13.11.2018 | Svátek má Tibor


AUSTRÁLIE: Fotografie

16.10.2018 8:12

Už jako malého caparta mě oslovily obrázky a poději fotografie. Zůstalo mně to po celý život až doposud. Zvlášť fotogafie krajiny, a zváště té nekulturní, lidskou rukou nedotčené divočiny a potom mé největší lásce, hor.

Obdivoval a dosud obdivuji ty fotografy, kteří fotí srdcem a při tom vyprávějí příhodu a někdy dokonce i pohádku. Z celé plejády těchto fotografů si vám dovolím představit jen pět, kteří byli a jsou v horské a dokumentární fotografii mému srdci nejblíže. Se dvěma, kteří už nyní fotí jiné scenérie tam, kam všichni míříme, jsem měl tu čest se seznámit a řeč hodit.

Ten první byl legendární Vilém Heckel (odkaz zde), který sní svůj věčný sen pod Huascaranem v Jižní Americe v peruánských Andách a nebo Cordillera Blanca, kde v roce 1970 zasypala celou výpravu skalní lavina.

Za tuto tragedii jednoznačně mohou ti soudruzi, kteří tehdy rozhodli, že výpravu nepustí na Aljašku, kde její členové chtěli vystoupit na Mount McKinley, a tak výprava odjela na náhradní místo do Peru s cílem vystoupit na Huascaran a okolní štíty.

Heckel a několik jeho kamarádů plánovali expedici opustit a věnovat se studiu a dokumentaci peruánské kultury. Avšak po nehodě a nešťastné smrti jednoho z vedoucích lezců, Ivana Bortela, nastal tvrdý režim a Heckelova skupina byla přinucena zůstat v základním táboře s ostatními členy expedice. Umístění základního tábora bylo na kouzelném místě v hlubokém údolí mezi dvěma horskými jezery, prostě nádhera. Skupina Heckela se přeze vše rozhodla, že expedici opustí ráno 1. června 1970. Toto se však už neuskutečnilo, protože v 15:23 hodin 31. května 1970 postihlo krajinu, kde byli, Velké Peruánské zemětřesení, při kterém se uvolnila část severní stěny Huascaranu (odkaz zde). Vzniklá skalní, sněhová a ledová lavina pohřbila nejen celou expedici s jejími členy pod 20 m skal, balvanů a suti, ale dále v údolí téměř zcela zavalila městečka Yungay a Ranrahirca spolu se 70 000 jejich obyvateli. Abychom si udělali představu o velikosti této smutné události, tak s horních pater severní stěny Huascaranu se sesula skála, led a sníh o rozloze 910 výškových metrů krát 1600 m do šířky. Miliony kubických metrů tohoto všeho se zřítilo dvěma velkými žleby. Menší část zavalila základní tábor našich horolezců, aby ta větší zahučela 300 kilometrovou rychlostí dále údolím. Cestou tato lavina nasbírala s terénu volné usazeniny a tak nakonec městečka zavalila zhruba 80 miliony kubických metrů suti, bahna a ledu. Devastace byla dokonalá.

Následuje archív Viléma Heckela, kde i můžete prohlédnout výsledky jeho práce. Jako profesionál fotil mimo svoji lásku – hory a skály – skoro vše. https://www.vilemheckel.cz/archivni-nahledy

https://www.vilemheckel.cz/archivni-nahledy/category/38-horolezci-piskovce?start=40

