"To je ten, co byl na startu Američanů na Měsíc," říkali soudruzi.

Přemýšlel jsem o tom, čím budu. Žádnou fyzicky namáhavou práci jsem kvůli těm operacím v pětačtyřicátém roce dělat nemohl. Nakonec jsem si řekl, že bych mohl zkusit novinařinu. Vyzkoušel jsem si to v našem skautském oddílu, kde jsem vydával časopis Pochodeň.

Z deníků, které jsme prodávali, jsem viděl, že nejvíc místních zpráv otiskuje Práce – skoro celou stránku z Klatovska. Napsal jsem ve čtvrtek 7. prosince 1950 zprávu o soutěži ve sběru plodin na janovické škole, připsal nabídku, že bych jim pravidelně dopisoval, a poslal dopisem do Klatov. Našim jsem nic neřekl. Zpráva vyšla v neděli, všiml si jí tatínek, když četl při obědě noviny. Všichni byli překvapeni a musel jsem jim vysvětlovat, že se chci stát novinářem.

V září 1951 jsem začal chodit do Klatov na gymnázium. Nebyl jsem dobrým studentem. Na měšťance mi to šlo, ani jsem se nemusel moc učit. A já se učit neuměl. Hodně času jsem strávil čtením knih, také psaním do novin. Čeština, dějepis a zeměpis mě bavily, zato fyzika a chemie ne, nejhorší byla deskriptivní geometrie, kterou učil strohý, nicméně sympatický profesor Alois Blažek. Z ruštiny jsem měl jednou v pololetí "napínáka" – čtyři minus – od našeho třídního profesora Václava Trnky.

Učili nás profesoři starého střihu, snad žádný nebyl v komunistické straně. Velice jsem měl rád Jana Střelečka, který nám vykládal dějepis – antiku znal dokonale. Na saku měl stužku od vyznamenání, bohužel nikdo z nás se ho nezeptal, za co je dostal, ale nejspíš za odboj za druhé světové války.

Maturoval jsem v květnu 1954. Prošli jsme všichni, někteří s odřenýma ušima – já měl namále s ruštinou.

Před maturitou jsem přemýšlel, kam dál. Měl jsem dvě nabídky. Buď abych šel jako redaktor do plzeňského rozhlasu. Anebo abych zůstal v redakci okresního časopisu Nové Klatovsko, kde jsem byl o prázdninách na brigádě.

Oba návrhy jsem po poradě s rodiči zamítl. Chtěl jsem studovat něco, co by mně přivedlo k novinařině, ale sám jsem se v těch pražských fakultách neorientoval. Naši by radši viděli, kdybych si zvolil nějakou školu solidnějšího typu. Nakonec jsem se přihlásil na Vysokou školu ekonomickou, obor zahraniční obchod. Na VŠE jsem se dostal, samozřejmě na dopravu. Zahraniční obchod byl pro studenty politicky prověřené. Nicméně i přijetí na VŠE nebylo jednoduché – pocházel jsem ze živnostenské rodiny. Na tatínkovu prosbu za mne intervenoval jeho kamarád profesor František Lom z Vysoké školy zemědělské, který měl všude známé.

Domů jsem jezdil jednou za měsíc. Přijížděl jsem v pátek okolo osmé večer. Rodiče zpočátku přicházeli naproti na nádraží. Hned při první návštěvě na konci září nebo na začátku října jsem říkal, že chci školu opustit – vůbec mě nebavila. Naši mě přemluvili, abych zůstal. Ostatně sám jsem nevěděl, na jakou jinou školu bych přestoupil. Zpátky jsem jezdil v pondělí časně ráno nebo v neděli večer.

Moc jsem nestudoval, sotva jsem prolézal. Občas jsem propadal – z matematiky a ze statistiky, možná i z jiných předmětů, už se nepamatuji. Většina přednášek byla povinných, ale po čase si každý našel fígle, aby je mohl vynechat.

Hodně času jsem věnoval psaní do novin a časopisů. Na jaře 1956 začaly přicházet zprávy o Chruščovově projevu na 20. sjezdu bolševické strany v Moskvě o hrůzách stalinismu. Snad všichni redaktoři Mladé fronty byli členy KSČ, takže se o jeho obsahu dověděli na stranických schůzích. Sváťa Svoboda z kulturního oddělení, u kterého jsem se učil psát, naznačoval, že se těší na uvolnění, ale to nepřicházelo.

Na podzim, kdy se Maďarsko pokusilo vzbouřit proti sovětské nadvládě, byla situace ještě složitější. Málokdo věděl, co se děje, přicházely chaotické zprávy, někteří lidé si je špitali. V kulturním oddělení někdo jednou vykládal, že za komunisty ve vězení jezdili soudruzi z ÚV KSČ a říkali jim, že v případě potřeby dostanou zbraně, aby hájili socialismus, protože většině dozorců nevěří. Zeptal jsem se na nějaké podrobnosti, ale odpověď zněla nejasně, myslím, že ani informátor víc nevěděl. Ovšem to zřetelně ukazovalo, že si nejvyšší straničtí papaláši uvědomovali falešnost obvinění těchto bývalých soudruhů. Všechny zprávy přicházely v jakémsi oparu nejasností, ale na druhé straně i s nadějí, že by to mohlo vést ke změnám k lepšímu. Po porážce povstání diktatura přitvrdila, nevím však, nakolik se to projevilo v novinách.

Pokračování příště

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz