Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Televize

O televizi jsem nejdříve slyšel od svého otce. Byl jsem dítě zvídavé, mohlo mi být tak pět let - to by byl rok 1950, a zkoumal jsem naše rádio, byl to lampový Telefunken, velká dřevěná bedna s krycím plátnem na přední stěně. Zjistil jsem, že za tím plátnem je díra. Nač je ta díra, tázal jsem se tatínka. A on mi odpověděl: "Technici zkoušejí vyrobit rádio, které by ukazovalo i obrázky. Má se to jmenovat televize. Pořád se jim to nedaří vyrobit, takže tu díru, ve které pak - až se jim televize povede - bude vidět obraz, tu díru zakryjí plátnem."

Bůh suď, možná tomu i věřil. Nebyl to technický typ, například nikdy neuvěřil na existenci stereodesky. "Deska by musela mít dvě drážky a dvě jehly," tvrdil.

No a pak přišel rok 1953 a byla i u nás zavedena televize. Poprvé jsem ji viděl - dal by se určit i den: dávali hokejový zápas ČSR - Kanada. Který to asi byl?
Mistrovství světa se hrálo v týdnu 7. - 15.3. a ČSR odstoupila ze soutěže kvůli státnímu smutku (úmrtí Stalina a Gottwalda). Pravidelné zkušební vysílání bylo zahájeno 1. května, šlo zřejmě o nějaké podzimní utkání a mám pocit, že jsme ho prohráli 2:3, vsázet se na to nechci. Přístroj byl instalován v tehdejším Filmovém klubu v podzemí hotelu Palace v Panské ulici v Praze. Byl to přístroj s maličkou obrazovkou, netřeba zdůrazňovat, že černobílou. Byl jsem okouzlený, že vidím televizi a zároveň mě překvapilo, že dospělí se dívají ne na televizi jakožto televizi, ale na nějaký pitomý hokej - sledovali zápas a fandili!
Běžel jsem za rodiči a hlásil jim, že tam vzadu v koutě je televize.
"A co má bejt," pravil otec.
Měl recht. Televize je blbost.
Což neznamená, že nebudu příště v televizních vzpomínkách pokračovat.

Vánoce

Rané dětství jsem prožil s rodiči ve vesnici Slapy u Prahy.Bydleli jsme na kraji lesa a o vánoční stromky tedy nebyla nouze ani na našem pozemku - byl to rozsáhlý areál a les zabíral jeho značnou část, dodnes to tak je. Takže tatínek před Vánoci popadl pilku a fiknul smrček a bylo to.

Totéž se dělo u sousedů, i oni měli tatínka s pilkou. Kdežto můj tatínek fikal strom velký, dvoumetrový, u sousedů - a jak jsem později zjistil, všude ve vesnici - se strojily stromečky maličké, vsazené do dřevěného stojanu ve tvaru kříže.
Těch dárků moc nebylo. Mě zajímaly pochopitelně hračky, bylo mi pět let, když "padesátá" začínala. Hračky byly dřevěné, ale taky plechové - některé se dodnes vyrábějí, o některých jsem zde psal. Vyráběl se - a dodnes vyrábí - plechový džíp. Taky jsem ho jednou dostal pod stromeček. Byl to nepochybně Jeep Willys se vším všudy, jenomže když ho začali vyrábět a prodávat v americké kamufláži s bílou hvězdou na kapotě - tak ho měli sousedovic kluci. Já ho měl tuším modrý, ale jinak beze změny. Jednou jsem dostal i stavebnici Pražského hradu, krásnou, dřevěnou.

Po mnoha letech jsem se o tom zmínil Ivanovi Steigerovi, tvůrci muzea hraček v Mnichově a v Praze (nebyli jste tam? Chyba! NUTNO VIDĚT!).
"Můžete mi ho ukázat?" ptal se Steiger.
"Nemohu. Od té doby uplynulo padesát let. Nezbylo po něm nic."
"To není možné. Něco TAKOVÉHO by přece NIKDO nevyhodil!"
Rozumí se, že tenkrát neměl tuhle hračku ve svých sbírkách. Snad ji už sehnal. Snad mu ji nadělil Ježíšek.