Z Campbellových pověstných maxim:

• Budoucnost musí být obyvatelná!
• Každá sci-fi musí obsahovat jak skutečnou vědu, tak skutečný příběh!
• Reakce postav ať jsou důležitější než děje sci-fi příběhů! A po Hirošimě: Odteď se sci-fi bude muset brát vážně.

John Wood Campbell Junior (zemřel roku 1971) se narodil 8. června 1910 v Newarku, studoval fyziku a už ve dvaceti napsal povídku Když selhaly atomy následovanou v těsném závěsu románem Setkání s černou hvězdou (knižně až 1953). V dalších čtyřech letech následovaly tři další romány včetně Nájezdníků z nekonečna (knižně až 1961), jejichž původní povídková verze se ztratila. Mezitím, roku 1932, stačil Campbell promovat, a nato z jeho pera vycházely už jen povídky, nejslavnější z nichž Who Goes There? (1938) byla dvakrát zfilmována v letech 1951 a 1982.

Ústředním motivem této delší prózy je schopnost absorbovat jiný organismus a napodobit ho. První verzi spolurežíroval Howard Hawks a scenárista přenesl děj z Antarktidy k severnímu pólu, přičemž motiv duplikování obětí nevybíravě odstranil, což Campbella věru nenadchlo.

Rozbor utržené mimozemšťanovy ruky odhalí ve filmu její rostlinný(!) původ, nicméně rostliny z jiného světa bohužel touží po lidské krvi. Nastane redukce členů stanice, ale na stanici je naštěstí i žena (opět na rozdíl od předlohy), a ta si uvědomí, že se energie rostlin (konkrétně zeleniny) vysává vařením, načež polárníci nahradí vařič výbojem vysokého napětí – a vyhrají. Jestli udal právě tento film i tón celému subžánru, zůstává jistou otázkou, pravděpodobně však ano.

Druhá - a daleko věrnější - Carpenterova verze povídky - s minimalistickou hudbou Ennio Morricona a Kurtem Russellem v hlavní roli - je mistrný horor umocňující Campbellův psí motiv. Je sice blíže předloze, ale když se nad příběhem znovu zamyslíme, nelze než dát za pravdu i Ivanu Adamovičovi, který zdůraznil, že vlastně jde spíše o pokračování původního příběhu!

Knižní verzi tohoto pokračování napsal Alan Dean Foster (1982) a česky se pokud vím dosud neobjevila. Nezapomenutelný je konec filmu, kdy zbudou už jen dva hrdinové, a černoch se ptá bělocha (tj. Russella): "Co budeme dělat?"

"Co kdybychom tady chvíli počkali? Uvidíme, co bude!"

Po čemž opět zazní nezapomenutelná hudba...

Tento film získal i cenu za "nejstručnější scénář roku". Je faktem, že inspiroval Scottova Vetřelce, ten je ovšem přece jen podstatně(ji) inspirován i zapomenutou povídkou Clarka Ashtona Smithe Sklepení v Yoh-Vombis (1932), která - navíc – dávno předtím inspirovala jistými prvky (rozpadání prastarých bytostí v prach) i Edgara Rice Burroughse...

***

Campbell napsal i další známé povídky vč. Soumraku (1934, česky 1992 v knize Úžasné příběhy), nicméně se samozřejmě proslavil především jako šéfredaktor Astounding Science Fiction (1937-1971), který si od roku 1960 říkal Analog. Funkci Campbell převzal po F. Orlinu Tremaineovi de iure až v březnu 1938 a umělecky vedl mnohé později klasické autory vč. Heinleina, Asimova, Clarka, Simaka, Sturgeona a Kuttnera. Poskytoval jim i vlastní nápady, a to snad i vč. základních tří zákonů robotiky.

Campbell trval na tom, shrnuje Alexandr Kramer, že každá SF práce musí obsahovat dvě rovnocenné složky: kvalitní nápad založený na vědeckých poznatcích a neméně kvalitní příběh, rozvinul však i metodu extrapolace a vyžadoval, aby autoři důsledně domysleli všestranný, zejména společenský dopad každého nového prvku, který do svého příběhu zavádějí.

Astounding, a to je nepochybné, zvýšil úroveň science fiction, ale jeho šéfredaktor JWCJ stěží kdy překonal vlastní antropošovinismus a naivně vernovskou víru ve všespasitelnost techniky. Jeho nejslavnější dílo navíc není bohužel nijak dobře napsáno (česky vyšlo až roku 1991) a řekl bych dokonce, že jednoznačně náleží do kategorie braku (i když třeba Stanislav Čermák ho v Encyklopedii fantastického filmu nevím proč označuje za "nadprůměrně kvalitní"). Je to škvár, i když zajímavý, a "normální literaturu" ostatně Campbell jednoznačně vnímal jako morbidní a jen uboze mapující trapně úzký výsek reality (což už zní lépe).

A věda a Campbell? Vědu sice tento muž po právu chápal jako kulturu, vyžadoval ji však v povídkách od tvůrců své stáje vždy a pouze v průnicích s dávkou kultury klasické.

Rukopisy proto opakovaně vracel, a to i když se autor už předtím osvědčil. Na rozdíl od Huga Gernsbacka (1884-1967) nešlo Campbellovi jen o popularizaci vědy, nýbrž skutečně o literaturu, a nechtěl sice texty vědě se vyhýbající, odmítal jí však přespříliš a roku 1950 se tato tendence stala markantní. Campbell počal - pod Hubbardovým vlivem - věřit v tzv. dianetiku, pak i ve scientologii... a konečně v psioniku alias psychickou elektroniku, a tak čtenářům třeba ve svém článku i radil, jak si zkonstruovat tzv. Hieronymův stroj poháněný silou myšlenky.

A pokud i vy jste teď po podobném návodu zatoužili, na shledanou!

Avšak i čest Campbellově památce.