17.12.2017 | Svátek má Daniel


ZÁBAVA: Jak získat Nobelovu cenu

23.7.2015

Každý smrtelník touží po ocenění, každý smrtelník touží, aby zanechal svou stopu v dějinách. Zvláště osoby, které získají určitý věhlas, přímo prahnou po tom, aby jejich jméno bylo vytesáno na nějakém čestném místě a na kamenné hlavy jejich soch sedali na náměstích holubi. Než nastaly časy novověku, byla jediným oceňovatelem velikosti toho či onoho církev svatá. Taková osoba, která byla pro lidstvo obzvláště důležitá a záslužná, byla prohlášena za svatou. V moderní společnosti zatoužily po ocenění i osoby světské, které neměly na svatořečení naději. Hlavně proto, že svatí jsou svatořečeni výhradně po smrti, a to nejlépe smrti mučednické a ještě se po nich požaduje spáchání nějakého zázraku. Takovou cenu není většina světských obyvatel ochotna zaplatit. Vymyslela se proto ocenění nová, která je možno obdržet již za života a mohou být spojena i s jistým finančním prospěchem. Ostatní ocenění prominou, ale naprostou jedničkou co do prestiže je cena Nobelova. Tajně po ní touží rozliční vědátoři, literáti a na rozdíl od jiných cen se tato cena štítivě nevyhýbá ani politikům. Jak ale získat takové prestižní ocenění? Nejlépe se podívat, jak uspěli jiní, a načerpat tak inspiraci.

Tradici oceňování nejprestižnější cenou zavedl jistý Alfréd Nobel, bohatý Švéd, který se jako boháč narodil a dál nechutně bohatl, když vynalezl dynamit. Výbušniny byly jeho koníčkem, ale během svého života zažil i řadu ústrků. Házeli mu klacky pod nohy, když mu sem tam bouchla továrna. Městští představitelé mu tvrdili, že jeho továrna na výbušniny stojí na nevhodném místě (totiž v centru Stockholmu), a donutili jej, aby výrobu přenesl na nějakou loď kotvící uprostřed jezera, aby se požár po případné explozi, nemohl dále rozšířit. Alfréd Nobel zabedněncům sice neúnavně přednášel o tom, že nitroglycerín není tak nebezpečný, když se s ním předpisově zachází, ale když mu během přednáškového turné vybuchly dvě továrny, nezapůsobilo to na veřejnost nejlépe. Copak o to, mrtví dělníci se dali snadno nahradit, s materiálními škodami to už bylo horší, ale když vyletěl do povětří i Alfrédův bratr, musel badatel s tím nitroglycerínem něco udělat. A tak začal bádat, až, celkem náhodně, přišel na to, že když se nitroglycerín smíchá s určitým druhem hlíny, nevybuchuje při každém zatřepání, ale ničivou sílu si přitom uchová. Tak vznikl dynamit.

Byl to ohromný vynález. Kromě stavebnictví a těžby nerostů pomohl především vojenství. Alfréd Nobel sám vynalézal dokonalejší střelivo do děl, aby jeho dynamit mohl padat na hlavy nepřátel. Tvrdil, že svým úsilím bojuje za mír, neboť ničivá síla jím vynalezených granátů odradí vojevůdce od vedení válek. No, těžko říct, zda to myslel skutečně vážně. Pokud ano, byl držitel 355 patentů v této věci poněkud prostšího myšlení. Zatímco dříve žádný soudný generál do děl nitroglycerín necpal, neb by vyletěl do vzduchu dřív než nepřítel, nyní se vojska vesele zasypávala Nobelovým objevem, a počty mrtvol tak násobně vzrostly. S mírovými následky to tedy Nobelovi moc nevyšlo, jinak ovšem, krom válečných obětí, rostly i částky na kontě Alfréda Nobela.

Na počátku mnoha dobrých věcí stojí omyl. Tak tomu bylo i v případě vzniku Nobelovy ceny. Rozšířila se fáma, že Alfréd Nobel zemřel, a jakési noviny přispěchaly s nekrologem, v němž Nobela označily za obchodníka se smrtí. Poněvadž Nobel nebyl dostatečně mrtev a navíc byl gramotný, nekrolog si přečetl a značně se jej toto označení dotklo. Nechtěl po sobě zanechat takovou stopu v paměti lidstva. Sepsal proto závěť, dle které měly být z úrokových výnosů jím zanechaného majetku udělovány ceny s výplatou finančního obnosu nejvýznamnějším vědcům, literátům a osobám, které se zasloužily o mír. Musíme si uvědomit, že v tehdejší primitivní společnosti na konci 19. století neexistovaly takové výdobytky pokroku jako progresivní zdanění, emisní povolenky či daň z přidané hodnoty a to umožnilo Nobelovi zanechat tak velký majetek, že jen výnosy z něj umožňují štědré odměny odměněným i po 100 letech.

