25.1.2022 | Svátek má Miloš






UKÁZKA: Petr Heteša, Cybrain – Spousta času na smrt

24.2.2009 0:05

TOPlistJednovagonový vlak byl úplně prázdný. Nebyly tam žádné židle ani lavice, jenom podlaha. V polovině byl předělený mříží jištěnou ještě silným neprůstřelným sklem, za kterou pak bylo šest pohodlných sedaček, stůl, a měl jsem dojem že i bar. Asi místo pro ostrahu. Dveře vagónu zůstali otevřeny a naši čtyři noví strážci stáli asi pět metrů od nich se zbraněmi připravenými kdykoliv pokropit celé okolí.

Ta svině Bolen rozmlouval dalších asi pět minut s tou vysoce postavenou šarží. Nejspíš velitel místního kyberprostorového přechodu, nebo ještě někdo vyšší. Ten mu pak rukou ukázal na prosklenou kukaň, asi jakože si má jít koupit lísek nebo co. Bolen poslušně odkvačil k dispečerskému stanovišti s jedním strážcem, zatímco ten místní armádní generál se otočil směrem k našemu vagónu.

Obešel strážce a panovačně vešel do vagonu s rukama za zády, jakoby chtěl dát najevo svou neomezenou a neotřesitelnou moc nad veškerým vesmírem a zvláště pak nad takovým softwarovým odpadem, jakým jsme byli my.

„Panebože…,“ hlesla Katalyn.

„A do prdele,“ ujelo generálovi.

„Sakra kde se tu bereš?“

„A co tu děláš ty?“ zeptal se vysoce postavený a nyní i vysoce vyděšený příslušník cybrainských ozbrojených sil.

„Vidíš, ne?“ řekla Katalyn a zvedla své titanové ruce sepjaté v železných náramcích.

„Prý jste nebezpeční teroristi a chytili vás na území Ministerstva obrany,“ řekl důstojník a podíval se z okna, jestli se už Bolen nevrací.

„Jo?... To jsou kecy. Nebo si fakt myslíš, že bych já moha být terorista?“

„Co já vím?“

„V každém případě jestli chceš i příště další dávku, tak ten vagon nepošleš tam kam chce ta svině, co nás sem přitáhla.“

„Prosím?“ zeptal se jakoby nechápavě.

„Slyšel jsi dobře. Jestli jsi s tím kokainem skončil, tak zapomeň na to, co jsem říkala. Ale pokud by sis ještě někdy dal, tak ten vlak musíš poslat jinam,“ řekla Katalyn a natáhla si unaveně nohy.

„To bys mi neudělala.“

„Já ne, ale ten pitomec Bolen možná jo. Protože pochybuji, že nás jen tak pustí. Myslím, že nás veze na konečnou destrukci. Čistá rána. Konec se mnou a taky s tvým kokainem. Takže jestli v tom pořád ještě jedeš.“

„Do prdele.“

„Mě to taky mrzí,“ řekla s ledovým klidem Katalyn.

„Myslel jsem, že bych se v sobotu zastavil pro…“

„To se klidně zastav… ale já tam určitě nebudu.“

Podíval z okna a spatřil, jak z prosklené kukaně na nástupišti právě vyšel Bolen.

„Kam chceš poslat?, zeptal se rychle kokainový generál.“

„East Delay.“

„Ses asi zbláznila. To nemůžete přežít.“

„Stopni to na severní zastávce a nech otevřít dveře.“

„To je čistá smrt.“

Bolen vstoupil do vagónu.

„To zíráte, poručíku, co?“ řekl žoviálně.

„Szabowské gang. Hlavně nechápu, kde vzali tamtu malou s těma železnýma pařátama. Vypadá to jako nějaký archaický pozůstatek dob dávno minulých.“

„Rád jsem vás poznal, pane Bolene,“ řekl pořád ještě poněkud otřesený místní poručík a podal Bolenovi ruku.

