Snášenlivost rachejtlí je mezi naším peststvem padesát na padesát. Kazana v podstatě nezajímají, Daník se jich bojí. Když se jeden z našich sousedů rozhodl po silvestrovské půlnoci změnit nebe v oheň, tak Daník zalezl pod křeslo, položil si hlavu na tlapy a vrhal po nás ukřivděné pohledy. Proč s tím pekelným randálem něco neuděláme? Když pekelný randál neustával, potřásl Kazan znechuceně hlavou, slezl z gauče a se stoickým klidem se odebral do mé pracovny na podstolový pelech.

Žádné drama, ale je fakt, že psi byli doma, v bezpečně známém prostředí. Stres našich chlupáčů jsme spolehlivě vyléčili několika kousky cukroví, podanými hned poté, co sousedovi došla munice. A teď si představte, že se najdou lidi, kteří své psy vezmou s sebou podívat se hezky zblízka na velký městský novoroční ohňostroj.

My jsme se k němu dostali v podstatě náhodou, když jsme vraceli do půjčovny filmy. Překvapeně jsme koukali na davy lidí zaplňujících náměstí, hojně byly zastoupeny kočárky s malými dětmi a psi. Dělali jsme si legraci, že se nějak brzy rozdává předvolební guláš, a že jsou všichni v novém roce při chuti. Ale ne, před městským úřadem se chystaly parádní rachejtličky.

Umluvila jsem Martina, aby tam se mnou chvíli zůstal - jediný ohňostroj, který jsem za poslední roky viděla byl ten Gandalfův v Pánu prstenů. Zatímco starosta pronášel novoroční blahopřání, koukala jsem se kolem sebe. Kousek od nás stáli lidé s obrovským bílým psem, vypadal jako argentinská doga s černým flekem na hlavě. Hned za ním byl belgický ovčák a na dohled ještě malý voříšek.

Potom to začalo. Barevné efekty byly opravdu krásné, ale ten randál byl ohromující. V krátkých přestávkách bylo slyšet pláč několika dětí a kňučení psů. Bílý hafan vedle nás byl statečný - připomínal mi Neffova Barta. Nejdřív na rachejtle vrčel, potom štěkal. Ale ohlušující rány trvaly příliš dlouho, takže nakonec i on kňučel a schovával si svoji obrovskou, respekt nahánějící hlavu k pánovi pod bundu. Nějak mě to přestalo bavit. Pohled na vystrašené děti i psy mě deprimoval a lidská hloupost štvala. Odjeli jsme domů a na uklidnění jsem si šla podrbat Nazgúly.

Včera jsem se zastavila u nás v obchodě zrovna ve chvíli, kdy tam přišel i náš doubravický starosta. On i jeho rodina jsou zapálení pejskaři, psa má i majitelka obchodu. Obrátil se na nás: "Včera po tom ohňostroji ve Dvoře se ztratil border teriér a prý běžel někam sem k nám. Podívejte se kolem, ano? Kdyby něco, dejte vědět do Dubence na úřad, je odtamtud..."

Tvářil se rezignovaně, stejně jako my. Proč se to musí stávat znovu a znovu?