvolně bledou tváří a bezvládným těle na židli ve zvukově izolované místnosti malý muž.
   V americkém Senátu říkal senátor Hull-Mendoza (N. Kal.): „Pane prezidente, pánové, byl bych laxní ve svých legislativních povinnostech, kdybych vám zde na zasedání tohoto vz-ne-šeného orgánu nepřiblížil tuto velmi riskantní situaci, která je plná risku. Jak je jistě členům tohoto vz-ne-šeného orgánu známo, dokonalost vesmírného letectví nám předvedla situaci, kterou mohu popsat pouze jako plnou nebezpečí. Pane prezidente a páni, teď když rychlé americké rakety tak snadno překonávají nepopsatelnou prázdnotu vesmíru mezi touto planetou a naším nejbližším planetární sousedem ve vesmíru, a tímto mluvím o Venuši, Večernici, nejjasnějším drahokamu na diadómu Vesmíru, pak se ptám, jaké kroky jsou podniknuty ke kolonizaci Venuše s předvojem vlasteneckých občanů, jakými byli dobrovolníci z minulosti?
   Pane prezidente, pánové! Na tomto světě žijí národy, závistivé národy, a tím neříkám, že zrovna Mexiko, kteří se mohou dovolenými i nedovolenými prostředky snažit o uchvácení pochodně svobody vesmíru. Národy, jejichž životní úroveň a vrozená hříšnost je nespravedlivě zvýhodňují vůči občanům naší spravedlivé republiky.
   Toto je tedy můj program: Navrhuji, aby bylo losem vybráno město s více než sto tisíci obyvateli. Občané tohoto šťastného města vyhrají pozemky na Venuši zdarma. Budou je moci vlastnit a posléze i převést na své potomky. A naše vláda jim rovněž zajistí dopravu na Venuši zdarma. Tento program bude pokračovat, město od města, dokud nebude na Venuši dopraveno dostatečné množství prvních obyvatel, kteří takto ochrání naše práva vůči této planetě.
   Jistě že dojde na námitky, protože kousaví kritici jsou všude. Budou říkat, že není dostatek oceli. Budou to nazývat levným reklamním darem. Já však říkám, že je dostatek oceli pro přepravu obyvatelstva jednoho města na Venuši, a to je vše, co potřebujeme. Protože jakmile nastane doba vhodná pro přesun dalšího města, můžeme první prázdné město zbořit a získat tak potřebnou ocel. A jestli to je jen reklamní dárek? Ano! Je to ten nejslavnější dar v historii lidstva! Pane prezidente, pánové, nemáme času nazbyt, Venuše musí být americká!“
   Black-Kupperman na Pólu otevřel oči a mdle poznamenal: „Jeho styl byl poněkud nevyrovnaný. Myslíte, že si toho někdo všimne?“
   „Vedl sis dobře, chlapče, neboj,“ uklidnil jej Barlow.
   ***
   Návrh senátory Hull-Mendozy byl schválen jako zákon.
   Rýsovací přístroje na Jižním pólu byly v provozu dvacet čtyři hodin denně a ocelárny v Pittsburghu chrlily miliony ocelových plátů na kosmodrom cestovní agentury Večernice a Realitní společnosti v Los Alamos. Z logistických důvodů tím první městem mělo být Los Angeles. Tři nejlepší psychokinetikové se sjeli do Washingtonu, zamíchali se při losování do davu a postarali se o to, aby do ruky losujícího senátora se zavázanýma očima vklouzla právě tobolka s nápisem Los Angeles. Městu Los Angeles se tento nápad moc líbil a v poušti v Novém Mexiku tak najednou vyrostl prales vesmírných lodí. Nebyly zrovna v perfektním stavu, ale to ani nemusely.