https://www.vilemheckel.cz/archivni-nahledy/category/16-hindukus

https://www.vilemheckel.cz/archivni-nahledy/category/34-pakistan

https://www.vilemheckel.cz/archivni-nahledy/category/19-kavkaz

https://www.vilemheckel.cz/archivni-nahledy/category/24-tatry-leto

https://www.vilemheckel.cz/archivni-nahledy/category/25-tatry-zima

S panem Heckelem jsem se setkal počátkem let šedesátých na Pálavě pod Martinkou a Trůnem, kde se tehdy fest lezlo, a kde se pořádaly různé horolezecké rituály, jako podzimní celostátní srazy a nebo jarní otvírání skal. To jsem už vlastnil nejméně dvě fotoknihy, co panu Heckelovi vyšly, a tak jsem se stal jeho obdivovatelem. Pod skalami jsem ho oslovil a on byl nadmíru vstřícný a kamarádský. V tichém koutku v travnatém důlku za šípkovými keři jsme se usadili a asi hodinku si povídali. O horách a o focení. Tehdy jsem pochopil, že skutečně dobrý fotograf se musí jako umělecký malíř dívat na svůj objekt napřed a především srdcem a teprve potom očima. Navíc, fotograf hor musí mít nekonečnou trpělivost a trochu odvahy. Podle jeho vlastních slov, pan Heckel čekal na to správné světlo zajištěný ve stěně dlouhé hodiny a mnohdy i bivakoval přes noc, jen aby objekt jeho záběru byl osvětlen tak, jak si to fotograf v duchu představoval a objekt zasluhoval. Dnes jde tohoto všeho dosáhnout myší a na klávesnici ve Photoshopu za pár desítek vteřin.

Není to však bez daně. Digitální fotky, i ty focené na střední profi-formát se snímačem o 100 Mpixlí (odkaz zde) anebo o 50 Mpixlí (odkaz zde) postrádají oproti klasickým filmovým fotkám gradaci. Tedy škála mezi černou a bílou má zhruba 5x menší počet měřitelných stupňů, než bývalo na filmu. Toto se v digitální technice obchází jak vhodným softwarem, třeba HDR, tak vyfocením rychle za sebou jdoucích 4 – 8 identických záběrů ze stativu s různou expozicí do + a - . Potom se tyto záběry vzájemně blendují pomocí software přímo ve foťáku, aby vznikl dojem vyšší dynamiky a také rozlišení či ostrosti obrazu. Pokud vím, tak této techniky využívá Hasselblad (jeden snímek 600 Mpixlí, odkaz zde) a Olympus (jeden snímek 40 Mpixlí, odkaz zde).

Tehdy fotografové páně Hecklova formátu fotili vekoformátovými filmovými kamerami. Jeho „malá“ byl Hasselblad (odkaz zde), kterým fotil na převážně černobílý film o formátu 6x6 cm, tak jako stará Flexareta. Na velkoformátové snímky používal Linhof (odkaz zde). Do toho tenkrát byly negativní listy v kazetách 10x15 cm (4x5 palců), které jsou stále k dostání (odkaz zde). Když byl foťák rozložen v pohotovosti k focení, tak vzadu byla oproti prudkému světlu stíněná skleněná matnice o velikosti negativu, tady 10x15 cm, na které bylo vše vzhůru nohama. Na této fotograf komponoval a zaostřoval snímek. Když byl spokojený a ready k expozici, tak do štěrbiny před matnicí zasunul kazetu s listovým negativním filmem, odstranil stínění filmu a stiskl spoušť. Na rychlé focení se nastavovala vzdálenost odhadem na škále na objektivu a komponovalo se v přídavném hledáčku. Linhof se svým příslušenstvím bydlel v malém aluminiovém, prachu a vodo těsném kufírku a celá tato sranda tehdy stála 36 000 Kčs. To bylo v počátku let šedesátých kdy auto – Škodovka – Octavia stálo na volném trhu kolem 42 000 Kčs a na poukaz 33 000 Kčs a průměrná měsíční hrubá mzda byla 1450 Kčs.

Fyzická zdatnost fotografa byla podmínkou, výbava byla objemná a těžká. I když třeba fotil jen amatérsky na kinofilm, tak aspoň 2 kamery a několik objektivů, stativ a potom filmy. Jak negativní tak i inverzní na diáčky. Počet filmů podle libosti. Jako příklad, v roce 1996 jsem na toulky v Himaláji mimo zmíněné výbavy nesl i 20 filmů od každého, tedy dohromady 40 rolí po 35 snímcích.

