„Ta elektrárna vyrobí dostatek elektřiny i pro největší město v kraji,“ zívl znuděně Martelis a vyhlédl z okna. Projížděli jsme venkovem, kupé vozu se příjemně pohupovalo a stromořadí kolem cesty ubíhalo nebývalou rychlostí.

„Slyšel jsem, že má výšku čtyřicet metrů, je to pravda? Tomu se mi nechce věřit,“ přiznal jsem.

„Ale je to tak,“ odpověděl Martelis. „Pracujeme na tom s USA. Používáme nejmodernější technologie a výrobní postupy, už jsme téměř u konce.“

„Aha,“ zamumlal jsem a poznačil si pár řádek do pageru. Pak jsem se pohodlně opřel o polstrované opěradlo. Celý interiér vozu byl vyrobený z tmavého dřeva, Martelis, průmyslník z hlavního města a jeden z nejbohatších mužů v zemi, seděl proti mně a i při jízdě se opíral o svou hůl s pozlacenou rukojetí.

„Tohle kupé muselo stát majlant,“ začal jsem znovu rozhovor. Martelis mi stále dlužil vysvětlení, proč mě vzal s sebou. Jsem jenom řadový inženýr jedné malé firmy zaměřené na stavbu osvětlení. Nevěděl jsem, jestli mi chce nabídnout práci nebo se jen pochlubit svým novým vynálezem. Ale to druhé nedávalo žádný smysl...

Průmyslník si prohrábl šedivou bradku, jeho černé oči nebyly o nic přívětivější než dřív. „To ano,“ řekl. „Stálo mě balík akcií, pane Severasi. Ale takové pohodlí nemá nikdo. Ani tolik koní.“

Měl pravdu, krajina za oknem přímo letěla. Už se před námi otvíral výhled na kopec, důl zakousnutý do jeho paty a něco zvláštního na jeho vrcholu...

Martelis zvedl hůl v pravici směrem, kterým jsem se díval, a s pýchou v hlase oznámil: „To je má elektrárna!“

♦

Vystoupil jsem z vozu do kaluže, v níž plavalo podzimní listí. Obloha se zatáhla těžkými mraky a hladinu louže zčeřila první kapka.

Martelis vystoupil na druhé straně a nejprve ukázal dolů do lomu. Stáli jsem na vrcholu dvacetimetrového srázu a pod námi se v blátě pachtily při práci s dřevem stovky dělníků v povědomých červených montérkách s nápisem United Slave Administration property na zádech.

Skoro mi klesla čelist.

„Najal jsem si na tu práci čtyři sta otroků, pane Severasi,“ řekl Martelis.

Otroci se na širokém prostranství hemžili jako mravenci, neustále něco přenášeli a někteří z nich řezali kmeny podivnými zubatými stroji poháněnými vodou. „Stavějí největší elektrárnu, jakou kdy spatřil svět,“ dokončil magnát a nadmul se pýchou. „Mou elektrárnu...“

Z lomu vedla klikatá cesta až na vrchol kopce, kam proud dělníků skládal dřevěné trámy a stavěl z nich vysokou věž zakončenou čtyřmi obrovskými listy.

Než jsem se stačil zeptat na účel těch vrtulí, zafrkal za mnou kůň a celé dvanáctispřežení i s Martelisovým vozem odfrčelo pryč. V životě jsem neviděl více koní pohromadě, ani vůz opatřený pogumovanými koly, tajemstvím naší hladké jízdy...

Vytáhl jsem z kapsy pager, otočil v něm stránku a začal do něj tužkou obkreslovat stavbu na kopci.

„Už tušíte, jaký je její princip, pane Severasi?“ zeptal se Martelis téměř rozmarně.

„Myslím, že ano,“ řekl jsem. Napadlo mě to už ve chvíli, kdy se k dešti přidal studený vichr. „Chcete využít energie větru.“

Můj průvodce se poprvé usmál. „Říkali mi, že jste nejchytřejší člověk v oboru, pane Severasi...“

Jako na pokyn se listy elektrárny začaly zvolna otáčet. Přitom srazily k zemi několik otroků, ale jejich výkřikům nevěnoval Martelis žádnou pozornost. Mrtvoly uklidí dozorci a USA dodá novou pracovní sílu. „Následujte mě, prosím,“ řekl jen a pokynul mi směrem k cestě obcházející kopec.