   Mezitím Barlowův vybraný tým na Pólu pracoval dle jeho instrukcí na nastavení pošty. Je potřeba zajistit výměnu dopisů mezi Zemí a Venuší, aby nevzniklo ani to nejmenší podezření. Naštěstí si Barlow vzpomněl, že tento problém řešil kdysi dávno už někdo jiný – Hitler. Příbuzní osob spálených v krematoriích v Lublinu či Majdanku od nich nadále dostávali radostné pohlednice.
   Odlet Los Angeles na Venuše proběhl za neobyčejného zájmu tisku, zpravodajství a televize. Svět zdravil udatné obyvatele Los Angeles, kteří se chystali na vlasteneckou cestu do země zaslíbené, plné mléka a strdí. Prales vesmírných lodí se vznesl, řítil se stále výš a výš, až zcela zmizel z dohledu, aniž by došlo k nějaké neobvyklé události. Miliardy lidí jim záviděly, ačkoliv pasažéři samotní byli stěsnáni, měly malé porce jídel, ale byli na cestě.
   Demoliční čety ze San Francisca, které bylo na řadě jako druhé, se ihned přesunuly do Města andělů, aby nasbíraly potřebnou ocel na stavbu vlastní flotily. Věrní voliči senátora Hull-Mendozy nemohli udělat nic menšího.
   Prezident Mexika, hypnoticky vystrašen touto expanzí yanqui imperialismo za hranice stratosféry, odstartoval ihned svůj vlastní kolonizační program Venuše.
   Za mořem soupeřila Anglie s Irskem, Francie s Německem, Čína s Ruskem či Indie s Indonésií. Staré nenávistné boje znovu vzplály a kosmické lodě každý den zaplavovaly nebe po stovkách.
   ***
   Drahý Ede, jak se máš? Sam a já se máme dobře a doufáme, že ty také. Je tam nahoře opravdu tak dobře, jak říkají? Myslím i jestli je tam dobré jídlo a hodně stromů? Včera jsem jela kolem Springfieldu a vypadalo to tam moc legračně. Všechny budovy jsou stržené, ale to je samozřejmě dobře, protože musíme ty umaštěný Mexikánce udržet na uzdě. Máte s nimi na Venuši nějaké potíže? Napiš mi někdy pár řádek. Tvoje milující sestra Alma.
   ***
   Drahá Almo, mám se dobře a doufám, že ty také. Je tu moc hezky, hezké počasí a snadný život. Doktor mi dnes řekl, že vypadám o deset let mladší. Myslí si, že tu je něco ve vzduchu, co nás všechny omlazuje. S Mexikány tu moc potíží nemáme. Hrajou si na svým vlastním písečku. Je jenom otázka, kdy je počtem převýšíme a zabereme ta nejlepší místa pro Američany. V Jižní zátoce vím o jednom moc hezkém malém ostrově, který jsem vyhlédl pro tebe a Sama. Roste tam spousta huňatých stromů a šunkových keřů. Doufám, že se brzy uvidíme, tvůj milující bratr Ed.
   ***
   Sam a Alma se záhy také vypravili na cestu.
   Poprob dostával dividendy za každý národ, kde emigrace překročila padesát procent. Opuštění pozůstalí nebyli schopni snášet melancholii nízké hustoty obyvatel. Jejich přežití se soustředilo na formování do houfů. Poté bylo jednoduché rozprodat těmto rádoby emigrantům i ty nejhorší pozemky. Už se nestarali.
   Black-Kupperman provedl svůj poslední úkol na novém prezidentu Hull-Mendozovi. Byla to poslední práce, jakou kdy tento genius hypnózy dělal pro nějakého idiota.
   Zpanikařený prezident mizícího lidu se přidal ke svým voličům. Loď Independence, na které cestovala celá americká vláda, byla tou nejpropracovanější ze všech kosmických lodí. Byla větší, pohodlnější, s krásným salonkem a šatnami pro senátory a poslance. A to i přesto, že zde bylo poněkud přecpáno. Směřovala však ke stejnému místu jako všechny ostatní. Black-Kupperman spáchal sebevraždu, ale zanechal po sobě dopis, na kterém stálo, že už dále „nemůžu žít se svým svědomím“.