„Já vás taky, poručíku Grahame. Děkuji za spolupráci.“

„Rádo se stalo.“

Vagon se dal do pohybu. Po pěti minutách jsme asi projeli transformační zónou, přeformátování dat, protože se nám začaly vracet naše původní podoby a Katalyn ty její rubínové oči. A ještě jedna změna. Praskly nám náramky, kterými jsme měli až do této chvíle spoutané ruce. Jejich kov asi nebyl dimenzován pro cybrainovský prostor. Normálně se rozpadly v písek. Bolen se čtyřmi ozbrojenci skutečně seděli v pohodlných sedačkách v přední části vozu za sklem s mříží, zatímco my na podlaze v části zadní.

„Ty ho znáš?“ zeptal jsem se Katalyn.

„To nebylo z toho dialogu patrné?“ odpověděla protiotázkou.

„No jasně. Ale odkud proboha?“

„Odtud odkud mě znáte vy. Taky zná cestu jak se dostat tam dolů k nám. Neoficiální cestu. Je to alkoholik a drogově závislý. Jenže tady nahoře nikde žádný alkohol ani drogy nesežene. Takže musí tam k nám dolů. Takže odsud ho znám.“

„A ty jedeš v drogách?“

„Sem tam někomu pomůžu. Třeba jako tady poručíkovi Grahamovi. Je to docela sympaťák.“

„Čím platí?“

„Nemusíte taky vědět všechno, ne?“

„To nemusíme.“

Ale stejně by mě to zajímalo. Nicméně jsem nechtěl na Katalyn dále naléhat.

„Co je to East Delay?“

„To je tam u nás… Tedy ne přímo u nás. Kus vedle.“

„Tos mi toho řekla. Ten tvůj odběratel říkal, že je to čistá smrt.“

„Pro něj možná ano. Ale myslím, že my bychom to mohli přežít, pokud nás tam tedy opravdu pošle.“

„A myslíš že pošle?“

„To záleží na tom, jak velký už má absťák. Ale jestli si chtěl v sobotu přijít…“

„Jenže asi by z toho mohl mít průšvih ne? Až se zjistí, že nás poslal jinam než…“

„Neposlal by nás jinam. Ty údaje do terminálu zadával Bolen. Takže kamkoliv dojedeme, poslal nás tam jakože Bolen.“

„Jo takhle.“

„Je fakt šikovný.“

„A ty myslíš, že by se nám v tom East Delay mohlo podařit utéct?“

„Jestli to skutečně nechá zastavit na severní zastávce a otevře dveře, tak určitou šanci máme.“

„A co tihle?“ řekl jsem a ukázal za sklo, kde spokojeně seděl Bolen a jeho čtyři ozbrojení hrdlořezové.

„Těm taky otevře dveře.“

„Pak nás ale postřílí.“

„Hmm… Myslím, že na to nebudou mít čas.“

Vagon se zastavil.

„To už jsme tady?“

Katalyn vyhlédla z okna.

„Ne… Nejsme. Ale mám dojem, že poručík Graham nás přece jenom poslal kam jsme chtěli.“

„East Delay?“

„Vypadá to tak. Asi měl opravdu už absťák.“

„Takže jsme tam?“

„Ne… ještě ne. Ale přejíždíme do chráněné zóny. Musíme počkat, až se nám otevřou vrata, což je dost složitý mechanismus. Jsou bezpečnostní. Několikanásobné firewally.“

Podíval jsem se přes sklo na Bolena. Evidentně znejistěl. Rozhlížel se bezradně kolem sebe a nevěděl, proč stojíme. Ale dveře vozu se neotvíraly, takže asi usoudil, že je to jen nějaká místní výhybka, na jejíž přehození si musíme počkat. Ostatně nevím, jak po té trase cestoval často, ale pochyboval jsem o tom, že ji zná.

Za chvíli se vlak skutečně dal do pohybu a my velmi pomalu projeli úzkým tunelem se spoustou čidel a kamer na bočních stěnách. Žádnou obsluhu jsem nikde neviděl. Za chvíli jsme vjeli do dalšího tunelu, který byl nasvícen temně červenými barvami, které postupně přešly do fialových. Vypadalo to dost děsivě. Po té jsme zase chvilku stáli a pak se náš vagon konečně rozjel standardní rychlostí. Ovšem už jsme necestovali tím ušlechtilým upraveným metrem, ale tunely vytesanými nahrubo ve skále. Bolen se se znepokojením díval z okna. Ostatní čtyři strážci k tomu byli absolutně neteční.

