Tato kniha se teprve chystá do tisku v následujících několika měsících, přesto si můžete udělat obrázek z následující ukázky nebo z překladu recenze na Fantasy Planet...

  Kniha první – Utkaná cesta 
    
    
  (Tento text neprošel redakční ani jazykovou úpravou) 
  Cystá nakladatelství Triton
    
    
  Jedna 
  Poprvé Kaiku zemřela ve věku dvaceti sklizní. 
  Nepamatovala si, jak se na tom místě ocitla. Vzpomínky jí unikaly, vyhýbaly se jí, kluzké pocitem extáze a blaženosti, který prostupoval každičkým vlákénkem jejího těla. A ta podívaná, bože, tak nádherná podívaná... kdyby mohla, rozplakala by se štěstím. Svět kolem ní tonul ve zlatavém třpytu, miliony a miliony drobounkých nitek jí pableskovaly před očima, třepotaly se a vlnily. Jemně jí tahaly a dloubaly a beze spěchu postrkovaly k jakémusi neviděnému cíli. V jedné chvíli se rozestoupily a vykreslily vzdálený, neurčitý tvar, ohromný a velkolepý, jako velryby, které kdysi pozorovala v zálivu u Mišanina letního sídla. Zaostřila zrak a snažila se jej rozeznat, ale obrys se po chvilce ponořil do zlatisté tapisérie a ta se za ním zacelila.
   To jsou Pláně Omekovy, pomyslela si. Ale jak je to možné? Neprošla přece Bránou, nepotkala strážce Joru, usměvavého, břichatého trpaslíka s rudou pokožkou, prasečími kly a slechy a džbánkem vína, který mu dala Isisja, aby mu dlouhá služba lépe ubíhala. Ne, Pláně určitě ne, snad tedy příchod k Bráně, útěšná cesta ke vstupu do říše požehnaných mrtvých.
   Netrápily ji výčitky svědomí ani lítost. Byla tak plná harmonie a vnitřního klidu, že jí v srdci už nezbývalo místo pro nic jiného. Připadala si, jako by měla každou chvíli puknout úžasem nad zlatým, třpytivým světem, kterým proplouvala. Takový je nejvyšší cíl mnichů, kteří se zkříženýma nohama dlouhá léta vysedávají na meditačních sloupech, po tomhle touží narkomani, když ve svých začouzených doupatech vdechují dým z kořene amaxy. Tohle je úplnost.
   Náhle však ucítila bolest, jako vroucí olej na prsou. Zářivými nitkami, které ji hladily a objímaly, projelo chvění, cítila, jak se od ní odtahují...a pak si ke své hrůze uvědomila, že jí to vleče pryč, dolů, zpátky tam, odkud přišla. Na okamžik měla dojem, že v dálce zahlédla siluetu Brány a Joru, kterak se směje a na rozloučenou zvedá do výše svůj džbánek. Chtěla zakřičet, ale neměla hlas. Blaženost z ní vyprchávala, opouštěla ji, vytékala z ní jako voda z děravého vědra. Vzepřela se, ale tah zesílil, bolest se zostřila a ona se propadala...
   *
   Otevřela oči. Všechno viděla rozmazaně. Ucítila něčí rty, měkké rty pevně přitisknuté na svých, a oheň v plicích, do nichž někdo násilím vpravoval horký dech. Obličej, příliš blízko, než aby jej poznala. Na bledé tváři ji šimral pramen havraních vlasů.
   Škubla sebou v jediné letmé křeči a tlak rtů povolil. Jejich majitelka se odtáhla a Kaiku konečně zaostřila. Ležela na slamníku a na břiše jí obkročmo seděla její služebná Asara. Dlouhý hladký pramen vlasů si hodila zpátky přes rameno a změřila si svou paní očima barvy tekuté černi.
   „Takže žijete,“ řekla zvláštním tónem.
   Kaiku se rozhlédla, trhaně a ustrašeně. Ve vzduchu bylo cítit cosi nezvyklého. Za oknem se temnou nocí míhaly šarlatové blesky a ohlušující bubnování deště se mísilo s příšerným ječivým burácením nebes. Tohle nebylo obyčejné hřmění. Měsíční bouře, kterou její otec předpovídal už několik dní, byla konečně tady.
   Okolní svět postupně zapadal do sebe, zlomky jejího roztříštěného vědomí se znovu skládaly v jednolitý celek. Kdysi důvěrně známé věci se nyní zdály cizí, rozklížené pomalu ustupujícím pocitem neskutečna. Dřevěné okenice zdobené složitě vyřezávanými spirálami a prstenci vypadaly nepatrně jinak a jejich rachocení ve větru znělo jako chřestění pouštního hada. Hutné noční stíny nahloučené mezi vyhlazenými stropními trámci jako by se na ni mračily. Dokonce i malá Oktova svatyně v rohu skrovně zařízené ložnice se změnila; elegantně rozložené květy guya jako by zlověstné bouři spiklenecky přikyvovaly a nádherně intarzované piktogramy vzývající jméno Císaře bohů se přízračně svíjely a přeskupovaly.
   Za Asarou spatřila sandál a v něm nohu, vyčuhující zpod lemu prosté bílé róby. Její majitelka ležela nehybně na tvrdé dřevěné podlaze.
   Karia.
   Posadila se a odstrčila Asaru stranou. Karia, její druhá služebná, byla roztažená na zemi, jako by spala, ale Kaiku se zmocnilo neblahé tušení, že z tohoto spánku se už neprobudí.
