Na druhý ročník FX Conu jsem byla hodně zvědavá. Loňský byl trochu rozpačitý, navíc znevýhodněný současně probíhajícím Istroconem. Co se času konání týče, ten letošní si také vybral příděl smůly, protože se původní termín konání posunul o dva týdny, na osmnáctého a devatenáctého října. Propagace bylo o něco víc, ale pořád to ještě nestačilo, citelně chyběla přímo v srdci Poděbrad. Semotamo plakátek mezi jinými na vykázaných plochách, program až během soboty a poutače před vchodem do areálu také.

Jenže dění samo, přátelé, to bylo něco! Kdo tu nebyl, může opravdu litovat. Mne naprosto odzbrojila skupina Skomorošaja sloboda. Hrstka lidí, kteří zpívají, tančí a hrají si tak, jak bývalo na ruském venkově zvykem. Jsou poněkud nebezpeční, protože dokážou do dění vtáhnout kde koho. Když jsme s Františkou Vrbenskou skončily v chorovodu i my, včetně bagáže, je už co říct. Odpoledne na nádvoří soubor přitvrdil: začalo to nevinnou hrou s dřevěnými kolečky, která se vršila na plochu půlky dřevěné koule, dokud se „kuča malá“ nezřítila. V jednu chvíli stáli diváci i takovou menší, ale frontu! Na každého se dostalo. Nejen zážitek ze hry, ale i malinký dáreček za odvahu a na památku.

Legrace byla i s dalšími hrami, podobnými starým našim hrám, jaké jsem ještě já hrávala v družině. Pamatujete třeba Chodí Pešek okolo? Potom Františka identifikovala další hru, s předáváním lucerničky a honěním se kolem kruhu, jako takřka tu samou, jakou prý popsala Božena Němcová. Na Richarda Klíčníka prozradím, že byl odchycen jako v tu chvíli nevinný kolemjdoucí. Trochu rozpačitě přijal roli mládence, který chytá husičku. Vpravil se do toho rychle a moc se mu zamlouvalo, že „husička“, kterou lapil, byla nejen hezká, ale navrch povinně líbatelná.

Nesmím zapomenout na čerty. Skutečné chlupaté čerty s opravdovými rohy na hlavách a kravskými zvonci tam, kde u čertů očekáváme ocasy. Domnívala jsem se, že jde o odrůdy Trepifajksla po chirurgickém sekerovitém zásahu, ale jde o masky dovezené z Rakouska, kde mají o čertech trochu jiné představy. A velmi zajímavé. Však se o nich každý může dozvědět víc na www.certi.cz. Aby to nebylo moc složité, Čert se jmenuje i ten z nich, jenž s celou věcí začal.

Byla tu vernisáž výstavy Natalie Kolesnikovové na čarodějnické téma (docela jsem tu postrádala hojný loňský výskyt mladých žen, které se jako čarodějnice a vyznavačky černé magie loni prezentovaly) a vstup do záleckého podzemí, kde všechny naprosto uzemnil Vlad Taupeš svým vyprávěním o pražských strašidlech. Připravil s Josefem Rarachem špičkové figuríny a sklízel upřímný obdiv diváků.

Pan Mackerle vyprávěl o pokusu o nalezení pravého Drákulova hradu. Vzal si román a šel podle popisované cesty. A co našel - to víme my, kdo jsme tam byli. Jenny Nowak na jednom z popsaných míst několikrát byla a vzpomínání na expedici doplnila dalším vyprávěním.

Potom si zabesedovali přítomní spisovatelé a konečně došlo i na předvádění maskérského umění. On se může zdát výčet krátký, byl to „jen“ rarach, zlatá žena a modrý satyr, ale byli opravdu neuvěřitelní. Však se na náměstí k soše Jiřího z Poděbrad přišlo podívat hodně zvědavců.

Skomorošaja sloboda si na nás zase venku připravila další hry. A potom se už schylovalo ke slavnostnímu večeru a předávání cen. Dokonale nás zaskočila překvapil Profesor Tonini, který na starém psacím stroji vyklofal parádní hudební kousek a ještě vystřihl několik vtípků. Další hudba, tedy skupina Asthenia, mne a Františku přemírou decibelů na chvíli vyštvala ze sálu. Uznávám ale, že ve foyer a za zavřenými dveřmi to neznělo špatně.

Bohužel jsem nestihla Romana Pachmana, protože jsem doprovodila Františku a Slavoje na vlak. Měl zpoždění, takže jsem se vrátila do ztichlého zámku, ale instinkt mne vedl správně do sklepní restaurace, kde se Zira sice zrovna pokoušela ukončit posezení v dobré společnosti, ale nějaký ten spoj ještě nechala ujet.

Druhý den nám čert Čert vyprávěl o tom, jak k čertění přišel a poté Mefistofeles, elegantní jako šlechtic ze dvora Rudolfa II., se skutečně pekelným šarmem, předával diplomy a ocenění za všechnu možnou spolupráci, na jakou si bylo možno vzpomenout. Jak už Richard napsal na Šumařových stránkách, tohle setkání zkrátka v sobě mělo velké ruské srdce. I když se na jeho přípravě podíleli kumštýři různých národností. FX-con je cosi jiného, než jsme zvyklí. Možná by si leckdo mohl říct, že pořadatelům nadržuji, ale mám skvělé hodnotitelské měřítko: Richard Klíčník, který tu zářil v roli konferenciéra, byl zdejší atmosférou doslova unešený. Pozorovat jeho okouzlení patřilo do kategorie třešniček na dortu. těším se už dnes na FX-con třetí.