„Co se stane na East Delay?... Až se otevřou ty dveře?“ zeptal jsem se Katalyn.

„Zmutováné fragmenty antivirových řetězců.“

„Sakra ale já se ptám, co se stane?“

„Když se nebudete hýbat, nestane se nic.“

„Takže tam budeme jenom tak sedět ve vagonu před otevřenými dveřmi až do skonání věků?“

„Počkáme, až co to udělá s těma za sklem,“ řekla Katalyn a kývla hlavou směrem k Bolenovi a jeho ozbrojené sebrance.

„Protože já myslím, že oni se hýbat budou… A to bude jejich chyba.“

„Proč? Co se stane?“

„Reaguje to na pohyb.“

„Co reaguje na pohyb?“

„Ty zmutované fragmenty. Nevím, jak to nazvat. Možná velcí vlci… Nebo opice? Nebo dogy či pumy? Pokaždé to má jinou podobu.“

„Napadnou je nějaká zvířata?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Pokud se pohnou, tak ano.“

„Zastřelí je.“

„Možná. Ale pochybuji o tom, že všechny.“

„Mají dokonalé zbraně. Nebudou s tím mít problém.“

„Myslím, že budou mít problém… A to velký.“

Vlak začal zpomalovat a brzdit.

„Mám dojem, že jsme na místě. Nezapomeňte, až se dveře otevřou, žádný pohyb.“

Seděli jsme všichni na zemi, takže jsme z těch vysokých oken neviděli ven. Všichni jsme byli opřeni o boční stěnu, přímo proti dveřím vozu. Najednou jakoby se rozednilo. Asi jsme vyjeli z tunelu.

Pozoroval jsem přes sklo Bolena, který stál a díval se z okna co se děje. Ve tváři se mu objevil němý úžas. Překvapení, nechápavost. Řekl něco svým ozbrojencům, ale přes to sklo nebylo nic slyšet. Vagon se zastavil a dveře se otevřely. A němý úžas postihl i nás.

Byly jich stovky. Co stovky, tisíce. Možná desetitisíce a možná milion. Byli chlupatí a spořádaně seděli jeden vedle druhého. Absolutně disciplinovaní. Možná nacvičovali nějaké hromadné vystoupení. Vystoupení v obrovské jeskyni s vysokým krápníkovým stropem.

Nejvíc se skutečně asi podobali vlkům. Někteří šediví, někteří hnědí, rezaví, černí i strakatí. Všichni ovšem měli obrovské tesáky, které se jim ani nevešly do tlamy, takže jejich zlověstné špičky přečnívaly dobrých pět centimetrů ven. Byli podivně přikrčení, s naježenými chlupy a malýma těkavýma očima. Měli tlapy s neúměrně velikými drápy a malá ouška, jež alespoň částečně eliminovala tu hrůzu, která z nich šla a jakoby se z nich snažila udělat roztomilá stvoření, kterými ale rozhodně nebyli. Nikdo z nás se ani nehnul.

Jeden ze strážců přešel ke dveřím a vyklonil se ven. Možná, že je chtěl spočítat nebo se s nimi dohodnout, v každém případě to byla chyba. Dva v první řadě zlověstně zavrčeli. Bolen zatím někam horečně telefonoval. Zavrčeli další čtyři. A pak ten strážce udělal další fatální chybu. Chybu, která se dá udělat jenom jednou za život. A většinou těsně před jeho koncem. Vzal pistoli a ty dva, kteří byli nejblíž a vrčeli nejvíc, prostě odstřelil.

Do vzduchu vystříkl gejzír nažloutlé krve a chomáče chlupů a další dva skočili po střelci. Stíhl je trefit ještě v tom výskoku a jejich krev dostříkla až do naších dveří. A potom skočili další dva, čtyři, deset, čtyřicet.

Vrhali se bezhlavě do otevřených dveří v přední části, ve kterých ještě před chvílí stál ten debilní strážce a vzduch prořízla střelba ze samopalů a potom krev. Hlavně krev. Stříkala všude kolem a vůbec nebylo jasné, jestli je vlčí nebo těch našich průvodců. Střelba neustávala a náš kyborgový doprovod je kosil snad po desítkách. Ale všechno to bylo naprosto zbytečné, protože každého vlka nahradili dva další.