   „Co to znamená?“ vydechla a dotkla se své někdejší společnice.
   „Není čas,“ odpověděla Asara s takovou netrpělivostí v hlase, jakou u ní Kaiku ještě nikdy neslyšela. „Musíme jít.“
   „Pověz mi, co se stalo!“ obořila se na ni Kaiku. Nebyla zvyklá, aby s ní podřízení mluvili takovým tónem.
   Asara ji pevně chytila za ramena, až to zabolelo. Kaiku bleskla hlavou šílená myšlenka, že ji její služebná snad uhodí. „Poslouchej,“ zasyčela Asara.
   Kaiku neprotestovala, chování vždy mírné a servilní Asary ji šokovalo. Na pozadí hrůzného vytí měsíční bouře a prudkého bubnování deště skutečně zaslechla ještě něco jiného. Pomalé klepání, jako zvuk hmyzích nohou, přicházející odněkud seshora – něco se pohybovalo po střeše. Vzhlédla ke stropu a pak se znovu podívala na Asaru. V očích měla děs.
   „Šin-šin,“ zašeptala služebná.
   „Kde je matka?“ vykřikla Kaiku, vyskočila na nohy a vrhla se ke dveřím. Asara ji popadla za zápěstí a hrubě ji strhla zpátky. Z jejího ponurého výrazu Kaiku pochopila, že její nejhorší obavy se potvrdily. Své rodině již nepomůže. Cítila, jak ji opouští síla; padla na kolena a málem omdlela.
   Když znovu zvedla hlavu, po tváři se jí kutálely slzy. Asara držela v jedné ruce pušku a ve druhé masku, ohyzdnou rudočernou tvář, lascivní škleb zlého ducha. Velmi neobřadně ji nacpala do záhybů svého roucha a pohlédla dolů na svou paní. Kaičiny hnědé vlasy zdobené pírky byly rozcuchané a neupravené jako vrabčí hnízdo. Na sobě měla jen tenkou noční košili a náramek s drahokamy, který nikdy nesundávala. Na chvíli k ní Asara pocítila lítost. Její paní neměla ponětí, oč jde, netušila, co vše je v sázce. Ještě před necelými pěti minutami byla mrtvá, její srdce přestalo bít, krev začala vychládat. Možná si teď přála, aby to tak bývalo zůstalo, ale Asara s ní měla jiné plány.
   Odkudsi z útrob domu se ozval výkřik, slabý a přerývaný. Babička. Asara popadla Kaiku a táhla ji ke dveřím. Vzduch prořízl pronikavý jekot, ďábelský hlas vichřice. Chvíli nato znovu uslyšela chřestění šin-šina o břidlicové tašky. Cosi se mihlo za okenicemi a začalo lézt dolů po venkovní zdi. Kaiku to spatřila a po zádech jí přejel mráz.
   Asara ji vzala za ruku a podívala se jí do očí. Čišel z nich panický strach.
   „Poslouchej mě, Kaiku,“ řekla pevně, ale klidně. „Musíme utéct. Rozumíš? Zavedu tě do bezpečí.“
   Kaiku rozechvěle přikývla. To Asaře stačilo.
   „Drž se při mně,“ nařídila, odhrnula tenký závěs a vyšla na balkon.
   Venkovské sídlo Ruito tu Makaimy, Kaičina otce a věhlasného učence, stálo na čtvercové mýtině uprostřed svěžího, bujného lesa. Bylo vystavěno se smyslem pro estetiku, po způsobu saramyrského lidu, tak aby okázalost byla držena na uzdě a do popředí vystoupila střídmá krása, dovedně sladěná s okolím. Strohá jednoduchost bílých zdí ostře kontrastovala s bohatě zdobenými dřevěnými okenicemi a obloukovými kamennými překlady, které se na každém konci ladně stáčely do podoby zvířecích rohů. Budova působila tichým a tajuplným dojmem, dokonce i uprostřed běsnící bouře. Obklopoval ji nemilosrdně zkrocený trávník a obtékala úzká říčka, přes niž se zvedal prostý klenutý most. Od předních dveří k němu vedla pěšinka, tak čistá a upravená, jako by ji položili teprve včera. Vzpurné, divoké okraje okolní přírody byly dokonale zastřiženy a učesány. Až za hranicemi mýtiny znovu začínala vláda lesa, který jako by se kolem úhledného pozemku závistivě shlukoval.
   Podél vnitřní zdi horního patra se táhl dlouhý balkon, který vyhlížel na skalky a miniaturní vodopády, malinké mostíky a pečlivě ostříhané stromy pod sebou a k němuž byly otočeny všechny pokoje v domě, včetně Kaičina. Právě na něm teď obě stanuly. Asara si tiskla ručnici k hrudi, připravena okamžitě vystřelit.
   Panovala horká noc, jak bylo na začátku léta zvykem. Déšť, který bičoval dům, odtékal do vyřezávaného okapního žlabu a v mohutných přívalech proudil na zahradu dole. Z dřevěného, asi metr vysokého zábradlí balkonu vybíhaly štíhlé sloupky a podpíraly svažující se střechu. Vzduch se chvěl bubnováním a šploucháním, zvukem tisíců padajících a rozstřikujících se kapek, ale Kaiku přesto připadal strašidelně tichý. V uších cítila tep vlastního srdce.
