Povídky Edgara Allana Poea se dočkaly svého filmového zpracování již ve dvacátých letech 20. století, kdy kinematografie zažívala bouřlivý rozvoj a těšila se stále většímu zájmu diváků, kteří toužili alespoň na krátký čas opustit své fádní a nudné životy a prožít s hrdiny filmového plátna jejich romantické, dobrodružné ale i hrůzostrašné příběhy. Není tedy divu, že scénáristé sáhli i po Poeových povídkách.

První zfilmovaným Poeovým dílem byla pravděpodobně povídka Zánik domu Usherů, podle níž vznikly v roce 1928 hned dva filmy. První „filmeček“, který trval pouhých 13 minut, natočili američtí režiséři J. S. Watson a M. Weber. Druhý, nazvaný Pád domu Usherů, je dílem slavného francouzského režiséra Jeana Epsteina. Další adaptace Poeových povídek na sebe nenechaly dlouho čekat.

O adaptace Poeových povídek se samozřejmě pokusila i česká kinematografie. Dosti působivé a po výtvarné stránce velmi originální zpracování povídek Zánik domu Usherů a Jáma a kyvadlo vytvořil světově proslulý režisér a výtvarník Jan Švankmajer.

Prvním Švankmajerovým filmem na motivy Poeovy povídky je patnáctiminutový černobílý snímek Zánik domu Usherů, který natočil v roce 1980. Za kamerou stál Miroslav Špála a hudbu složil Jan Klusák. Ve filmu nevystupují žádní herci ani živí tvorové (kromě jednoho krkavce), hlavním hrdinou je totiž rodové sídlo, jehož pozvolný zánik divák sleduje. Za přednesu Poeova textu, který předčítá Petr Čepek, ožívají hroudy hlíny, běsní živly, vlají závěsy, rakev putuje do krypty a oživlý nábytek v panické hrůze prchá z umírajícího domu. Vše prostupuje nicota a hniloba a záleží pouze na divákovi, jaké další významy v naznačených symbolech nalezne.

Zánik domu Usherů - část 1.

Zánik domu Usherů - část 2.

Druhým, o dva roky mladším, opět krátkometrážním filmem je snímek Kyvadlo, jáma a naděje. Švankmajer zde spojil v jeden příběh již zmiňovanou Poeovu povídku Jáma a kyvadlo a povídku Augusta Villiers de l'Isle-Adama Naděje. Příběh je vyprávěn v ich formě, vše tedy sledujeme z pohledu hlavního hrdiny, jenž je uvězněn inkvizitory a má být umučen k smrti a v jehož příběhu nám Švankmajer předkládá filmové podobenství o marné snaze člověka uniknout svému osudu.

Ve filmu nezazní jediné slovo, ani jediný tón. Slyšíme pouze skřípění klesajícího kyvadla, přerývavý dech odsouzence, prsty zarývající se do hlíny, pištění krys, křik mučených,…..a společně s hrdinou prožíváme smršť emocí: nejistotu, strach, hrůzu, beznaděj, vzdor, naději, nejistotu…I závěrečná pointa je velmi rafinovaná až cynická. Tento Švankmajerův film považuji za ukázkový příklad hororu, který trumfne všechny dnešní rádoby hororové filmy.

Kyvadlo, jáma a naděje - část 1.

Kyvadlo, jáma a naděje - část 2.