   ***
   Den poté, co odletěl i americký prezident, zaplavil Barlowa vztek. Pod jeho rukama měly procházet všechny důležité dokumenty Poprobu, ale tahle záležitost, tahle ohavná záležitost, zvaná Poprobterm je už v prováděcí fázi, aniž by měl kdy možnost se na ni alespoň podívat!
   Nechal si zavolat svého statistika, Rogge-Smithe. Vypadalo to, že Rogge-Smith je toho pravou příčinou. Poprobterm se týkal jakýchsi prvních, druhých a třetích derivací, ať už to bylo cokoliv. Barlow se střežil důvěřovat čemukoliv komplikovanějšímu, než tomu, co sám nazýval „průměr“.
   Jakmile se Rogge-Smith objevil ve dveřích, Barlow okamžitě vypálil: „Co to má znamenat? Proč mě o tom nikdo neinformoval? Jak daleko to pokročilo a proč vůbec pracujete na něčem, k čemu jsem nedal souhlas?“
   „Nechtěli jsme vás s tím obtěžovat, šéfe,“ řekl Rogge-Smith. „Je to skutečně jen technická záležitost, jakési závěrečné dočištění. Chcete se na to jít podívat?“
   Uchlácholený Barlow následoval chodbou svého statistika.
   „Stejnak jste neměli pokračovat bez mého souhlasu,“ remcal. „Kde byste, krucinál, beze mě teď byli?“
   „Máte pravdu, šéfe. Bez vás bychom to nikdy nedokázali. Naše mozky prostě takhle nepracují. A všechny ty věci, co jste znal od Hitlera - to by nás ani ve snu nenapadlo. Jako ten chudák Black-Kupperman.“
   Došli do rozlehlé strojní dílny na konci mírného kopečku. Byla zima. Rogge-Smith stiskl tlačítko, které nastartovalo motor. Střecha dílny se pomalu otevřela, místnost zalilo arktické světlo a osvítilo malou kosmickou loď s otevřenými dveřmi.
   Barlow jen koukal s otevřenou pusou, když jej Rogge-Smith vzal za loket. Najednou se objevili i jeho další muži: inženýr Swenson-Swenson, inženýr na raketové palivo Tsutsugumishi-Duncan a Kalb-French z reklamy.
   „Dovnitř, šéfe,“ řekl Tsutsugumishi-Duncan. „Toto je Poprobterm.“
   „Ale já jsem Světový diktátor!“
   „Jasně, šéfe. Zapíšete se do dějin, to je jasné. Ale tohle je, obávám se, nutné.“
   Dveře se zavřely. Akcelerace srazila Barlowa tvrdě k podlaze. Něco se zlomilo a cosi teplého, mokrého a mírně nasládlého mu vyteklo z úst na bradu. Arktické sluneční světlo z levoboku se náhle proměnilo v nelítostný skalpel, který jej bodal do očí. Proletěl atmosférou.
   Barlow ležel na podlaze zkroucený a zlomený pod tlakem zrychlení a uvědomoval si, že některé věci se opravdu nezměnily. Například, že než aby si pustili k tělu kata, radši ho nechají semlít s ostatními. Že šídlo v pytli neutajíš. A konečně že zločin se vyplácí jen na chvíli.
   Poslední věc, kterou objevil, bylo, že smrt znamená konec bolesti.

C. M. Cornbluth: Pochod imbecilů (The Marching Morons)

Nakladatelství: Baronet
Překlad: ??
Název antologie: Síň slávy mistrů SF 2A (Science fiction Hall of Fame 2A)
Editor: Ben Bova
ISBN: 80-7214-905-6
Cena: 289 Kč
Stran: 530

C. M. Kornbluth


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...