   Asara se podívala vpravo, pak vlevo, jako by prázdnému balkonu nevěřila. Pušku sevřela ještě pevněji. Byl to dlouhý, štíhlý kus kovu, jehož hlaveň zdobily okultní znaky a mířidlo bylo dovedně vytvarováno do podoby tříštící se vlny. Zbraň to byla příliš elegantní a drahá, než aby ji vlastnila obyčejná služka; zřejmě ji našla kdesi v domě.
   Náhle Kaiku nadskočila leknutím, když její společnice bleskurychle sklonila hlaveň dolů do zahrady. Po skalkách přeběhlo cosi temného, nelidsky rychlého, se čtyřma hmyzíma nohama. Ale bylo to příliš hbité a Asara nestačila vypálit.
   Pomalu postupovaly po balkonu ke schodům. Kaiku byla strnulá hrůzou a k pohybu se nutila jen s vypětím všech sil. Stalo se toho příliš mnoho a příliš rychle. Připadala si otupělá a bezmocná. Zdálo se však, že Asara si ví rady, a tak ji poslušně následovala. Nic jiného jí stejně nezbývalo.
   Ke schodům došly bez nehody. Přízemí tonulo ve tmě, protože dnes v noci nikdo nezažehl lampy. Nikde se nic nehýbalo. Obloha znovu zavyla; Kaiku instinktivně vzhlédla. Oblaka nad hlavou, trhaná poryvy větru na kusy, vířila a svíjela se a tu a tam jako by se k sobě natáhla, to když je přemostil nachový záblesk.
   Zrovna chtěla něco Asaře říct, když tu zahlédla šin-šina.
   Stínový démon se vyplížil ze tmy na opačném konci balkonu a Kaiku se roztřásla hrůzou. Viděla sice jen nezřetelnou siluetu, jako by byl tvor součástí temnoty, která jej halila, ale i to stačilo. Trup měl téměř lidský, ale jeho končetiny byly hrozivě protáhlé a zužovaly se do tenkých bodců, takže démon vypadal jako člověk kráčející na čtyřech chůdách. Byl vysoký, mnohem vyšší než ona, a musel se skrčit, aby se vešel pod stříšku balkonu. Nic víc z něj neviděla, jen ty strašné oči – zářily jako lampy, dva žhnoucí body v hutném šeru.
   Asara hlasitě zaklela a táhla svou paní ke schodům. Nemusela ji však příliš pobízet; Kaiku v té chvíli pustila vše z hlavy a upnula se k jediné myšlence – utéci démonovi, který je pronásledoval. Se zrychlujícím se klapotem za zády vběhly na schodiště a hnaly se do potemnělé místnosti dole.
   Vstupní hala byla široká a prostorná a s ostatními pokoji v přízemí ji pojily bohatě vyřezávané klenuté průchody. Dům byl prozíravě přizpůsoben úmorným letním vedrům, a tak zde nebyly žádné vnitřní dveře. Jednotlivé místnosti dělily jen nádherně barvené zástěny, které bylo možno odsunout stranou a vpustit dovnitř teplý večerní vánek. Skrze štěrbiny skládaných dřevěných okenic probleskovala měsíční bouře a ozařovala interiér nepřirozeným světlem.
   Kaiku klopýtla a z několika posledních schodů téměř spadla, ale Asara ji odstrčila a zvedla hlaveň k průchodu na balkon. Chvíli nato se v něm objevila vytáhlá silueta šin-šina, temný ovál jeho obličeje a v něm řeřavé uhlíky jeho očí. Asara vypálila a ohlušující rána rozvibrovala celý dům. Průchod byl náhle prázdný – výstřel démona zahnal, alespoň nakrátko. Asara zbraň znovu zajistila a rozběhla se s Kaiku k hlavním dveřím.
   „Asaro! Támhle jsou další!“ vykřikla Kaiku. A skutečně – ve stínu klenutých průchodů číhali dva další tvorové. Asara chytila svou paní za zápěstí a obě dívky strnuly. Kaiku měla ruku na dveřích, ale neodvažovala se je otevřít a dát se na útěk, protože démoni by ji dohnali dřív, než by uběhla deset metrů. Syrový, zvířecí strach, který ji svíral útroby už od chvíle, co dnes v noci otevřela oči, se jí nyní dral hrdlem vzhůru. Připadala si jako ve zlém snu, dezorientovaná a ochromená panikou.
   Oba šin-šinové pomalu vkročili do haly – pod oblouky průchodů se skrčili a ladně ohnuli své hmyzí nohy. Působili o to děsivějším dojmem, že na ně Kaiku nemohla pořádně zaostřit; viděla pouze obrysy, rozpité kontury. Jen jejich oči nešlo přehlédnout. Uslyšela, že Asara se za ní pro cosi natahuje – svítilnu, temnou a studenou na okenní římse. Démoni se blížili, ukryti v nejhlubších stínech.
   „Připrav se,“ zašeptala Asara a hodila svítilnu doprostřed místnosti. Šin-šinové se otočili po zvuku a v ten moment zvedla Asara pušku a vystřelila do oleje, který se rozstříkl po podlaze.
   Halu náhle osvítily jasné plameny. Démoni zavřeštěli nezemským hlasem a nemotorně se rozutekli z dosahu oslnivé záře. Kaiku na nic nečekala a vyrazila ze dveří do zuřící bouře, utíkajíc bosa přes trávník ke stromům kolem mýtiny. Asara chvíli sledovala plameny, kterak olizují dřevěné stěny a papírové přepážky, a pak vyběhla za svou paní. Hnaly se prudkým deštěm a při každém mohutném zavytí nebes se instinktivně přikrčily. Kaiku se vrhla do lesa, aniž by se ohlédla, aniž by se přesvědčila, zda ji Asara následuje.
