Slabé prosincové slunce se po celý den ukrývá hluboko v mracích. Krajina uvězněná v sněhovém krunýři tone v tichu a pozvolna ji zahaluje soumrak. Mám neblahé tušení, že brzy opět přijdou. Dlouho jsem si klidu neužil. Vyčmuchali mě i tady, v tomhle zapomenutým domku na předměstí nejmenovaného zapadákova.

Žiju jako štvanec. Křižuju po Státech jako bludný Holanďan a usilovně za sebou zametám stopy, ale má snaha zmizet jim navždy je stále neúspěšná. Však je to taky umění - sbalit rychle všechno to rodinné dědictví a nenápadně se vypařit. Za ta léta jsem sice získal určitou zručnost, ale dokonalosti Copperfielda jsem ještě nedosáhl.

Stále nechápu, proč se už na mě nevykašlali. Vždyť takových existencí, jako jsem já, jsou stovky, ne-li tisíce. Snad je za mnou žene pověst o ohromném dědictví, jehož prý mám být vlastníkem. Je to má chyba. Párkrát jsem se kdesi neprozřetelně zmínil, že jsem zdědil jakési rodinné památky, a jak už to mezi užvaněnými a závistivými lidmi bývá, brzy ze mě udělali majitele sbírky drahocenných starožitností. Chudáčci, kdyby jen věděli, že je to sbírka starého harampádí, nad kterou by i vetešník zklamaně mávl rukou. Nikdy by mě však ani nenapadlo nechat jim všechny ty věci napospas. K ochraně svěřeného dědictví, ať už je jakékoliv, mě zavazuje jednak povinnost a úcta vůči rodině, jednak krevní pouto. Snad je v tom i trochu sentimentality, kterou ve mně vzbuzují ti zašlí svědkové lepších časů.

Škvírou v žaluziích pozoruji dvojici chlápků v černých kabátech. Nenápadně procházejí ulicí a mapují si situaci. Jsou to oni. Za ta léta už poznám jejich styl chůze, oblékání i způsob práce. Za chvíli budou tady. Překvapili mě rychlostí, s jakou se tady objevili. Tentokrát mé šance na nenápadné zmizení klesají na nulu. Ještě bych to ale při troše štěstí stihl. Hodit pár nejoblíbenějších rodinných „klenotů“ do báglu a vypařit se přes sousedovu zahradu zase tolik času nezabere.

Blíží se k domu a pátravě hledí do jeho oken. Nemám rozsvíceno, dojem opuštěného domu nekazí ani zapnutá televize, jelikož žádnou nevlastním. Třeba si budou myslet, že je dům prázdný, a svou návštěvu odloží.

Jsem naivní. Když už mě tady vyčmuchali, vtrhnou i do domu a důkladně ho prohledají, aby se přesvědčili, že se tu nikde i s pohádkovým dědictvím neschovávám. Ještě stále mám šanci zmizet. Tak sakra, rozhodni se už konečně, v duchu si nadávám. Intuice mi velí utéct, ale přece se před nimi nemůžu ukrývat donekonečna. Ačkoliv jsem oproti nim v jisté výhodě, začíná mě už tohle harcování po všech čertech čím dál tím víc unavovat. Rozhodl jsem se. Dnes tady na ně počkám a nějak se domluvíme. Ukážu jim to jedinečné dědictví v celé jeho nádheře a pak mi snad dají pokoj.

Dobrý nápad, pochválím se. Proč už jsem to nezkusil dřív? Vždyť mi vlastně nic tak hrozného udělat nemůžou. Zatímco tak přemítám, rozlétnou se venkovní dveře a nezvaní hosté bez zaklepání vstupují do domu. Pootevřenými dveřmi své pozorovatelny v podkroví sleduju, co se bude dít.

„Někde tady bude,“ upozorňuje dlouhán kolegu tlouštíka, „sousedi ho neviděli odjíždět.“

Tlouštík mlčky přikývne, cvakne vypínačem a rozsvítí lustr v hale. Tichý dům se rozezní jeho sebejistým hlasem: „Víme, že jste v domě. Neschovávejte se. Nemá to cenu. Nás se nezbavíte!“

Má pravdu, jak jsem si mohl ověřit na vlastní kůži, proto se jim z podkroví ohlašuji: „Dobrý večer, pánové.Tak jsme se konečně sešli. Posečkejte okamžik, hned jsem u vás.“

Ještě než mezi ně sestoupím, chci se hodit trochu do gala. Přičísnu si vlasy a vezmu si sako, abych si zachoval určitou úroveň a noblesu. Nejsem přece žádnej ušmudlanej ztroskotanec.

Tlouštík střežící schodiště na mě varovně volá: „Jestli se pokusíte o útěk, skončí to pro vás moc špatně!“

V pokoji slyším, jak se dlouhán prochází po hale a komentuje její zařízení: „Bobe, vidíš to, co já? Ten chlap musí být totální magor. Tolik kýčů a veteše na jednom místě jsem v životě neviděl.“

Pro někoho veteš, pro mě památky na rodinu. To jste se hoši pěkně přepočítali, tady žádný poklad nenajdete, vysmívám se jejich zklamání.

Zezdola se náhle ozývají podivné rány, řinčení střepů a vzteklé hulákání naštvaného dlouhána: „Já mu to tady snad všechno rozmlátím! Nic tady není. Takhle nás tahat za nos, to si pěkně vypije!“

Á, pánovi ruply nervy. To má z toho, že mě nenechal na pokoji a slídil za mnou. Ty rány mě ale dost zneklidňují. Snad své hrozby nemyslí vážně. To by mě fakt rozzlobil. Rychle ukončím krášlící proceduru a vyjdu z podkrovního pokojíku na schodiště.

Z jeho vrcholu se mi naskytne hrůzostrašný pohled na šíleného dlouhána systematicky likvidujícího mé rodinné pamětihodnosti a na podlahu pokrytou změtí třísek a střepů, po nichž s dětinskou radostí dupe. Tlouštík následuje jeho příkladu a vydatně mu v ničení pomáhá.

Jsem mírná povaha. Před léty jsem se dokonce zařekl, že už nikdy žádnému člověku neublížím. Stálo mě to sice hodně sil i peněz, proto se taky topím v dluzích, ale jinak jsem s novým životem celkem spokojený. A teď tohle. Dva chcípáčci mi tady ničí rodinné relikvie. Vzteky vidím rudě. Vycením dlouho nepoužívané špičáky a vřítím se na běsnící exekutory. Za to, že se opovážili rozmlátit sádrové poprsí babičky Eulálie a rozkopat sváteční rakev prastrýčka Drákuly, trestu neujdou.