Kdyby nám vládli experti či manažeři, šlo by patrně sfouknout lecjaké reformy takříkajíc levou zadní. Žijeme však v demokratickém právním státě se zastupitelskou demokracií, takže klíčový je vždy politický rozměr věci. Také proto zdánlivě jednoduché recepty jak napravit tuzemské zdravotnictví nezabírají. Na lékárnických vahách jsou poměřovány představy politických stran i recepty nabízené všemožnými lobbisty.

Když se podíváme na akci nemocničních lékařů „Děkujeme, odcházíme“ z tohoto úhlu, uvidíme její šance i rizika jasněji. Nespokojení doktoři se snaží masírovat veřejné mínění i za pomoci specialistů na public relations, vystupují naléhavě, nešetří gesty a tak trochu i vydírají. Nemějme jim to za zlé. Představují specifickou zájmovou skupinu, na kterou bylo léta zapomínáno. V teorii organizovaných zájmů se setkáme s tezí, že nejsnadněji prosazují ve společnosti „svou“ ti, co jsou vzácní a nepostradatelní. Například letečtí dispečeři. Je jich málo, jsou vysoce kvalifikovaní a když vstoupí do hromadné stávky, není prakticky kým je nahradit.

Lékařů je víc než leteckých dispečerů a nemocnic je víc než letišť. Přesto rovněž patří mezi specialisty, bez nichž se neobejdeme. Spoléháme však tradičně na jejich loajalitu a na zakořeněný, ale i studiem vštípený sklon pomáhat za všech okolností druhým. Pokud by ale lékaři odešli z českých nemocnic do zahraničí nebo do privátní sféry, pomáhali by určitě dál, jen jinde, jinak a za jiný plat. Hrát proto na jejich city nemá smysl, to už spíš atakujme první signální politiků řídících naši zemi.

Když už jsme se dotkli politické roviny, oprašme vzpomínky. Lékařské odbory o sobě daly poprvé hlasitě vědět v polovině devadesátých let. Vedla je tehdy dvojice David Rath – Milan Kubek. Bouřili na pražských náměstích, ovšem bez valné odezvy. Tak to zkusili přes stranickou politiku. David Rath se dokonce stal místopředsedou Svobodných demokratů, tedy liberálně orientované strany vedené Jiřím Dienstbierem a navazující na porevoluční Občanské hnutí. Strana však živořila mimo parlamentní vody a pokud mi paměť slouží, ani čiperní lékaři s propracovaným zdravotnickým programem její preference nad tři procenta nevytáhli. Vyzkoušeli si však, jak hájit své zájmy partajními metodami.

Léta plynula a David Rath vstoupil do první politické ligy. Dnes je sociálně demokratickým hejtmanem, protestujícím lékařům vytýká, že si ortel nad sebou stvrdili masivní podporou pravicových subjektů a více než zájmů stavu v bílých pláštích si hledí názorů a dojmů voličů. A lékařům, rozčarovaným z přístupu čelných politiků ke změnám ve zdravotnictví v uplynulých dvaceti letech, zbyla zase jen ta náměstí. Jako poslední trumf ve střetu s veřejnou mocí pak vytáhli své vlastní pracovní smlouvy. Hrají vabank. Buďto uspějí a vláda jim brzy zvýší platy, nebo vykročí vstříc existenční nejistotě. Jen v sousedním Německu prý sice chybí na čtyři tisíce lékařů, ovšem sotva lze očekávat, že by se ti čeští jako jeden muž ladným skokem přenesli přes hranice. Je tu ale ještě možnost třetí: že neustoupí vláda, ale doktoři – a své výpovědi začnou stahovat. Byli by pokořeni, zatímco na tvářích těch, co by rádi zakonzervovali dnešní poměry, by se rozhostil úsměv. Jednalo by se o řešení nejméně šťastné, Česká republika totiž reformu zdravotnictví potřebuje jako sůl.

Záměry nedávno představené ministrem Leošem Hegerem nepůsobí nikterak radikálně. Ba co víc: zrušení poplatků za položku na receptu, zvýšení ceny za pobyt pacientů v nemocnicích nebo úvahy o hrazení nadstandardní léčby reformou zdaleka nejsou. Na to skutečně podstatné upozorňují právě lékaři, když hovoří o nepružné a finančně nákladné lékové politice, neúčelném uspořádání zdravotních pojišťoven či o plýtvání nemocnic penězi tu na drahé a často zbytečné přístroje, tu na nakupování nadhodnocených služeb u soukromých firem.

Jenže problémy s předraženými veřejnými zakázkami, korupcí a klientelismem nejsou zvláštností resortu zdravotnictví. A likvidují se těžko především proto, že jsou spojovány s vlivnými ekonomickými skupinami prorostlými též do světa politiky, komunální i celostátní. Aby byl boj s nimi úspěšný, je nutné dosáhnout elementárního politického konsensu: mezi levicí a pravicí, mezi kraji a vládou, mezi zdravotníky a politickou reprezentací. Proto také možná lékaři brzy zjistí, že efektivnější než mediální cirkus je živý dialog s vládními i opozičními stranami, případně se sociálními partnery na půdě tripartity.

Nic proti zčeřenému veřejnému mínění. To ale může chvíli stát po boku lékařů a záhy se obrátit proti nim. V kombinaci s bezradností a občas také arogancí resortních úředníků i samotného ministra může představovat vražednou směs. Postupné navrtávání politické vrstvy a stranických programů může naopak spolu s neformální autoritou doktorů u pacientů dělat divy.

Stěží někoho překvapí, že lékaři ztratili trpělivost se střídajícími se ministry zdravotnictví, kteří se předhánějí v žonglování se sliby. S politickými mechanismy liberální demokracie jako takovými by však ve svém vlastním zájmu trpělivost ztrácet neměli.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6