   Noční oblohu prosvětlovaly všechny tři měsíce, seskupené těsně nad zvolna vířícími mračny. Ohromná Aurus, největší a nejstarší ze sester; Iridima, menší, ale jasnější, s pletí zbrázděnou modrými prasklinami; a drobná zelená Neryn, nejplašší ze všech, která jen zřídka ukazovala svou tvář. Pověst pravila, že když jsou všechny sestry spolu, sváří se a drásají oblohu, a že onen vřískot je nářek Neryn, jíž se sestry posmívají kvůli její zelené barvě. Kaičin otec však učil jiný příběh, a sice že měsíční bouře je jen výsledkem spojené gravitace měsíců, která smýká a cloumá atmosférou planety. Tak či onak se všeobecně vědělo, že jsou-li všechny tři měsíce blízko sebe, přijde brzy bouře. A o takových nocích kráčely po zemi Měsíční děti.
   Kaiku se proplétala mezi stromy a ztěžka přitom oddechovala. Ze všech stran ji šlehaly tenké větévky a zasypávaly jí paže a obličej vlhkými podlitinami. Noční košili měla úplně promočenou, po bradu dlouhé vlasy se jí lepily k lícím a nohy se jí smekaly na kluzkém bahně. Běžela naslepo, jako by chtěla utéci před samotnou realitou. Její vědomí stále odmítalo přijmout hrůznost několika posledních minut. Připadala si jako malá holčička, bezradná, osamocená a vyděšená.
   Konečně se stalo, co se stát muselo. Bosou nohou stoupla na kámen, který byl kluzčí než vypadal, svalila se na záda a hlavou narazila na kořen obnažený prudkým deštěm. Bolestí jí vhrkly slzy do očí; zůstala ležet v blátě, špinavá, promočená a vzlykající.
   Ale nebyla jí dopřána ani chvilka odpočinku. Zezadu jí uchopily čísi ruce a zvedly na nohy. Byla to Asara. Kaiku neartikulovaně zavřískla, ale její služebná se nedala obměkčit.
   „Znám bezpečné místo,“ řekla. „Pojď se mnou. Oni nejsou daleko.“
   Znovu se daly do běhu, prodíraly se lesem, klopýtaly a klouzaly. Vzduch nabitý zvláštní energií jako by je tahal a nadzvedával. Pohrával si s jejich smysly a v jeho přízračném jiskření vypadalo vše méně, či více reálné než ve skutečnosti. Babička Komi svou vnučku vždy varovala, že kdyby v měsíční bouři vyskočila příliš vysoko, nemusela by už dopadnout zpět na zem a vyletěla by až k obloze. Kaiku se na to raději snažila nemyslet. Místo toho si připomněla slabý výkřik, který zaslechla prve v domě. Její babička už nežila. Nikdo už nežil. Věděla to, poznala to z prázdnoty v srdci.
   Vyklopýtaly ze stromoví na břeh kamenitého potoka, nyní rozvodněného a zuřivého. Asara se rychle rozhlédla; její zmáčené vlasy se leskly tou nejtemnější černí a líně se přelévaly sem a tam. Rozhodla se během chvilky – rozběhla se po proudu a táhla Kaiku za sebou. Ta byla na pokraji zhroucení, vypovídal o tom její malátný krok a svěšená hlava.
   Potok ústil do rozlehlé zatopené mýtiny, mělké vodní nádrže, nad níž se hrbilo několik travnatých ostrůvků posetých houževnatými křovinami a lysými tvářemi zpola pohřbených balvanů. Zdaleka největší ostrov sloužil jako podstavec obrovského, prastarého stromu, který svou nesmírností neochvějně vévodil širokému okolí. Jeho kmen, sukovitý a zkroucený věkem, byl širší než výška dvou mužů a jeho větve se rozprostíraly do mohutného vějíře. Ze zlatých, hnědých a zelených lístků pršela na hladinu záplava drobných slz a obepínala strom jako jemný závoj vodní tříště. I v zuřivé bouři dýchala mýtina posvátným klidem a nedotčenou krásou. Samotný vzduch, klidný a křišťálově křehký, tady voněl jinak. Dokonce i Kaiku si uvědomila změnu a zmocnil se jí zvláštní pocit, že tu s nimi je ještě někdo jiný, jakési chladivé a pomalé a vlídné vědomí, které si povšimlo jejich příchodu s ospalým zájmem.
   Asaru varovalo zapraskání větvičky. Otočila se a spatřila jednoho ze šin-šinů vysoko ve stromoví napravo. Démon se neuvěřitelně obratně proplétal mezi větvemi a nespouštěl z nich žhnoucí oči. Stáhla Kaiku do vody, která jim vystoupala až po kolena a promáčela jim roucho. Rychle se přebrodily k největšímu ostrovu a vyškrábaly se na břeh. Kaiku se zhroutila do trávy. Asara ji nechala ležet a rozběhla se ke stromu. Opřela o něj dlaně a čelo a začala tiše šeptat, horečně drmolíc promodralými rty.
   „Velký ipi, uctívaný duchu lesa, úpěnlivě tě prosíme o ochranu. Nedovol, aby démoni stínu znesvětili tvé hájemství.“
   Stromem projelo slabé chvění a setřáslo z listů vodopád kapek.
