Mae musela přestat. Něco jí spadlo do oka. Všechno měla rozmazané. „Myslím, že potřebuji brýle,“ řekla.
   Šmouhy se pohnuly; měnily velikost a tvar jako slimák. Mae začaly trnout prsty.
   Paní Tung najednou naklonila hlavu na stranu. „Neslyšíš něco, drahá?“
   Záblesk, jako by někdo fotil. „Ach!“ vydechla Mae. Srazilo ji to na židli. Teď už ji brnělo všude – v nohou, rukou, dokonce i v očích. A nejhorší bylo to brnění v mozku, všechno se s ní točilo. Ve světnici se zešeřilo.
   „Čokoláda. Cítím čokoládu,“ špitla nadšeně stará paní Tung.
   Mae cítila víno, parfémy, pot, cibuli, déšť na dlažebních kamenech, připálenou rýži, staré kožené boty. Před očima jí tančily barvy; zelenožlutá a modročervená, vláčné jako změklé karamelky, táhly se, splývaly. A k tomu hudba, všechny možné styly, jako by stovky rádií hrály naráz a do toho šlehal vřískavý, pronikavý křik tisíců ptáků.
   „Nějak mi není dobře,“ ozvala se stará paní Tung. Zvedla ruku k čelu a Mae to připadalo, jako by pomalu rozvírala vějíř.
   „To je určitě ten jejich Test,“ vypravila ze sebe Mae.
   „Mae, drahoušku,“ pípla paní Tung, „já chci domů.“
   A pak Mae zasáhl pocit dèja vu tak silný, že slova přicházela jako ozvěna, ale ne jako by to už jednou zažila. Spíš jako by to prožívala vždycky a navěky to bude prožívat dál. Jako by se obraz jí samotné vrstevnatě kopíroval daleko do věčnosti.
   Vstala. Světnice byla přecpaná houbami a Mae se mezi nimi musela prodírat. Až ji z toho jímala závrať.
   Barvy, světla, hvězdy, zvuky, pachy… Rukou zavadila o kotel, nebo si to alespoň myslela – vyjekla a ucukla. Po tváři jí přejelo hedvábí. Nějaké dítě jí líbalo špičky nohou. Prsty se zabořily do bahna na rýžovém poli.
   Paní Tung vstala. Celá se třásla. „Mouchy,“ vyjekla a začala se ohánět holí.
   Vepřové, sýr, rajčata, dubová kůra, zázvor – chutě skotačily po jazyku.
   „Tolik much!“ Jako by slepé oči staré paní Tung zešílely.
   „Jsem tady, babičko!“ vyhrkla Mae pokud možno klidně a brodila se skrz obrazové a zvukové vjemy k ní. Svět štěbetal, vřeštěl, páchnul, jiskřil, čeřil se, hladil, kysnul, sládl, pálil. Jako by vzduch sám hutněl. Mae se musela prodírat z jedné vteřiny do další. Čas se klížil a stahoval.
   Paní Tung se najednou otočila. „Fuj. Mouchy!“ Zavrávorala a bokem klopýtala přímo do ohniště.
   Babičko Tung!
   Všechno se vleklo. Kotel se valil jako svět, který se v duchu smiřuje s pádem. Vařící voda vyšplouchla paní Tung na stehna a lýtka, kotel se na ni převrhl, zazvonil jak zpomalený gong a srazil ji na zem. Paní Tung upadla na obličej, spolu s křídovou vodou se v oblacích páry vylilo bílé prostěradlo, zahalilo ji a přilnulo k ní.
   A rázem všechno znehybnělo.
   Mae zalapala po dechu. Měla pocit, jako by ji vypálili z děla kamsi daleko, někam jinam…
   Sem.
   Přiskočila a strhla z paní Tung horké prostěradlo. Vroucí voda vsakovala do podlahy a hlína se měnila na kouřící bahno; bosá Mae poskakovala z nohy na nohu. Pevně chytila paní Tung za paže a nadzvedla ji. Stařena zaskučela. Kůže na rukou svraskala a zrudla jak přezrálá rajčata.
   „Dojdu pro vašeho vnuka,“ vyhrkla Mae. Jako by stovky verzí Mae mluvily naráz, a jako kolovrátek budou ta samá slova opakovat navždy.
   Mae vyběhla na dvůr.
   Splašené slepice běhaly v kruhu pořád dokola. Všichni vesničtí psi se rozštěkali a štěkot zesílila ozvěna okolních hor jako v amfiteátru. Naproti v rohu ležela nějaká hromada, asi špinavé prádlo paní Kenové, napadlo Mae.
   Rozběhla se ke kuchyni pana Kena.
   V uchu ji něco zašimralo. Komár. Zmiz! Vypadni! Mae zatřepala hlavou.