O klasické fotografii na film jsem se rozpovídal trochu více, aby mladí fotografové, co fotí pomocí chytrých telefonů, viděli, co vše klasická filmová fotografie obsahovala a představovala. A to jsem se vůbec nezmínil o čarování v temné komoře, kde pozoruhodná díla teprve vznikala. Od vyvolání filmů až po zvětšené pozitivy různých velikostí.

Můj druhý obdivovaný fotograf fotil a filmoval ještě dlouho před tím, než jsem se počátkem druhé světové války vylíhl. Byl to Australan, Frank Hurley, profesionální fotograf – dokumentarista nevšedního formátu. Byl oficiální válečný fotograf v propůjčené hodnosti kapitána, jak v první tak i druhé světové válce.

Plným jménem James Francis Hurley, OBE (15 October 1885 – 16 January 1962, odkaz zde) se stejně jako naši oba kluci narodil v Glebe, čtvrť v Sydney, jako třetí z pěti dětí a vyrůstal v Glebe. Z domu utekl, když mu bylo 13 let, a začal pracovat v ocelárně v Lithgow, městě za Modrými horami západně od Sydney. V patnácti letech se vrátil domů a začal studovat na střední technické škole a později se zúčastňoval i vědeckých přednášek na sydneyské universitě.

V 17 letech, tedy v roce 1902, si na splátky kupuje svoji první kameru, Kodak Box Brownie za 15 šilinků, kterou splácel 1 šilink týdně. Byl fotograf samouk s nevšedním a značným talentem. Rozjel svůj první podnik. Fotil, vyráběl a prodával pohlednice. Už tehdy proslul tím, že neváhal podstoupit značné riziko, aby získal záběr, jaký si představoval anebo jeho objekt zasluhoval.

V roce 1918, 11. dubna se oženil s Antoinettou Rosalindou Leightonovou, se kteru pak měl tři dcery a jednoho syna.

Před první světovou válkou byla výbava takového fotografa značně objemná a těžká. Fotilo se převážně na skleněné, želatinové desky velkoformátovým objemným foťákem na stativu (odkaz zde). Fotky z Kodak Box Brownie nebyly k profesionálnímu použití. Hodně cestoval po australském outbacku, kde zaznamenával tehdejší tvrdý život osadníků i domorodců. Neváhal ani nad leteckou fotografií a nejednou si najal nějaký tehdejší hadrolet i s pilotem a fotil krajinu s ptačí perspektivy.

Zúčastnil se několika výprav do Antarktidy, kde dohromady strávil 4 roky života. První byla výprava Australana Douglase Mawsona, v letech 1911 – 1914. Druhá, kde již měl jméno zkušeného fotografa v extrémních podmínkách, byla výprava Ernesta Shackletona a lodi Endurance v letech 1914 -1917 (odkaz zde). Tato výprava přišla o loď, Endurace rozdrtil led a 22 členů čekalo na záchranu na ostrově Elephant. Vůdce Ernest Shackleton s dalšími pěti členy expedice se vydali v šestimetrovém záchranném člunu James Caird na 1300 km dlouhou plavbu bouřlivým Jižním oceánem k ostrovu Jižní Georgia. Všechna čest navigátorovi Worsleymu, který se v prázdnotě bouřlivých vod trefil nejen do ostrova, ale i do velrybářské stanice v zátoce Stromness Bay, kam se dostali za další tři dny a noci non stop pochodem přes vysoké a divoké zasněžené horstvo. Zde Shackleton zorganizoval záchrannou výpravu zbytku členů expedice, co zatím v nelidských podmínkách na ostrově Elephant Island čtyři měsíce čekali a hlavně věřili. Přežili jen díky tuleňům a tučňákům, kteří tvořili jejich jedinou potravu. Žili a spali pod převráceným záchranným člunem. Díky vynikajícím vůdcovským schopnostem Shackletona i přes neskutečnou nepřízeň okolností výprava neztratila jediného muže.