Když Nobel v roce 1896 zemřel, jeho závěť měla na příbuzné vědátora stejný účinek jako granát napěchovaný Nobelovým objevem. Vypukly soudní pře, zda vědátor nebyl náhodou debil, a jeho závěť není proto neplatná. Kvůli soudním průtahům se mohly první Nobelovy ceny začít udělovat až v roce 1901.

Důvodem pro udělení cen mělo být, dle záměru Nobela, stvoření krásného idealistického díla (cena za literaturu), zásluhy o mír (cena za mír) a stvoření vynálezu, který zlepší život lidstva (vědeckých cen). Kromě „pravých“ cen existuje ještě Nobelova cena za ekonomii, která je udělována Švédskou národní bankou od roku 1968. Nobel na ekonomy nemyslel. To jim přišlo líto, a tak pro ně byla v roce 1968 vymyšlena tato cena. Neuděluje se však někomu, kdo se zasloužil o prosperitu a rozvoj nějakého podniku či odvětví (něco jako Baťa), ale teoretikům, kteří vymysleli, jak by společnost prosperovala, kdyby se řídila jejich teoriemi, jimiž se ovšem řídit nemůže, protože takový magor, který by je dokázal uvést v život, se dosud nenarodil.

Jak tedy Nobelovu cenu získat? Již na první pohled je zřejmé, že nejtrnitější cesta je pídit se po vědecké „nobelovce“. Nejen, že člověk musí být vzdělán v exaktní vědě, kde lze všechno změřit a zvážit, ale ještě musí učinit objev, který prospěje celému lidstvu. I když, jisté výjimky existují. V roce 1918 obdržel Nobelovu cenu za chemii jistý Fritz Haber. Lidstvu prospěl tím, že vynalezl bojový plyn, který zahubil několik tisíc francouzských a britských vojáků za 1. světové války. Jejich smrt nebyla navíc zrovna lehká a rychlá. Pracovní úspěchy svého manžela nenesla zrovna lehce paní Haberová, která kvůli výčitkám svědomí spáchala sebevraždu. Její manžel takovými úzkostmi netrpěl a dobře udělal, neboť v roce 1918 mu za jeho objevy byla udělena Nobelova cena za chemii. Radost mu nezkazilo ani to, že si ji mohl převzít až roku 1919, neboť se po válce musel na čas skrývat jako válečný zločinec. Velká škoda, že po 2. světové válce dělal Mengele mrtvého a skrýval se v Brazílii. Nobelova cena za lékařství by jej jistojistě neminula. Láska k otravným plynům byla zřejmě rodinnou záležitostí, neboť většina Haberových příbuzných skončila v plynových komorách kvůli svému židovskému původu. Nacisté je nechali nalokat cyklonu B, dalšího objevu Fritze Habera.

Mnohem schůdnější je zaměřit se na nevědecké nobelovky. Pomiňme nyní cenu za ekonomii, která vlastně nobelovkou ani není. Zbývají ceny dvě. Za literaturu a mír. Pro získání těchto cen je nutné především pochopit systém jejich udělování. Existuje základní pravidlo, že jsou udělovány výborem buď proto, aby někomu pochlebovaly (Barack Obama - USA), nebo aby někoho naštvaly (dalajláma - Čína). Je tedy třeba vědět, koho chce daný rok nobelovský výbor nakrknout a komu naopak hodlá podkuřovat. U literární ceny se laik může domnívat, že je nutné, aby oceněný uměl dobře psát. No ne že by laureáty nebyli občas dobří spisovatelé, nutnou podmínkou to však rozhodně není. Stranou zájmu akademie zůstali takový nýmandi jako Tolstoj, Green, Orwell či Rilke, zatímco ocenění získali velikáni jako Elfriede Jelineková, Dario Fo či Rudolf Christoph Eucken. Jejich díla jistě zaplňují tvou knihovnu, ctěný čtenáři. Bylo by hrubou chybou navrhovat k ocenění spisovatele, jehož díla jsou mezi čtenáři oblíbena, ba nedej bože, se průměrně inteligentní čtenář tak ponoří do příběhu, že nemůže přestat číst. Opak je pravdou. Úspěšné bude takové dílo, které se číst nedá, protože tak lze předpokládat nějakou hlubokou myšlenku, i když těžko rozpoznat jakou. Právě v tom však tkví velikost autora. Nejlepší je, když hlavní hrdina trpí duševní chorobou, sexuální úchylkou, psychicky se hroutí a nakonec spáchá sebevraždu. Prvky naturalismu a pornografie jsou vysoko ceněné. Úplně ideální je, když tím samým trpí i autor. Pokud se tedy bude hledat vhodný autor, nechť je to nevyrovnaný úchyl, jehož knihu odloží čtenář již po desáté stránce.