   Bzukot nabral na síle a dotěrnosti. Mae si vzpomněla, jak jí jednou uvízla v uchu veš. Tak tohle mi teď ještě chybělo!
   Bzukot přešel v burácení. Mae se musela zastavit a vrtala se prstem v uchu, aby to vypáčila ven.
   Bylo to k ničemu, nechala to být a plahočila se dál. Z toho burácení div neohluchla, a když lomcovala s petlicí na dveřích pana Kena, měla už prsty jak ochrnuté.
   Kenovic rodina – pan Ken, jeho matka a jeho dvě malé holčičky – seděli spolu kolem stolu jako při spiritistické seanci. Všichni se drželi za ruce a ohluchlé Mae se zdálo, že všichni jednohlasně něco odříkávají.
   Pan Ken vstal a promluvil na ni. Ze rtů odezírala, co říká.
   „…není třeba se bát nebo panikařit.“
   „Pane Kene,“ pokusila se Mae. Burácení v hlavě zesílilo do všestravujícího lvího řevu…
   Obě holčičky a stará paní Kenová na ni mávaly, ať jde dál. Zdálo se, že říkají: Sedni si k nám. Všichni vstali a pohybovali rty jako ryby.
   „Prostě poslouchejte slova. Snažte se mluvit společně s nimi. Zjistíte, že to pomáhá.“
   Mae se zaposlouchala. Burácení polevilo na hladinu připomínající příboj, který se láme o pláž. Soustředila se a zdálo se jí, že ve vlnách slyší mluvit mořské panny.
   Mae to začala opakovat a slova se najednou vyjasnila.
   „Představte si, že váš mozek je dvůr. Zacházejte s těmito slovy jako s dobytkem, který zaháníte do ohrady. Ten dobytek jsou pokyny. Kdykoli je budete potřebovat, najdete je v té ohradě.“
   Burácení ustalo. Mae si s úlevou oddechla a kývla na Kena, že to pochopila.
   „Pokuste se ten dvůr vidět. Zjistíte, že máte v hlavě velice jasný obrázek.“
   Po každém slově se kolem celého domu převalil velký vzdech – sílil a klesal spolu s Maeiným vlastním hlasem. Všichni ve vsi odříkávali naráz to samé.
   Mae chytila pana Kena za ruku a zatahala.
   „Vidíte ten dvůr? Jsou na něm čtyři ohrady a na nich nápisy. Vidíte ty nápisy? Přečtete je?“
   „Pane Kene,“ křičela Mae. „Vaše babička!“
   Slova rozhoupala světnici jako moře loď a Mae málem upadla. Řev splašeného motorového člunu zaburácel znovu.
   Mae sebou trhla. Znovu se připojila ke sborovému skandování.
   „Na těch nápisech stojí: ‚Nápověda‘, ‚Informace‘, ‚Airmail‘ a ‚Tady je Zábava!‘.“
   Pan Ken překvapeně vzhlédl. Mae zoufale ukazovala ke svému domu. Všimla si, že se rozpomněl: Babička! Rozčíleně mávl na matku a dcerky, obrátil se a běžel s Mae.
   Venku kolem nich zaduněly hlasy vesničanů jako tisícero volání k modlitbě.
   „Ohrady a to, co je v nich, nazýváme Formát.“
   Hromada prádla v rohu dvora se posadila. Paní Ken Tui si tiskla ruce na uši. Pan Ken zahnul k ní. Mae ho tahala zpátky a rukama ukazovala: Ne, ne – sem, sem!
   „Když budete při používání Airu potřebovat pomoc, jděte na ‚Nápovědu‘. ‚Info‘ vám řekne všechno od zpráv o počasí po to, co se dá koupit v obchodech…“
   Mae táhla pana Kena do kuchyně. Babička Tung ležela na zemi, záda vyklenutá do oblouku, ruce zaťaté bolestí. Pan Ken se k ní rozběhl. Nohy mu podjely v horkém bahně.
   „‘Airmail‘ je místo, kam budete chodit odesílat zprávy jiným lidem. Komukoli kamkoli!“
   Stará paní Tung na sobě ucítila ruce svého vnuka. Vzhlédla. Slepé oči nehybně zíraly, na obličeji byly rozmazané šmouhy slz. Vystrašeně kvílela: „‘Zábava‘ je plná airnetových verzí vašich oblíbených filmů…“
   Pan Ken ji chtěl vytáhnout z horké vody, jenže jak se jí dotkl, zavyla bolestí. Trhnul sebou a s hrůzou se podíval na Mae.
   „Nyní si na chvilku odpočineme. V klidu si o Formátu popřemýšlejte… Za pár okamžiků uvidíte, co Air opravdu dokáže.“
   Jako když odumře rachot padajících kamenů, všechno najednou ztichlo. Na dvoře ševelil jen vítr. Bylo to ono? Skončilo to už?