Frank Hurley fotografuje pod přídí Endurance

Frank Hurley fotografuje pod přídí Endurance

Frank Hurley byl na výsledky své práce patřičně hrdý a opatroval je jako oko v hlavě. Všude a vždy, nejen na této expedici. Když se loď Endurance potápěla, tak již ze třímetrové hloubky ledové antarktické vody zachraňoval exponované skleněné desky tak, že se jen tak beze všeho pro ně potápěl. Pokud jste se někdo koupali ve vodě o teplotě kolem bodu mrazu, tak jistě budete souhlasit, že tehdy byli ti lidé z jiných materiálů, než jsme my a nebo i dnešní mladí.

Hurley svoje fotodesky a exponované filmy stále opatroval a nakonec je dovezl do Sydney a zpracoval. Vzniklo tak neobyčejné dílo, svědek o lidské odvaze, statečnosti a neskutečné vyrvalosti v těch nejdrsnějších podmínkách. O nebezpečí, které podstupoval jako válečný fotograf v obou světových válkách, raději ani nepřemýšlím.

Dnes je celé dílo Franka Hurleyho v národní knihovně – National Library of Australia. Sbírka 10 999 převážně želatinových černobílých negativů na skleněných deskách a diapositivů také na skle, některé i barevné, je patřičně zkatalogizována a zdigitalizována.

Mého třetího obdivovaného fotografa jsem nikdy nepotkal. Jeho dílo se však zapaslo do srdcí mnoha milovníků divoké přírody na Tasmáni. Obzváště v jejím jihozápadním cípu, kam zavítají jen blázni a nebo masochisti.

Olegas Truchanas (1923-1972), fotograf tasmánské divočiny a její zanícený ochránce se narodil 22. září 1923 v Siauliai v Litevsku. Během druhé světové války se zúčastnil odboje proti nacistickým okupantům. V roce 1944 započal právnická studia na universitě v Mnichově, aby v květnu 1945, po skončení války, se nacházel v lágru pro utečence z Baltických států v Garmischi. Po válečných zkušenostech chtěl být co nejdále od Evropy a tak 23. února 1949 se vyloďuje v Melbourne z lodi Nea Hellas. Nejdříve byl poslán do imigrantského lágru v Bonegille, odkud byl jako tehdy každý immigrant přidělen na dvouletou fyzickou a náročnou práci. Byl poslán na Tasmánii, pracovat pro Electrolytic Zinc Co. of Australasia Ltd, Risdon. V roce 1951 získal práci u tasmánské Hydro-Electric Commission (H.E.C.) v Hobartu. Zde pracoval v různých funkcích až do roku 1971. Právě práce pro tuto společnost mu umožnila poznat divoký tasmánský jihozápad. Skalnaté hory, divoké kaňony, téměř neproniknutelné husté deštné pralesy a divoké řeky. Tato tasmánská divočina ho nepřekonatelně přitahovala. Podnikl nesčetné výpravy jen sám samotný, buď pěšky, anebo v kajaku. Svoje zážitky sdílel pomocí fotografie, jak černobílé, tak ke konci i barevné. Za svoji fotografii obdržel nesčetné ceny jak v Austrálii, tak i v zámoří díky svému nevšednímu uměleckému talentu.

V roce 1952 bez jakékoliv podpory či pomoci zdolal vrchol Federation Peak. V prosinci 1954 a únoru 1958 sjel v kajaku, který si sám navrhl a postavil, divoké řeky Serpentine a Gordon, od jezera Pedder až do Macquarie Harbour. Při tomto všem se ještě stihl 21 ledna 1956 v Lancestonu oženit s písařkou Melvou Janet Stocksovou. Jeho fyzická, mentální, spirituální síla a výdrž byla až neskutečná. Kdo tuto krajinu zná, ocení jeho nasazení a co vše zachování této krajiny obětoval. Odkazy s pohledy na tuto krajinu jsou např. zde:

https://www.youtube.com/watch?v=Vfy5TmcKer8

https://www.youtube.com/watch?v=cy46WGHjOiQ

https://www.youtube.com/watch?v=2IhmHUzeWAQ

V říjnu 1963 tasmánská vláda rozhodla, že divoká a nepřístupná jihozápadní část ostrova bude otevřena hydro-elektrickému developmentu právě tou společností, pro kterou Olegas pracoval. Přesto pořádal audio-vizuální přednášky, kde poukazoval na jedinečnost tohoto území a bojoval za zrušení projektů přehrad a elektráren v této části ostrova. Ztráty flory, fauny i prostředí byly nenahraditelné, když nakonec k developmentu došlo. Unikátní kaňony a jezero „Lake Pedder“ byly ztopeny přehradním jezerem. Vzácné až tisícileté stromy, huon pine (odkaz zde), skončily pod vodami jezera. Ten nejstarší, co doposud na Tasmánii roste na Mount Read (odkaz zde), je 10 500 let starý. Dřevo těchto stromů se nekazí ani ve vodě a bylo používáno ke stavbě lodí. Tyto stromy rostou velice pomalu a dnes se jejich dřevo převážně používá jen na výrobu užitkových a uměleckých předmětů, které jsou poměrně drahé (odkaz na výrobky zde a také zde).

V únoru 1967 během velkých požárů buše v Hobartu a okolí shořel i Truchanasův domeček se všemi fotografiemi. Olegas se okamžitě, s vervou jemu vlastní, pustil do náhrady ztracených fotografií. Toulal se krajinou jemu drahou, kam normální člověk v té době ani nezabloudil a pilně fotil.

Pokud se někomu bude na některých barevných fotkách zdát voda řek a jezer jaksi divně hnědá, tak ona je sice čistá, průzračná a většinou i pitná, ale barvou připomíná čaj. To je vyluhované tříslo z listí a kůry stromů tlejících ve vodě.

V roce 1971 Olegas podal výpověď ve své konfliktní práci pro H.E.C. Byl nyní plně vytížen ochranářskými aktivitami a fotografováním. Vedl instrukční tábory, kterak přežít v divočině, byl spoluzakladatel „Tasmanian Conservation Trust“ a v roce 1971 byl zvolen do výboru „Australian Conservation Foundation“. Koncem stejného roku se vydává ve svém kajaku opět navštívit „The Splits“ na divoké řece Gordon, kterou dříve už sjel a fotografoval. Dne 6. ledna 1972, když se pokoušel uvolnit svůj kajak, ukluzl na mokrém balvanu a zmizel v divoké vodě. Za tři dny bylo jeho tělo nalezeno zaklíněno pod kmeny starých stromů pod vodou. Jeho popel byl rozprášen na jezeře „Lake Pedder“. Mimo nedocenitelné ochranářské práce a tisíce fotografií zde zanechal svoji ženu, dvě dcery a syna.

Čtvrtý fotograf, který se mně zapsal do srdce, je v podstatě Truchanasův žák.

Petr Dombrovskis, podobně jako Truchanas, skončil po druhé světové válce na Tasmánii. Narodil se 2. března 1945 lotyšským rodičům ve Wiesbadenu v Německu v lágru pro utečence před zabráním pobaltských států Stalinem. Se svojí matkou imigroval do Austrálie a v roce 1950 se usadili na Tasmánii v Hobartu ve čtvrti Fern Tree.

Díky společným zájmům, lásce k divoké, nedotčené přírodě a fotografování se tito dva pobaltští krajané brzy sblížili, i když je věkově dělila celá generace. Olegas se stal nejen Petrovým blízkým přítelem, ale i rádcem a učitelem. Petr se stal jeho pozorným žákem.

Peter vydával každý rok svůj kalendář ve formě diáře, ve kterém byla na každý týden jedna z jeho krásných fotografií tasmánské divočiny. Tyto kalendáře jsem posílal kamarádům k vánocům. Dnes to jsou sběrateli dosti vysoko ceněné předměty. Takže pokud některý z kamrádů tento kalendář ještě má, tak nyní vlastní docela cennou věc, jak je vidět z odkazu zde.