Skákali do těch předních otevřených dveří po skupinách. Šlapali po těch, co už byli mrtví, a valili se tam jako nějaká šílená živá zubatá láva. Přímo proti těm rozžhaveným hlavním samopalů chrlících jeden projektil za druhým. Jakoby jim to bylo úplně jedno. Jakoby to byl jeden jediný organismus, který si mohl dovolit ztratit kus drápu nebo třeba i celý prst. V tuto chvíli již rozzuřený organismus. My se ani nehnuli a za chvíli ani neviděli, co se děje vedle, protože dělící sklo bylo pokryto hustou olejovitou nažloutlou krví a chlupy. Ale tušili jsme.

Najednou střelba ustala a jeskyní se rozlehlo ticho. Ticho, narušované jen oddechováním stovky raněných vlků a krví vytékající z vozu a kapající na koleje. Nikdo z nás nic neříkal. Všichni jsme se báli nejenom pohnout, ale i promluvit.

„Musíte být velice pozitivní,“ přerušila konečně pološeptem to příšerné zlověstné ticho Katalyn.

„Kurva jak pozitivní?“ zašeptal jsme já.

„Jak pozitivní po tom všem, co jsme tady viděli?“

„Hodně… Jsou velice citliví na negativní vibrace.“

„Panebože…, takže tady sedíme u jezera plného krve, nejsme ozbrojeni, nesmíme se hýbat, a kolem nás je milion krvežíznivých příšer… A máme být pozitivní…“

„Alespoň se snažte. Protože tenhle vagon odsud už nikam neodjede. Je to konečná. Musíme projít mezi nimi.“

Zatočila se mi z toho hlava.“

„Vždyť jsi říkala, že se nesmíme ani pohnout,“ zašeptal Ron, ze kterého lil pot, stejně jak z nás všech.

„Viděli jste někdy zpomalený film?“ zeptala se Katalyn.

„Jak moc zpomalený?“

„Hodně. Jako když dávají zpomalené opakování z baseballu nebo hokeje. Ale ještě víc.“

„Potom projdem?“

„Když budete pozitivní, tak jo.“

„Panebože…, já to furt nechápu. V jakém smyslu pozitivní?“

„No prostě se jich nesmíte vůbec bát.“

„To ses asi posrala. Polovině z nich kape z tlamy čerstvá krev a my se jich nemáme vůbec bát?“

„Přesně tak. Představujte si třeba, že to jsou nějaké hodné kočičky, třeba vaši domácí miláčci. Nejoblíbenější.“

„Nikdy jsem žádného domácího miláčka neměl,“ zašeptal jsem.

„Sakra Gregu, tak si třeba představuj, že je to ženská,“ ozvala se Miakayla.

„Ženská?“

„Jo…, tvoje láska největší. Tvoje nejzamilovanější.“

„Myslíš, že bych si mohl představovat třeba tebe?“

„Zkus to. Ale jestli tě sežerou, nesváděj to pak na mě.“

„Jdeme,“ řekla Katalyn a pomalu se zvedla. Ale opravdu pomalu. Ona skutečně napodobovala ty zpomalené záběry. Čtyři vlci, kteří seděli přímo před našimi otevřenými dveřmi zvědavě otočili své hlavy k nám. Představoval jsem si, že jsou to slunečnice otáčející se za sluncem, ale moc mi to nešlo. Vadily mi ty jejich čnící krvavé tesáky.

Zkusil jsem papouška. Když jsem byl malý, měli jsme doma papouška. Ne tedy, že bych k němu cítil nějakou obzvláštní náklonnost, ale nevadil mi. A jeho zobák byl trochu podobný těm jejich tesákům. Jeden z nich zavrčel. Katalyn už stála a chystala se udělat krok ze dveří.

Nahradil jsem papouška Lilian. Spolužačkou z gymplu, kterou jsem tajně miloval. Zdálo se mi, jakoby se ten třetí vlk s tím svým zakrváceným čenichem trochu pousmál. Lilian určitě nebyl tak špatný nápad. Pomalu jsem se zkoušel postavit, stejně jako Ron vedle mě. Během dalších dvou nekonečných minut jsme stáli všichni. Vypadalo to, že cesta z tohoto nádraží nám bude trvat týden nebo dva.