   „Je mi to tak líto, pane Kene, ona vstala a vrazila do ohniště…“
   „Máte něco, z čeho by se daly udělat obvazy?“ zeptal se pan Ken.
   „Prostěradla jsem vyvařovala. Všechno bude ještě horké.“
   Přikývl. „Zajdu za manželkou a nějaká prostěradla přinesu.“ Vstal a odešel.
   Mae si klekla. „Slyšíte mě, paní Tung? Váš vnuk Ken Kuej přinese obvazy.“
   Paní Tung chytila Mae za ruku. Mae sebou trhla, když uviděla živé popáleniny. „Já vidím,“ zašeptala paní Tung. Slepé oči se unisono pohybovaly sem a tam.
   Slepá paní Tung tvrdila, že vidí, a za oponou světa se cosi pohybovalo.
   Jako by sám svět byla opona, kterou kdysi kdosi zatáhl Mae v hlavě. Nyní se rozhrnula.
   „Ach Bože… Ach, prosím,“ vydechla Mae. „Inšalláh!“
   Vesničtí psi začali znovu výt.
   Svět se zastavil a Mae najednou stála na modrém dvoře. Všechno bylo modré, dokonce i ruce jí modře zářily. Nad dobytčími ohradami blikaly neónové nápisy. Zelený, rudý, žlutý a fialový, zářily ve třech jazycích Karzistánu, a jako by to byl sen, Mae věděla, co ta slova znamenají. V Airu Mae uměla číst: Nápověda, Info, Airmail.
    „Teď už pravděpodobně vidíte Formát mnohem jasněji,“ řekl hlas Airu. „Takto bude Air od této chvíle vypadat. Toto je představa Airu, kterou vám posíláme. Takto ho najdete vždy, když ho budete potřebovat. Nyní se podíváme, jak to v tomto uspořádání Airu vypadá. Jděte do oblasti nazvané ‚Toto je Zábava‘.“
   Mae! Mae! ozval se nějaký hlas, strašlivě blízko, strašlivě důvěrně, jako by jí někdo šeptal přímo do ucha. Mae, Mae – pomoz!
   „Dnes tu máme airnetové vysílání z Národní opery!“
   „Babičko Tung!“ uslyšela Mae vlastní hlas. Ale vždyť nepromluvila.
   Air pokračoval: „Uvidíme část opery Turandot. Je to oblíbená opera publika v hlavním městě.“
   Znovu to zašeptání. Byla to babička Tung. Mae. Kde je svět?
   „Snažím se vás najít, babičko!“
   Air: „Možná bychom si rádi mysleli, že hrdina opery Kalaf je Karz.“
   Mae se rozzuřila. „Já nechci žádnou operu! Já chci mluvit s babičkou Tung!“
   Zvuky opery okamžitě utichly. Promluvil nový, neosobní hlas. „Chcete-li posílat vzkazy, jděte do oblasti nazvané Airmail.“
   Mae vystřelila. Prošla do modré stěny. Vpadla do metafory. Informace ji pohltily. Informace byly modré a ona se v nich ztratila.
   Mae! Mae!
   „Nepokoušejte se poštu odesílat ani přijímat, dokud nebudete mít zřízenou airmailovou adresu. To je jako napsat si na svou domovní schránku na dopisy vlastní adresu.“
   Kdyby Mae měla hlas, zařvala by: „Na tohle já nemám čas, toto je naléhavý případ!“
   „V případě naléhavé potřeby prostě několikrát opakujte své jméno.“
   Mae znovu a znovu opakovala své jméno.
   Mae! To vykřikla paní Tung.
   „Mae, Mae, Mae…“
   Mae!
   Jako by něco cvaklo. Jako by dostala malý elektrický šok. Něco se spojilo.
   Mae to rázem sevřelo, zajalo, drželo v hrůze, jako by byla silný strom při povodni.
   Cítíš to? Táhne nás to zpátky, Mae!
   Hlas Airnetu zpomalil na hlemýždí tempo. „Vaše… mailová schránka… je zřízena…“ Čas už se skoro zastavil.
   Stará paní Tung pronesla jedno zbytečné, nečekané slůvko plné strachu.
   Voda.
   Čas se vydal nazpátek. Všechno – Formát, hlasy, nabílené kamenné zdi i lidi uvnitř to vcuclo zpátky a stáhlo pryč. Všechno se zhroutilo, všechno zmizelo.

Airnet
/Air/
Ryman, Geoff

Nakladatel: Triton
Překladatel: Mirka Polová
Obálka: Renata Brtnická
Redakce: Jiří Popiolek
Rok vydání: 2008
Počet stran: 448
Rozměr: 130 x 205
Provedení: hardback

Cena: 329.00 Kč