19.3.2024 | Svátek má Josef


ZÁBAVA: Svéráz bulharského lovu

2.1.2016

Přiznejme si to, přátelé. Svět se kupředu řítí mílovými kroky! Vše je jinak! Kdeže jsou doby Tuzemského rumu, her a malin nezralých. Kdeže jsou všechny ty předpovědi ideologů, politiků, futurologů a prognostiků. Dneska vím jen jedno. Ať se dočtu v novinách jakoukoli předpověď, co prý se v budoucnosti určitě stane, jasný je jen to, že to bude určitě jinak. Ta nejistota je totiž jediná skutečná jistota.

Skutečně jen málo pravých jistot nám zůstává. Například Fernet Stock, zvaný též „Dech mrtvé milenky“. Alkohol, který jinde ve světě nenajdete, jen v Made in... v Česku. A jeho separatistické části, Slovensku. Přestože to je, abych tak řekl nápoj národní. Nic tak děsnýho a s takovou chutí jsem ještě nikde nepil. A ne že bych to nezkoušel.

Co budu pít v budoucnosti, nevím, to jak dají játra a jiné zažívací orgány, Pánbůh a příslušná komise Evropské unie. Co jsem pil v minulosti, to vím. Ale co bude v budoucnosti, to nikdo neví. S výjimkou vědem, čarodějnic a prognostiků. Na čarodějnice jsem nevěřil už jako kluk, na prognostiky mne naučila nevěřit až moderní doba.

I když mne za můj již poměrně dlouhý život kdekdo postupně varoval před žlutým nebezpečím, hnědým nebezpečím, rudým nebezpečím, zeleným nebezpečím (nevíte, jakou barvu mají ve znaku feministky?), vždycky to bylo, abych tak řekl, s křížkem po funuse. Anebo vůbec kecali. Tvrdili třeba, že už za mého života zasáhne celé lidstvo včetně nás hladomor, dojde uhlí, dojde nafta, dojde ryba, teplota se zvýší a zeměkoule zhyne vedrem a suchem. Jiní zase tvrdili, že se teplota sníží a celá zeměkoule zamrzne. Jiní zase vážně tvrdí, že jak dojde k celosvětovému oteplování, tak se vlastně zeměkoule ochladí a pak nastane doba ledová. Víte co já na tyhle zvěstovatele?

Ani v rozhodujících okamžicích mého života mne žádný prognostik nevaroval. Například v době, kdy jsem odjel strávit Vánoce 1967 a Nový rok 1968 na Balkáně. Soudruh Antonín Novotný svolal zasedání plenární ÚV, že je třeba řešit tyhlety „úkoly“ výstavby socialismu, soudružky delegátky mu vzkázaly, aby si trhnul nohou, že jdou péct vánoční cukroví. Děda Mráz sem, děda Mráz tam, budou Vánoce. A úkoly jsou složité a budou se řešit „vbrzku“.

A tak jsme klidně vyrazili. Rázovité bulharské „selo“ nás přivinulo na svoji hruď a nabídlo nám svoji pohostinnou náruč. Přes zřetelný - tehdy – pokrok, zavedení pravidelné autobusové dopravy do okresního města, vybavení místního OÚNZu rentgenem a jinými vymoženostmi, „duše rázovitého lidu“ se držela svých rurálních tradic. Kdyby někdo nevěděl, co jsou to „rurální tradice“, a ptal se, proč používám „cizí termiti“, tak to já tak píšu proto, že abych byl za vzdělance. Jinak se jedná o „zemědělské zvyklosti“.

K rurálním tradicím slovanského venkova patřila také povinnost hosta bohatě pohostit a zabavit, aby se na návštěvě nenudil. Po návštěvách nekontrolovatelného množství příbuzných, kteréžto návštěvy není možno odmítnout, jsem byl z jejich a tím i ze svých příbuzenských propletenců skoro ztracen. V bulharštině se vyjadřují rodinné vazby pojmenováním „lela, vujna, strinka, svako, vujčo, čičo, bratovčetka, dočer, majka, tatko, bašta“ a tak dále. V zásadě jde o ještě složitější vztahy a jejich pojmenování než u našich slovenských sousedů. Když bylo po návštěvním šílenství, bylo nutno vymyslet, co dělat. Abych se vzpamatoval.

