Vyšlo na blogu Maire 29. září 2008 se svolením autorky.

Ač na cony moc nechodím, jsem moc ráda, že jsem si tenhle nenechala ujít.

Když jsem dělala knihovnici, vždycky jsem smutně koukala na plakátky informující o nějaké zajímavé akci, která se u nás ve Smíchovské knihovně konala – bohužel zrovna v mé pracovní době. Já seděla "uvězněná" u pokladního nebo výpujčního pultíku, případně pobíhala s náručí knih k uklizení a z celé akce ke mně dolehly jen chabé útržky. Tento problém už nehrozí, a tak jsem si Koniáše užila opravdu naplno. Byl dvoudenní, v pátek od tří do sedmi v knihovně na Smíchově a dneska od dvanácti do osmi na ústřední pobočce na Mariánském náměstí.

Přišla jsem především podpořit Mílu Lince, bývalého kolegu knihovníka, jinak také spisovatele, šermíře a kamaráda, který se úspěšně snaží o to, aby se Smíchov stal pobočkou zaměřenou na scifi a fanasy a mohla se na ní konat spousta věcí – literární workshopy, besedy s žánrovými autory, hry a podobně. Tímto jemu i dalším organizátorům Koniáše moc a moc děkuju.

Pátečního programu, situovaného do komorního prostředí na vyvýšené galerii pro mládež, se zúčastnil třeba  Martin "Darion" Antonín, který povídal o slastech a strastech profesionálního spisovatele, o tom, zda a jak se dá psaním uživit. Hrozně jsem litovala, že jsem si s sebou zapomněla vzít Darionovu knihu Křivé ostří- chtěla jsem si ji nechat podepsat :-(  Velice jsem si užila i vyprávění Františky Vrbenské o tom, čeho se obávali staří Slované, o bytostech dobrých, o běsech a strašidlech. Tahle drobná dáma s bystrýma očima se nadechla, otevřela pusu (a na jedno nadechnutí dokázala mluvit hodinu :-) )  a já jen nábožně zítrala. Dokázala bych ji poslouchat celé dny. Rychle jsem vyhrabala aspoň jakousi starou účtenku a bleskově škrábala poznámky, abych z toho vodopádu cenných a zajímavých informací zachytila aspoň něco. (Věděli jste třeba, že Slované neznali vlkodlaky? Ti se objevili až ve 14. století, ale přesto je folklór Slovanům připisuje. Nebo že u západních Slovanů znali bytosti zvané Lutkové, což byli vlastně hobiti -byli malí, měli chlupaté nožky, žili v norách a milovali jídlo a tanec. Tam, kde žili, dobře rostlo obilí i ovoce.)

Sobotní, tedy dnešní Koniáš na Mariánském náměstí měl pro mě několik příjemných překvapení.  Program se konal zároveň v klubovně u divadelního úseku a v suterénu v sále, kde se obvykle konají filmové projekce. Občas to chtělo velké rozhodování, kterou přednášku navštívit a kterou oželet... Dorazila jsem – prý – jako úplně první návštěvník a jelikož jsem byla i včera, dostala jsem za odměnu knihu, horkou novinku s názvem Technokouzla aneb příběhy z jiných světů.

Překvapilo mě, jak málo lidí přišlo. Na jednu stranu panovala díky tomu velice komorní, příjemná atmosféra, na druhou stranu, když sedíte ve skoro prázdném sále pro cca 300 lidí, zamrzí to.Přitom program mi přišel velice kvalitní, pečlivě vymyšlený a pestrý.Zúčastnila se řada osobností spjatých se světem scifi a fantasy, jmenuji – stejně jako u pátečního programu – jen některé.

Přednášky a besedy trvaly vždycky zhruba hodinu, ovšem nezřídka musel chudák Míla Linc vystoupit jako ten ošklivý rušič, který musí přednášejícího upozornit, že za pět minut mu vyprší čas... Vyslechla jsem si povídání Leonarda Medka o pohádkách – o těch učesaných, které upravovali sběratelé v době obrozenecké, i o těch původních, lidových, plných usekaných ručiček a nožiček a zavražděných manželek. Samosebou jsem musela na besedu své velice oblíbené autorky, která poslední dobou rychle stoupá na literárním nebi a knihy skoro chrlí – Petry Neomillnerové. Nikdy předtím jsem ji neviděla naživo a představu o ní jsem si udělala jen z několika momentek na jejím webu a z jejího psaní – a teď pro mě byl trochu šok sedět proti tuctové, černě oblečené ženě se zrzavým přelivem na kratších vlasech, která si při řeči trochu šlapala na jazyk a ráčkovala. Její povídání o upírech i o vlastní tvorbě ovšem stálo za to. Nechala jsem si podepsat její malinkou knížtičku Magie kamenů.

Po Petře následovala Jana Šouflová, drobná, kulatá osůbka s obrovskou porcí energie a optimismu, která maluje krásné obrázky, běhá po kopečkách, kde si kope a vyhrabává ingredience, ze kterých vyrábí barvy, nedávno se vrátila z plavby po moři – na historické bárce, kde se všechno dělalo manuálně a kde se učila na kapitánské zkoušky. Zahrála nám na harfu a bylo to tak čarokrásné, že se to ani nedá popsat. Jana říkala, že je prý jednoduché se na harfu naučit a že prý stojí tak zhruba 18 tisíc. Tak asi začnu šetřit... :-)

A pak následoval – alespoň pro mně – zlatý hřeb dne, koncert skupiny Peregrin, která hraje středověkou hudbu z Bretaně, Švédska, Francie a různých dalších koutů světa. Zbožňuju je a velice ráda je na bitvách vyhledávám. Už při první písni strhli celý sál a já jen litovala, že ta jejich hodina uběhla tak strašně rychle. Po Peregrinech nastupující editor Martin Šust měl pak trochu ztíženou pozici – ale vyrovnal se s tím s grácií. A nakonec přišlo vyhlášení vítězů v několika výtvarných a kvízových soutěžích. Sama jsem jeden kvíz na stránkách knihovny vyplnila a odeslala – vyloženě z legrace, nic neočekávajíc, a proto jsem teď byla velice překvapená, když mě vyhlásili jako devátou z patnácti výherců! :-D Dostala jsem reklamní taštičku  hororovým příběhem z edice Husí kůže a knihou Leonarda Medka Dobrodruh. Okamžitě jsem vylítla, Leonarda vyčenichala a nechala si jeho knihu podepsat. Úplný závěr večera patřil ukázkám bojového umění Takewon do (snad jsem to napsala správně). 

Ani se mi nechtělo odejít a jak jsem tak seděla v autobusu a mířila domů, ten "normální" svět mi po dvou dnech v říši fantasie připadal nějak šedý a nudný a nijaký. Ale na to mám recept: Napínavý, skvěle napsaný příběh Juraje Červenáka Bivoj Běsobijce, situovaný do světa Slovanů. Začtu se a na zbytek víkendu si okolní svět "vypnu" :-)