   Asara poodstoupila a vrátila se ke Kaiku. Přidřepla k ní, odhrnula jí z tváře zplihlé vlasy a přelétla pohledem obvod světliny. Cítila je, jak se plíží kolem. Tři, možná víc, kradou se ve stínu, schovávají mezi stromy, planoucí oči neustále upírají na kořist.
   Asara pozorovala les, pušku po boku. Nebyla kněžka, ale lesní duchy znala dobře. Ipi je ochrání, i kdyby jen proto, aby démoni neposkvrnili jeho území. Ipiové byli strážci lesa a na svých světlinách vládli největší mocí. Nestvůry kroužily okolo, popocházely na svých chůdovitých nohách tam a zpět. Cítila jejich vztek a zklamání. Kořist měly na dohled, ale na panství ipiho se neodvažovaly.
   Po chvíli si už byla Asara jistá, že jsou v bezpečí. Uchopila Kaiku pod pažemi a odtáhla ji k ohromným kořenům, kde déšť nebyl tak hustý. Její paní se neprobudila. Asara se na ni zadívala, promočenou a prochladlou, a v duchu ji politovala. Sedla si vedle ní a něžně ji pohladila po tváři.
   „Život umí být krutý, Kaiku,“ zašeptala. „Bojím se, že tě čeká ještě spousta útrap, než to pochopíš.“
   Se zuřící měsíční bouří nad hlavou seděla pod zeleným baldachýnem obřího stromu a čekala na úsvit.
   ***
   Dvě
   Kaiku probudilo hlasité zapraskání ohně. Trhaně otevřela oči. Asara dřepěla kousek vedle a míchala cosi v malém, začernalém kotlíku na železné trojnožce nad ohništěm. Vedle něj se na dlouhé větvi pekl párek závitníků. Slunce už stálo vysoko nad obzorem a vzduch byl vlhký a horký. Vůkol se linula svěží, zemitá vůně jílovité půdy, která po včerejším lijáku rychle vysychala.
   „Zdravím tě, Kaiku,“ řekla Asara, aniž by vzhlédla od kotlíku. „Ráno jsem se vrátila do domu a zachránila, co se dalo.“ Hodila jí ranec šatstva. „Moc toho nezbylo, ale oheň naštěstí utonul v dešti dřív, než stačil strávit celý dům. Máme jídlo, šaty a slušnou sumu peněz.“
   Kaiku se posadila a pomalu se rozhlédla. Už nebyli na zatopené mýtině, nýbrž seděli uprostřed široké prolákliny, v jejímž písčitém dně zaneseném drobnými oblázky rostlo jen pár nízkých keříků. Okraj prohlubně střežily stromy, které vrhaly proti jasnému světlu ostré, kontrastní stíny, a všude se ozývalo cvrlikání a štěbetání denního lesa. Copak ji sem Asara sama odnesla?
   Okamžitě si všimla, že její náramek je pryč.
   „Asaro! Babiččin náramek! Musel mi spadnout...musel...“
   „Já ho vzala. Nechala jsem ho ipimu, jako oběť a poděkování za ochranu.“
   „Ale babička mi ho dala k osmé sklizni!“ vykřikla Kaiku. „Nikdy jsem ho nesundala!“
   „Oběť má smysl jen tehdy, pokud se vzdáš něčeho, co je ti drahé,“ odpověděla Asara nevzrušeně. „Ipi nám zachránil život. Já mu neměla co nabídnout, ty ano.“
   Kaiku na ni nevěřícně zírala, ale Asara si toho nevšímala. Neurčitým gestem obsáhla okolí. „Nechtěla jsem rozdělávat oheň v ipiho světlině, a tak jsem tě přenesla sem.“
   Kaiku svěsila hlavu. Byla příliš vyčerpaná, než aby dále protestovala. Asara ji mlčky pozorovala.
   „Musím vědět,“ hlesla Kaiku po chvíli. „Má rodina...“
   Asara položila lžíci, kterou míchala obsah kotlíku, poklekla před svou paní a vzala ji za ruce. „Jsou mrtví.“
   Kaiku se sevřelo hrdlo, ale přikývla. „Co se stalo?“
   „Nechtěla by ses nejdřív najíst a dát se do pořádku?“
   Kaiku zvedla hlavu a podívala se na Asaru. „Musím to vědět,“ zopakovala.
   Asara ji pustila. „Většinou jste byli otráveni,“ řekla. „Zemřeli jste ve spánku. Podezřívám jednoho z kuchtíků, i když jistá si nejsem. Ale ať už to byl kdokoliv, moc se nevyznamenal. Tvá babička včera nevečeřela, takže byla stále naživu, když se objevili šin-šinové. Myslím, že měli za úkol zabít sluhy a zahladit důkazy. Beze svědků by zločin zůstal nepotrestán.“ „Kdo?“ vyrazila ze sebe Kaiku. „A proč?“
   „Na tyto otázky neznám odpověď,“ zavrtěla Asara hlavou. „Zatím.“
   Vstala a vrátila se ke kotlíku; tu a tam otočila rožeň s rybami. Chvíli to trvalo, než Kaiku znovu promluvila.
   „Zemřela jsem, Asaro? Na tu otravu?“
   „Ano,“ přikývla služebná. „Přivedla jsem tě zpátky.“
   „Jak?“
   „Uloupila jsem dech jinému a vpravila jej do tebe.“
   Kaiku pomyslela na Kariu, svou druhou služku, kterou viděla mrtvou na podlaze svého pokoje.
   „Jak je to možné?“ zašeptala, ačkoliv se bála odpovědi.