A také jsem si potřeboval zdravotně odpočinout. Protože, přátelé, aby bylo jasno, nad vesnicí je veliký kopec porostlý vinicemi a kolem sady s broskvemi, meruňkami a tak podobně. Dělat víno a pálit uměl samozřejmě každý. Jako u nás na Moravě. Tam když do země zarazíte hůl a zalejváte ji, do roka je z ní strom. A zahradu má každý.

Bylo tedy rozhodnuto, že vyrazíme do přírody, abychom se „vyvětrali“. Což jsem považoval za ideální. Jako vhodný cíl výletu byl radou starších společně s šéfem kolchozu, vybrán zimní lov. Tedy hon, nebo jak by se tomu řeklo. Že se něčeho takového zúčastní pouze muži, je na Balkáně úplně jasné.

S předsedou družstva jsme se seznámili několik let předtím, při jedné z pravidelných dovolenkových zastávek během cesty na trase Praha-Primorsko a zpět. Seznámili jsme se tak, že jsme se nejprve vypravili do družstevního sadu na broskve. Neboť rodinná rada se rozhodla, jako každé léto, že bez dostatečných zásob ovoce a zeleniny doplněných z této zahrady Bulharska nemůžeme jet my, Češi, na 14 dní k moři. A po dlouhém přemýšlení, kde jsou letos nejlepší broskve, bylo usouzeno, že v družstevním sadu. No, taky z našeho neubylo, že jo?!

Uprostřed nekonečného sadu, kam jsme vyrazili s bratrancem Peťou a kde se větve stromů prohýbaly pod broskvemi až k zemi, jsem začal trhat do košíku broskve pěkně od kraje větve. Vychován z domova k tomu, že se nemá plýtvat. Ani když se... no, to. Přemisťuje. Že jo.

Kde se vzal, tu se vzal kousek do nás zastavil otřískaný moskvič, z něho vystoupil chlap jako hora, pravil Peťovi „Zdravej“, vyrval mi košík z ruky, vysypal mnou natrhané broskve na zem, pravil mi, že jsem blbec, že po takovýchhle amrhelích by mi bylo tak akorát blbě, a ruče natrhal plný košík exkluzivních broskví.

„Jak takhle plné košíky teď dostaneme domů?“ děsil jsem se. „Co když nás někdo z družstva uvidí?“

„Ništo, ništo,“ pravil Peťa a natáhl ruku, aby nás představil: „Tohle je předseda družstva.“ Předseda družstva nás posadil do moskviče a odvezl domů. Druhý den mi každý druhý vesničan, který mne potkal po cestě na náměstí (v téhle vesnici mají náměstí a ne náves!) - a cesta je k němu dlouhá -, radil, jak ty broskve mám vézt a co s nimi mám dělat, aby co nejdýl vydržely. To celý bylo fakt zřejmě děsně nenápadný!

Ale zpět do zimy na přelomu roku 1967/68. V té době jsem ani ve snu netušil, že jednou zhlédnu ruský film „Svéráz národního lovu“, který by mne mohl varovat. Jeho budoucímu režisérovi Alexandru Rogozkinovi bylo tehdy 19 let.

Bez obav a hrdě jsem se tedy dostavil na sraz do místní „mechany“, tedy po slovensky „krčmy“. To abychom to zařízení nazvali jménem, které co nejpřesněji popíše to, o co šlo. Netuše, co mne čeká. Relativně elegantní kabát mi byl odebrán a kamsi odnesen, lehká čepička byla zabavena a byl jsem oblečen do pravého prošívaného vaťáku a beranice.

Před dalekou a nebezpečnou výpravou bylo nutno se posilnit. K tomu posloužila „górešta rakija“ podávaná v krásných, nahoru se zužujících sklenicích s tenkými stěnami. Horká rakije z hroznů je děsivý nápoj. Podle místních však bylo nutno jej vypít, protože jdeme do přírody, kde panují zimní vichry, vánice, zima a vůbec nepohoda. Venku bylo asi 12 nad nulou.

Po třech sklenkách horké rakije, i když se k ní přikusuje bílý chléb a ovčí „syrene“ (u nás takzvaný balkánský sýr anebo „feta“), jste ochotni přistoupit na to, že je docela možné, že venku čeká děda Mráz. I s Nastěnkou. Případně vyrazit do ledové vánice, kdyby tam nějaká byla, nahatý a sednout si holou prdelí na led, který ihned roztaje. Takovou sílu to má a takový je vám po tom pití teplo.