Nebyl jsem si jist, jestli na Lilian vydržím myslet tak dlouho a představovat si ji v kožichu těch krvelačných zabijáků. Katalyn udělala první pomalý krok směrem ven z vozu. Nevím, koho si představovala ona, ale ten nejbližší vlk naklonil hlavu a sledoval ji svými malými očičky, utopenými v šedivých zakrvácených chlupech. Zastříhal ušima. Nevěděl jsem, jestli vlci stříhají ušima těsně před útokem, nebo naopak když se jim líbí to co vidí. V každém případě žádný z nich nezaútočil, i když Katalyn už byla oběma nohama venku na nástupišti.

Začali jsme se s Miakaylou a Ronem pomalu loudat za ní. Slovo loudat je příliš rychlé na naši činnost, kterou jsme prováděli. Když jsem i já byl konečně venku a jeden z nich se mi líně otřel o nohu, představoval jsem si, že to byla Lilian ve spodním prádle, ve kterém jsem ji ve skutečnosti nikdy neviděl. Bokem jsem se podíval na vedlejší dveře vozu. Mrtvá vlčí těla tam ležela do půlmetrové výšky. Z jedné krvavé tlamy čouhalo kus lidské ruky. To musela být Bolenova, protože strážci měli rukavice.

Posouval jsem nohu pomalu dopředu bez jakéhokoliv zvednutí, abych náhodou některé chlupaté Lilian nešlápl na ocásek. Měl jsem asi čtyřicetistupňovou horečku a pot ze mě lil proudem. Nikdo z nás nepromluvil ani slovo, jen jsme tam pomalu šoupali těma nohama po zemi skutečně jako v nějakém zpomaleném filmu a doufali, že se ti jeskynní vlci vyblbli už dost.

Chang nás v baru Na konci mostu přivítal na svém invalidním vozíku s rozjásaným strupatým obličejem a jásotem. Asi si myslel, že mu neseme jeho ztracenou ruku. Jenomže tu jsme samozřejmě neměli. Jedině že bych mu přinesl Bolenovu, ale to bych ji musel dostat z té vlčí tlamy a stejně by se mu asi nelíbila. Neměla to jeho erotické tetování.

Ale stejně měl radost, že nás zase vidí. Hlavně Katalyn, po které se mu prý už stýskalo.

„Chytili nás a chtěli poslat na eliminaci, ale zachránil nás Graham,“ vyprávěla mu vzrušeně Katalyn a popíjela vodku (nebo fernet nebo Jacka Danielse nebo denaturovaný líh). My ostatní taky. Miakayla se naklonila ke mně, očí jí svítily alkoholovým leskem a řekla:

„Zpočátku jsi tak nevypadal, ale nakonec jsi byl fakt dobrej.“

„Ty taky… To je asi jiný, než přednášet za katedrou na matematicko-fyzikální fakultě, co?“

„To si piš, že je to jiný,“ řekla a hodila do sebe dalšího panáka. Ron v pohodě kouřil konečně toho svého vytouženého jointa a byl v sedmém nebi. Bylo evidentní, že se dneska pořádně zpumelíkujeme. Ostatně jsme si to zasloužili. Vůbec jsem nedokázal odhadnout, jak se bude chovat zpumelíkovaný soubor dat, kterým jsme v tuto chvíli byli, ale bylo mi to nádherně jedno. Svět byl najednou krásný, včetně toho světa v Cybrainu.

Ukázka je z chystaného románu plánovaného k vydání nakladatelstvím Epocha v edici Pevnost. Vyjde jako knižní příloha měsíčníku Pevnost 5/2009. Publikováno se svolením autora.

Petr Heteša


V obchodním centru Galerie Butovice vyřídíte vše, od pestrého nakupování až po vyzvednutí zásilky na poště
V obchodním centru Galerie Butovice vyřídíte vše, od pestrého nakupování až po vyzvednutí zásilky na poště

Navzdory nepříznivé situaci dnešní doby, otevřelo obchodní centrum Galerie Butovice několik dalších obchodů a rozšířilo svou pestrou nabídku o...













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...