   „Ach Kaiku, na světě existuje spousta věcí, kterým ještě nerozumíš,“ odpověděla Asara. „Například já.“
   Kaiku to pomalu začínalo docházet. Asara byla vždy vzorná služebná – tichá, poslušná a spolehlivá, zručná v rozčesávání vzpurných vlasů a přípravě šatů. Kaiku ji měla raději než poněkud svéhlavou Kariu a často si s ní povídala, svěřovala jí svá tajemství nebo s ní hrála hry. Ale vždy mezi nimi existovala jakási hranice, dělící čára, která bránila tomu, aby si byly skutečně blízké. Nevyřčené vědomí toho, že obě patří k jiné kastě. Kaiku byla urozená, kdežto Asara nikoliv, a tak jedné z nich bylo souzeno sloužit a druhé přikazovat. Tak to v Saramyru chodilo odjakživa.
   A nyní Kaiku pochopila, že poslední dva roky byla klamána. Asara nebyla tou osobou, za níž ji považovala. Tato Asara působila ledově klidným dojmem, jako by měla srdce z chladné oceli. Tato Asara jí zachránila život tím, že jej odejmula někomu jinému, zapálila její dům, vzala jí nejcennější důkaz babiččiny lásky a bez jejího souhlasu jej darovala lesu. Tato Asara ji zachránila před démony.
   Kým byla doopravdy?
   „Poblíž je potok,“ ukázala Asara lžící. „Měla by ses umýt a převléknout. V tomhle bys mohla nastydnout.“ Kaiku samozřejmě neuniklo, že od včerejší noci ji Asara nejenže přestala oslovovat „paní“, jak bylo její povinností, ale začala jí dokonce tykat.
   Kaiku poslechla. Za normálních okolností by se za svůj zevnějšek jistě styděla – byla polonahá, jen v roztrhané a umolousané tenké noční košili – ale po včerejšku jí to bylo úplně jedno. Navzdory dlouhému spánku se cítila stále slabá, ale přesto se zvedla a odebrala k potoku, svlékla zašpiněné roucho a na horkém slunci se vydrhla do čista. Ani chladivá voda, ani dotyk hřejivých paprsků na nahé kůži jí však nepřinesly úlevu. Své tělo vnímala jen jako nádobu plnou hlubokého žalu.
   Oblékla si šaty, které jí dala Asara. Byly to pevné, odolné svršky vhodné na cestu – kožené boty, beztvaré béžové kalhoty a košile s rozhalenkou stejné barvy – které by lépe slušely muži. Ale nestěžovala si. Odjakživa byla neposedná uličnice a roli vesnického děvčete zvládala stejně snadno jako roli urozené dámy. Její starší bratr býval jejím nejbližším přítelem a ona s ním ve všem soutěžila. Neustále spolu zápasili, závodili ve střelbě a jízdě na koni. Kaiku nebyl cizí ani les, ani zbraň.
   Když se vrátila k ohni, vzduch jiskřil drobnými vločkami, který se ladně snášely z oblohy jako sníh, třpytivé a pableskující odraženým slunečním světlem. Onen jev se nazýval hvězdný déšť a docházelo k němu jen po měsíční bouři. Z maelstromu běsnění tří sester se rodily drobounké, ploché krystalky přetaveného ledu, které byly tak lehké, že poletovaly v povětří. Krása následující chaos. Hvězdný déšť inspiroval mnohé prozaiky a byl častým námětem těch nejlepších milostných básní, ale dnes nechával Kaiku chladnou.
   Asara jí podala misku pečených ryb, zeleniny a solnice. „Měla bys něco sníst,“ prohlásila a Kaiku poslechla. Jídlo nabírala prsty, jako kdysi v dětství, ale polykala je mechanicky, aniž by vnímala chuť. Asara k ní přistoupila a jala se jí rozčesávat vlasy dřevěným hřebenem. Bylo to od ní překvapivě vstřícné gesto, vzhledem ke všemu, co se mezi nimi odehrálo, přátelské gesto dívky, která se Kaiku odcizila.
   „Děkuji ti,“ řekla Kaiku, když Asara skončila. V jejích slovech se však skrývalo něco víc než jen prostá vděčnost. Služce totiž nebylo třeba děkovat za úkon, který patřil k jejím povinnostem. Navenek běžná zdvořilost byla ve skutečnosti nevyřčeným uznáním toho, že Asara již není její podřízenou. A tím, že ji Asara neopravila, tuto skutečnost definitivně stvrdila.
   Kaiku to nepřekvapilo. Asara změnila způsob, jakými ji oslovovala, a nyní s ní mluvila jako rovná s rovnou, třebaže ne jako s blízkou přítelkyní. Byla to jasná známka toho, že jejich vztah se proměnil.
   Saramyrština byla pro cizince nepochopitelně složitá, plná tonálních modulací, zdvořilostních frází, akcentů a příslovcí, jejichž mnohovrstevnaté významy dalece přesahovaly prostý obsah slov. Saramyrský jazyk zahrnoval desítky různých způsobů mluvy pro různé situace a každý z nich se vyjadřoval nepatrnými změnami výslovnosti či větné skladby. Jen pro komunikaci s dětmi existovaly hned čtyři formy – jiný pro chlapce, jiný pro děvčata a ještě dva další pro nemluvňata, rovněž jeden pro každé pohlaví. Několik forem existovalo pro hovor se společensky výše postavenými osobami, v závislosti na tom, jak velká propast zela mezi mluvčím a osloveným, a jeden speciální výhradně pro konverzaci s císařem či císařovnou. I milenci měli vlastní formy konverzace, opět rozdělené na několik stupňů, přičemž promluvit nahlas formou vyhrazenou pro ten nejdůvěrnější vztah v přítomnosti někoho jiného než partnera se považovalo téměř za svatokrádež. Jinak se mluvilo s matkou, otcem, manželem, manželkou, s prodavači a obchodníky, duchovními, zvířaty, jinak se modlilo či spílalo, existovaly výrazy vulgární i skatologické. Existovalo dokonce i několik neutrálních forem, které se užívaly v případě, že si mluvčí nebyl jist relativním postavením osoby, k níž se obrací.