Možná ještě jednodušší by bylo usilovat o cenu mírovou. Ta byla v minulosti přidělována osobám, či dokonce institucím, jejichž kvality dávají naději, že by Česká republika mohla poskytnout nadějné aspiranty. I zde je nutno pamatovat na základní pravidlo. Proto se Nobelovy ceny nedočkal Václav Havel, věčný čekatel. Do roku 1990 jistá naděje byla, jejím udělením by výbor vytočil československé komunisty, po roce 1990 by však její udělení nikoho nenaštvalo a malému českému státu, jehož byl dotyčný navíc presidentem, nebylo třeba pochlebovat. Ještě více patrné to bylo u sira Nicholase Wintona. Zachránce 669 židovských dětí nestál výboru za pozornost, ač na jeho ocenění měl dost času, neb dotyčný se dožil 106 let. Raději to přiklepli tomu panelu proti oteplování. Jak ocenění dosáhli ti úspěšnější? Barack Obama byl prý oceněn jen proto, že vyhrál volby jako první americký černoch. No, těžko u nás budeme hledat amerického černocha, který se stane českým presidentem, ale i kdyby, český president není to, co americký. Navíc to není ani pravdivé tvrzení. Obama je černochem je napůl, neboť maminku měl bílou, a Američanem rovněž, protože tatínek je Keňan. Tvrzení, že v Bílém domě sedí černý Američan, je stejně pravdivé, jako že tam sedí bílý Keňan. A kde budeme v Česku shánět bílého Keňana? To jiný americký politik, Al Gore, už se trochu snažit musel. Natočil film, který je sice označován za vědecký blábol, ale který ostře kritizuje nadměrnou spotřebu energie a spalování fosilních paliv. Na kritiku svého dílka ze strany vědců Gore uvedl: „Věřím, že je správné přehánět nebezpečnost globálního oteplování. Jen tak přimějeme veřejnost, aby začala naslouchat, jaká nabízíme řešení“ Tedy pro získání Nobelovy ceny je dobré trochu lhát. Od boháče, který je významným akcionářem společnosti těžící ropu, létá soukromým tryskáčem a vlastní několik rozhlehlých rezidencí, energeticky značně náročných, je to taková míra pokrytectví, že zaujal i Nobelův výbor. To by rozhodně byla cesta, neboť těch, co kážou vodu a pijí víno, máme i u nás dostatek.

Ještě lépe to skoulel Jásir Arafat. Ten dostal Nobelovu cenu míru za to, že přestal organizovat teroristické činy. Tato cesta se však pro české poměry nejeví jako vhodná. Naštěstí nemáme teroristu, který by mohl přestat zabíjet lidi a být za to odměněn. Možná v budoucnu za Norsko ten Breivik, až dokončí studia…

Vyberme proto za kandidáta buď politika, který umí lhát, nebo literáta, který neumí psát. Když budou trpět nějakou úchylkou, jen dobře. Jak praví klasik: ZDROJE TU JSOU!



Diskuse


S. Stoklásek
0:08
24.7.2015

J. Farda
17:47
23.7.2015

J. Kraus
15:18
23.7.2015

J. Jurax
23:24
23.7.2015

O. Zuckerová
12:58
23.7.2015

K. Wichterle
9:57
23.7.2015

J. Brožek
8:47
23.7.2015

P. Košíček
0:54
25.7.2015

počet příspěvků: 9, poslední 25.7.2015 12:54









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.