Ze zatáčky se před námi vynořila nížina s největším městem oblasti. Stmívalo se a stovka zděných domků na široké ulici se nořila do tmy, kterou se marně snažilo prozářit několik petrolejových lamp, patentů naší firmy.

„Žijeme v sedmadvacátém století, pane Severasi,“ řekl zvolna Martelis a opřel se o svou hůl. „A pokrok se nedá zastavit. Toto století se stane věkem elektřiny! Vím to, protože ji sám vyrobím. A vy mi v tom pomůžete. Vymyslíte způsob, jak dovést elektřinu z elektrárny do města.“

Srdce se mi rozbušilo. Už jsem o tom kdysi přemýšlel, a dokonce nalezl jisté řešení. Jenže...

„Budu potřebovat kovy, pane,“ řekl jsem tiše. „Železo. Nebo měď.“

Martelisův výraz se poprvé změnil. „Na Zemi nejsou žádné kovy, to byste měl vědět, pane Severasi!“ řekl popuzeně. „Já sám jsem jednou viděl celý kilogram železa, v Akademii věd! Hlídala ho armáda! Najděte nějaký jiný materiál. Dřevo. Nebo něco jiného. Zkrátka cokoli!“

„Dřevo nevede elektrický proud,“ namítl jsem. „Ani jiný nekovový materiál. Naše laboratoř neobjevila za dvacet let ani jednu látku, která by byla vodivá a přitom nebyla kovem.“

„Nesmysl! Nehledali jste dost důkladně!“

„Jako dítě jsem četl knihu, pane,“ nedal jsem se. „A v ní se to kovy jenom hemžilo...“

Martelis jen máchl paží do vzduchu. „To musel být jeden z těch blábolů, utopistických vědecko-fantastických románů dvacátého století! Jenom si vymýšleli! Kovy prostě nejsou, pane Severasi. To ví každé malé dítě!“

Horlivě jsem přikývl s očima přilepenýma k jeho pravé dlani. Už se úplně setmělo a spustil se liják. Martelis se otočil k návratu, když jsem ho gestem zastavil.

„Věděl bych o jednom řešení,“ řekl jsem a ukázal prstem na hůl. Poslední paprsek dne sklouzl po zlaté rukojeti a nastala tma...

A v té tmě se na mě upřelo pronikavé bělmo, nic než tma a dvě obrovské oči...

„Zlato,“ zašeptal jsem.

Oči zhasly, jak mrkly překvapením. A pak ještě jednou. Vzápětí tmou dorazil i hlas: „Zopakujte to. Zdálo se mi, že jsem se přeslechl...“

„Věřím tomu, že kdysi byla Země plná kovů. Nevím, proč nebo kam zmizely. Ale jeden z nich tu zůstal: zlato. Mohl bych postavit vedení ze zlata...“

Oči se rozšířily. „Vy jste se zbláznil! Víte, co ode mě žádáte, pane Severasi?!“

„To si nežádám já, ale váš pokrok, pane,“ řekl jsem tiše.

A pak nastalo dlouhé ticho, rušené jen skřípěním listů větrné elektrárny a pleskáním kapek deště o asfalt. Nevím, co se mu v té chvíli honilo hlavou. Já cítil jen mokro za krkem a lezavý mráz po těle. Nic jsem si nepřál víc než vrátit se domů, k teplu vyhřátých kamen a jasnému světlu petrolejky. Stejně jsem už věděl, co mi odpoví...

Martelisovy boty zaskřípaly.

Chtěl jsem vykřiknout, že věda si žádá oběti. Nebo jiný podobný nesmysl. Ale Martelis už odcházel. „Pokrok tedy bude muset počkat, pane Severasi,“ nesl se ke mně jeho slábnoucí hlas. „A i vy mě počkáte. V pondělí v mé kanceláři. Myslím, že vás přece jen zaměstnám...“

Možná řekl ještě něco, ale to už jsem neslyšel, protože nebe proťal blesk a vzápětí hlasitě zahřmělo. Zvedl jsem límec kabátu až k bradě a utíkal tmou k lomu a k Martelisovu vozu.

A někde vysoko nade mnou se naprázdno točila větrná elektrárna a divoce sršely blesky...