   Mimoto se saramyrština dělila na vysokou – jazyk šlechty a těch, kdo si mohli dovolit vzdělání v této řeči – a nízkou, kterou mluvili sedláci a služebnictvo. Ačkoliv v mluvené podobě byly oba styly vcelku zaměnitelné – nízká saramyrština byla jen nepatrně drsnější obdobou vysoké – v podobě psané to byly dva naprosto odlišné jazyky. Vysoká saramyrština byla doménou šlechty a prostý lid z ní byl vyloučen. Byl to jazyk vědců a učenců, v němž byla zapsána veškerá filozofie, historie a literatura, ale jeho piktogramy obyčejným lidem nic neříkaly. Vyšší a nižší společenské vrstvy oddělovala pečlivě udržovaná hranice nevědomosti, ztělesněná právě psanou podobou vysoké saramyrštiny.
   „Šin-šinové se bojí světla,“ prohodila Asara hovorovým tónem, když zasypávala oheň hlínou. „Ve dne nikdy nevycházejí. Až se sem vrátí, budeme dávno pryč.“
   „Kam půjdeme?“
   „Někam, kde budeme ve větším bezpečí,“ odvětila Asara. Všimla si Kaičina výrazu, zklamání z úsečné odpovědi, a tak dodala o něco méně mlhavě: „Na jedno tajné místo. Kde žijí přátelé, kde možná pochopíme, co se tady stalo.“
   „Víš víc, než dáváš najevo, Asaro,“ obvinila ji Kaiku. „Co přede mnou tajíš?“
   „Jsi ještě příliš dezorientovaná,“ Asara na to. „Není to tak dlouho, co jsi se ubírala k Branám Omekovým, přišla jsi o rodinu a vystála útrapy, které by neměl zakusit žádný člověk. Věř mi, později se dozvíš víc.“
   Kaiku přešla ke své někdejší služebné a podívala se jí do očí. „Já to chci vědět hned.“
   Asara jí pohled opětovala. Kaiku byla hezká dívka, navzdory stínům zármutku, které jí brázdily tvář. Hnědé oči, které jako by se smály, když byla šťastná, drobný nosík, malinko zvednutý, bělostné rovné zuby. Zlatohnědé vlasy s propletenými pírky načesané dopředu přes líce a čelo, jak to nosily mladé slečny v hlavním městě. Asara ji znala dost dlouho na to, aby věděla, že když něco chce, dokáže být tvrdohlavá jako mezek. I teď z ní promluvila známá zatvrzelost a Asara pocítila lehký obdiv k této dívce, kterou celý ten čas klamala. Zpola očekávala, že ji zármutek z minulé noci zlomí, ale zmýlila se. Kaiku měla kuráž. Dobře. Bude ji potřebovat.
   Asara sebrala ze země pytel z impregnované kůže a podala jí ho. „Pojď se mnou.“ Kaiku si jej hodila na záda. Asara vzala druhý pytel a pušku, která se dosud sušila u ohně. Ve včerejším lijáku zvlhla komora se zápalným prachem a zbraň stále nebyla k použití.
   Vydaly se do lesa. Větve stromů jiskřily vločkami hvězdného deště, které se pomalu snášely všude kolem a než stačily roztát, vytvářely na zemi tenkou vrstvičku jemného sněhu. Kaiku ucítila, jak se jí do očí znovu derou slzy, ale silou vůle je potlačila. Toužila po vysvětlení, potřebovala alespoň zčásti pochopit, co se vlastně přihodilo. Všichni její příbuzní byli mrtví, ale jí to stále připadalo jako sen. Musí vydržet, alespoň prozatím. Odhodlaně vytěsnila veškerou bolest do malého, hořkého koutku duše a uzamkla ji tam. Jedině tak si mohla zachovat zdravý rozum. V opačném případě by zešílela steskem.
   „Dlouho jsme tě pozorovali,“ promluvila Asara nakonec. „Tvůj dům i tvou rodinu. Zčásti protože jsme věděli, že tvůj otec má pochopení pro naši věc a že bychom jej časem mohli přetáhnout k nám. Prostřednictvím svých klientů měl styky u císařského dvora. Ale hlavně kvůli tobě, Kaiku. Kvůli tvému stavu.“
   „Stavu? Mně přece nic není.“
   „Připouštím, že jsem také měla pochybnosti, když mne k vám poslali,“ odpověděla Asara. „Ale časem jsem postřehla jisté známky, o nichž nemohlo být pochyb.“
   Kaiku se snažila přemýšlet, ale nedokázala se soustředit a Asařino vysvětlení přinášelo více otázek než odpovědí. Zeptala se tedy přímo. „Co se stalo včera v noci?“
   „Tvůj otec,“ odvětila její někdejší služebná. „Určitě si pamatuješ, jak vypadal, když se vrátil ze své poslední cesty.“
   „Řekl, že je nemocný...“ začala Kaiku, ale pak se odmlčela. Znělo to hloupě. Jeho údajná choroba byla jen výmluva. Skutečně si na něj tehdy pamatovala. Byl bledý a unavený, tichý a otupělý; ale vypadal také vystrašeně a nepřítomně, jako tělo bez duše. Babička byla taky taková, před několika lety, když zemřel dědeček. Ve tváři měla ohromený, nevěřícný výraz, jaký mají vojáci, když jsou příliš dlouho vystaveni palbě z děl.