Po krátké hodince a půl, podle mínění mnohých jsme se ani pořádně neposadili, jsme přeci jen vyrazili na lov. Vanul příjemný větřík, slunce svítilo na nás i na vinice nad vesnicí, které vypadaly jako jehelník, a řeka Jantra se klikatila mezi poli ozdobena vrbovím. V místech, kde se rozlévala v rovině, byly louky porostlé suchým rákosím.

Po ujití cca 100 metrů za vesnici - tam už nebylo moc z vesnice vidět - lovci usoudili, že už jsme chůzí naprosto vyčerpaní a že je nutno trochu si odpočinout a něčeho pojíst. Protože v hospodě člověk nedostane nikdy nic pořádného, jak je po světě mezi vesničany všude známo. Z tlumoků, které nesli přes ramena zavěšené vedle hrozivě vyhlížejících pušek neznámé výroby, vyndali „malko“ zásob. Každý z pěti chlapů rozložil na ubrousek, tedy spíš ubrus, nejnutnější zásoby, abychom cestou za divokou zvěří snad náhodou nezemřeli hlady.

Skromné zásoby se skládaly z hromady domácích klobás, místního salámu „nádenica“, dále slisovaného a pouze na slunci sušeného salámu „sužuk“, který se skládá z vepřového, hovězího a oslího masa. Je to takový po původních mongolských Bulharech zachovaný bratranec maďarského (po jejich mongolských předcích převzatého) uheráku. Dále několika kusů syrene, vždycky asi tak půl kila, několik asi tak čtvrtkilových porcí kaškavalu, z mnoha sklenic v oleji a láku naložených opečených paprik zvaných „čušky“, dále z kupky rajčat, která dozrála od podzimu pod postelí anebo ve sklepě, několika bochníků bílého pšeničného chleba, nepočítaně lahví domácího vína a plánky. Pálenky jak z vína, tak ze slív, tak z meruněk a broskví. Jo a jeden veliký hrozen vína, který vesničané uchovávají - na podzim utržený, zavěšený nad hladinou vody ve studni. Když je tu návštěva a lov, přeci se neošidíme, že ano?!

Že se jen lehce posvačí. Abychom měli sílu na další cestu. Po jídle připomínajícím svatební hostinu jsme za další hodinu usoudili, že vyrazíme dál. Před zabalením proviantu před další cestou za jsme si dali každý malou stopičku pálenky, ovšem každý ze své, ale také z každé flašky toho druhého, aby se vědělo, jaký kdo má „materiál“. Po krátké chvíli po vniknutí této kvality do krevního řečiště jsme prostě museli po dalších asi tři sta metrech za všeobecné dohody opět „malko“ odpočívat.

Abychom od té zimy zespoda nenastydli přes vaťáky, na kterých jsme leželi, nebo náhodou nezeslábli, malinko jsme se posilnili. Podle balkánských měřítek jen zanedbatelnými kousky salámu, sýra, chleba a zapili vínem. Další štamprličky na cestu dodaly sílu a vydesinfikovaly všechny nečistoty, které by se nám při hodování na zemi mohly dostat do zažívacího traktu.

Takto jsme došli, s několika dalšími interesantními přestávkami, až k rákosí. V závětří rozlehlého křoviska jsme se uložili na trávník a usoudili, že bychom měli ty zásoby, až na „ligueré“, kterou budeme jistě i nadále potřebovat, dorazit. Abychom se s nimi zbytečně netahali nazpátek.

Rozprostřené vaťáky pod námi, jižní slunce na vymetené obloze nad námi a klid a mír kolem nás a v nás. Protože jsme si o našich rodinách řekli už všechno, co jsme chtěli vědět, rozhodli jsme se, že se trumfneme, kdo má složitější řeč. Mezi oblíbené bludy různých národů totiž patří přesvědčení, že právě ta jejich řeč je ze všech řečí nejsložitější.

Předváděl jsem jim, jak se vyslovuje „ř“, a oni mne učili, jak se vyslovuje tvrdý znak. Třeba ve slově Bulharsko si to můžete sami vyzkoušet. Vyslovte „Balgarsko“ a ve chvíli, když chcete po „B“ říkat „a“, ať vás někdo praští pěstí do solaru. Ne moc, jen abyste hekli. Jak bych to jen vysvětlil? No, tedy vono se to v latince nadá napsat. Zkuste tu ránu na solar!