S Petrem jsem se jednou potkal tady u nás v buši v kaňonu divoké řeky Kowmung. On sám, já sám. On pochopitelně fotil, já se jen toulal po pěkných místech a také trochu fotil. Jak tu je v takovém případě zdejším zvykem, udělali jsme si malý ohníček, uvařili si v billy čaj (co je billy, zjistíte zde) a hodili řeč. O buši, divočině a focení. Pak jsme se zvedli a šli kažý svou cestou. Mimochodem, ty Barrington Tops (odkaz zde) jsou od nás kousek na sever, strávili jsme tam naši první dovku v Klokánii.

Počátkem let osmdesátých minulého století se Hydro-Electric Comission rozhodla postavit přehradu na řece Franklin. Vzniklé jezero by bylo zatopilo nádherné, divoké kaňony a ochranáři se dali do boje. Chtěli tyto projekty zrušit a divočinu zachovat. Petr se v tomto boji hodně exponoval, jeho fotka Morning Mist, Rock Island Bend, Franklin River hodně pomohla tento boj vyhrát, projekt zrušit a divoké řeky zachovat (fotka je k vidění zde).

Po tomto vítězství, v roce 1983, Petr sjel a ofotografoval čarokrásné kaňony řek Franklin a Gordon, které by byly bývaly zatopeny jezerem přehrady. Z fotek vznikla krásná kniha jménem Wild Rrivers (Divoké řeky), co vyšla v roce 1983 (odkaz zde). Petr Dombrovskis, podobně jako jeho mentor Olegas Truchanas, zemřel poměrně mladý při tom, když dělal to, co měl rád. Byl na jedné ze svých solo fotografických výprav u Mount Hayes v Západních horách Arthur v divočině jihozápadní Tasmánie, kde ho stihl masivní infarkt, kterému na místě podlehl. Bylo mu 51 let.

Jeho obsáhlé dílo je uloženo v australské národní knihovně, národní galerii a četných muzeích. Mimo svého monumentálního díla zde zanechal svoji druhou ženu, 5 vlastních dětí a dvě nevlastní.

Svoje fotografie fotil vekoformátovým foťákem Linhof Master Technika 5 x 4 palce, (15 x 10 cm) na černobílé i barevné negativní filmové listy. Používal 3 objektivy. 90mm Nikkor F4.5, a 150mm Schneider Symar-S (standartní objektiv), a 300mm Nikkor MF9. Někdy používal polarizační filtr.

Jeho práci si můžete prohlédnout např. zde anebo zde.

Pátý, poslední a dosud žijící fotograf, jehož práci oceňuji a která je mému srdci blízká, je dvaatřicetiletý Polák, Karol Nienartowicz, narozený v Jelenie Góre, nyní žijící v Zakopanem (podrobnosti o něm jsou zde). Tento fotograf hor je po technické stránce už zcela zdigitalizovaný. Fotí Canonem 5D Mk 2, má několik objektivů a digi-fotky zpracovává ve Photoshopu. Výsledky jeho práce jsou dramatické obrazy hor, připomínající malované obrazy. Opět, z jeho práce je vidět, že fotí srdcem a potom se na vše dívá očima. Hafo jeho fotek je na jeho stránkách v galerii zde.

Psáno 30/7/2018.

Doprovodné fotografie najdete přímo zde na Rajčeti.

Fotografie Franka Hurleyho v textu: By State Library of New South Wales collection [No restrictions], via Wikimedia Commons



Diskuse


Z. Hanča
20:31
16.10.2018

Z. Jenny
16:23
16.10.2018

T. Zana
16:05
16.10.2018

Z. Yga
9:33
16.10.2018

A. Lex
9:31
16.10.2018

Z. Maya
9:16
16.10.2018

Z. Lika
8:18
16.10.2018

počet příspěvků: 8, poslední 16.10.2018 08:31