   „Ano,“ přikývla, „něco se stalo. Něco, o čem nechtěl mluvit. Ty víš, co to bylo?“
   „A ty?“
   Kaiku zavrtěla hlavou. Chvíli se plahočily beze slov. Les zhoustl a ony se prodíraly mlázím, kličkovaly mezi stromy a překračovaly kořeny a balvany, které vyčnívaly z divoce nerovného terénu. Napravo od nich se do výše pasu zvedal pahorek porostlý keříky stínobýlu, jejichž květy, zvolna se pohupující ve větru, obhospodařovaly tlusté červené včely. Slunce nad hlavou pražilo na vlhkou lesní půdu a v úmorném vedru podléhal celý svět malátné spokojenosti. Kterýkoliv jiný den by se Kaiku poddala rozjímavé náladě, neboť příroda v ní stále vzbuzovala dětský úžas, ale dnes ji okolní krása nic neříkala.
   „Posledních pár dní jsem ho pozorovala,“ prohodila Asara. „Ale nepřišla jsem na to, co jej trápí. Snad někoho urazil, udělal si mocné nepřátele. Mohu jen hádat. Ale nepochybuji o tom, že to on byl příčinou včerejší tragédie.“
   „Ale proč? Vždyť to byl jen učenec! Četl knihy. Proč by mu někdo usiloval o život... jemu a celé naší rodině?“
   „Pro tohle,“ odvětila Asara a vyňala ze záhybů svého těžkého roucha masku, kterou Kaiku zahlédla prve v domě. Její rudočerná, lakovaná tvář se idiotsky šklebila „Přinesl si ji tenkrát s sebou.“
   „Tohle? Vždyť je to jen maska.“
   Asara si odhodila vlasy z čela a změřila si svou společnici vážným pohledem. „Kaiku, masky jsou nejnebezpečnější zbraně na světě. Nebezpečnější než pušky, než děla, než duchové přebývající na strašidelných místech. Jsou...“
   Asara se zarazila v půli věty, jelikož Kaiku klopýtla a opile se zapotácela.
   „Není ti špatně?“ přeptala se.
   Kaiku zamrkala a svraštila čelo. Něco žhavého se v ní převalilo, jako by se jí v útrobách zazmítal ohnivý červ. Chvíli nato se bolest ozvala znovu, jen silnější a ne ve střevech, ale níž, v děloze, jako kopnutí dítěte.
   „Asaro,“ zalapala po dechu, padla na koleno a opřela se jednou rukou o zem. „Něco...se děje...“
   V tu chvíli se jí v žaludku a slabinách naplno rozevřel temný květ agonie a z hrdla se jí vydral výkřik. Tentokrát však bolest neustoupila, ale naopak sílila, spalovala ji čím dál víc a drtila jí vnitřnosti jako železná pěst. Popadla se za břicho, ale muka nepolevila. Křečovitě zavřela víčka a z očí se jí vyřinuly slzy šoku a zmatku.
   „Asaro...pomoz...“
   Otevřela oči a vzhlédla s úpěnlivou prosbou ve tváři, ale svět, který znala, byl ten tam. Už neviděla strom a kámen a stéblo, nýbrž miliardy třpytivých pramínků, které vířily a třepotaly se, přelévaly a obtékaly předměty, jež proplouvaly skrze ně. Viděla zářivý uzel Asařina srdce uvnitř mihotavé tapiserie jejího těla; viděla, jak se nitky vzduchu rozčeřily, když jimi proletěl pták; viděla šípy slunečního světla, jak se lámou v zelené klenbě stromů, a jiskření hvězdného deště všude kolem.
   Znovu umírám, pomyslela si, zrovna jako posledně.
   Ale tohle nebylo jako posledně, protože ji neprostupovala blaženost, ani mír, ani vnitřní klid. Cítila jen cosi uvnitř, co narůstalo a rozpínalo se, až měla pocit, že jí praskne kůže a ona se rozpadne na tisíc kousků. Duhovky jí potemněly a zrudly jako krev; vzduch kolem ní vířil, rval z ní šaty a cuchal jí vlasy. Spatřila Asařin vyděšený výraz, vlákénka jejího obličeje napnutá a zkroucená, sledovala, jak se její společnice otáčí a jako o život utíká k lesu.
   A pak vykřikla a na ten podnět se plamenná síla uvolnila.
   Nejbližší stromy vybuchly a rozletěly se na třísky, ty vzdálenější vzplanuly a v mžiku se proměnily v oslnivé sloupy ohně. Tráva hořela, kameny žhnuly, vzduch pulzoval horkem. Ničivá vlna se jí drala z těla ven, zdálo se, že jí každým okamžikem sežehne zevnitř, ale Kaiku křičela a křičela, dokud nepadla na zem a neomdlela.

Chystá nakladatelství Triton
Název: Tkalci Saramyrští
Originální Název: The Weavers of Saramyr
Autor: Wooding Chris
Vyšlo: Gollancz, 2003