Na moje „tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech“ kontrovali větou „šest susušišenky sušukat po susušenskoto šosé“. Což v překladu znamená, že šest žen ze Susuše se prochází po susušenském náměstí.

Hučel jsem si pod nosem „sušušišenky“, „šušušišenky“ a podobně a kolem mne se ozývalo „kžžž, kšš, kžúú“ a tak různě, jak se místní pokoušeli vyslovit „ř“.

Probudil mne silný křik „Hajde! Hajde!“, což je na Balkáně pokyn k tomu, aby se někam šlo anebo něco udělalo. Zvedli jsme se, někteří používajíce svoje flinty jako podpůrné hole, když tu vedoucí výpravy z ničeho nic zařval jako lev: „Patka!“ (kachna) A všichni jako na povel přiložili zbraň k líci a začali pálit. Protože mnozí měli silnou potíž udržet se při tom na nohou, neváhal jsem, jediný neozbrojený, vrhnout se do blízkého ďolíku a zůstat tam ležet, dokud palba koktavě neutichla. Byla-li nad rákosím kachna či nebyla, nevím, ale jisté je, že jakmile výstřely utichly a nikdo už neměl nabito, nad rákosím se zvedlo veliké hejno kachen a zamířilo k nedalekým kopcům. Po zuřivém ládování se palba za chvíli ozvala znovu, to ovšem už byly kačeny v bezpečné vzdálenosti. Já už jsem zase ležel v ďolíku a celkem nesmyslně si snažil rukama chránit hlavu.

„Tam, tam,“ začali volat lovci. Co a kde spatřili, jsem ze země neviděl. Vnořili se hrdinně do vysokého rákosí a každý zamířil jinam. Ihned se odtamtud začala ozývat střelba jak od Verdunu a „dým stoupal jest jak z pálenice“, jak se říká v bibli. A já jenom čekal, koho přinesou prvního zastřelenýho.

Kupodivu po šíleném střeleckém intermezzu, kdy se z rákosí ozývala střelba a výkřiky jako „Hajde, hajde, Vladimir!“, „Tova si ty, Rusi?“ (Rusi je bulharské mužské jméno), „Glupan!“ (blbče!) a podobně, vynořili se lovci z houštin rákosí a k mému největšímu úžasu nesli jednu zastřelenou kachnu a jednoho na kost hubeného zajíce. Toho možná z toho kraválu trefila pepka, protože střelnou ránu jsem na něm neviděl,

ddd

Úspěšný lov bylo nutno zakončit přípitkem a vydali jsme se k vesnici. Z dálky bylo vidět její obílené kamenné zdi nahozené směsí jílu a písku, které obepínají každou starou usedlost. Jako vzpomínka na doby, kdy tyto vesnice přepadali turečtí nájezdníci. Pak zasvítily střechy a pak už nevím.

Mezitím se v Praze soudružky vrátily na zasedání ÚV KSČ, páč už měly napečeno. Soudruh Antonín Novotný si vzal slovo a promluvil k soudruhům rovnou z hlavy a bez papíru, čímž bylo i největšímu jeho příznivci jasné, že je to naprostý blbec. No, tuhle chybu po něm u nás i v jiných lido-demo předvedlo v dalších desetiletích několik vůdčích soudruhů, že ano. Tak veřejně prasklo, že přes vysokou funkci je dotyčný, no řekněme duševně mdlý.

Ležel jsem na gauči v nóbl pokoji, přemýšlel, kdy se přestane točit strop, a nic jsem netušil o tom, že v Praze právě začíná Pražské jaro. A že relativně brzo po tom přijedou tanky a ty tanky že budou první předzvěstí konce Svazu sovětských socialistických republik. V rozhlase ten den z Prahy pravili, že soudruh Novotný měl řeč a na Svobodné Evropě kombinovali, který tajemník vystřídá kterého.

Že se právě tvoří dějiny, jsem nevěděl ani já, ani komentátoři, ani prognostici. A od té doby vím, že nejenže se nemá věřit prognostikům, ale že některé světodějné události je nejlepší prožít na lovu divokých kachen. Kdybych býval byl u něj zůstal, mohl jsem se vyvarovat mnohých dalších nebezpečenství.

Knížku Kdo rád jí, ať zvedne ruku, z které je toto povídání, případně oblíbenou knihu Stálo to za hovno a stejně byla sranda si můžete koupit tištěnou anebo v e-podobě zde.