Je po svátcích, které mám tak rád. Mám volno, a tak sedím v teple domova. Musel jsem vyjet pro pečivo, neboť můj milovaný synáček je silně žravý a doma je vymeteno. V super-hyper skončila rallye běsných bab v pletených čepicích, těch, co milují Paroubka, protože nemusí platit třicet korun u doktora. Běsné baby dobíjí baterky doma tím, že nadávají, jak je všechno drahé, aby měly dost sil na to, až budou povánoční slevy a mohly zase vyrazit na okruh.

Já mám z této rallye omlácené nohy. Musel jsem se zúčastnit semifinále, protože jsem měl noční a po veselé noci na letišti jsem většinou polomrtvý a nejsem schopen jít nakoupit cokoliv. Maximálním duševním výkonem po noční směně je pro mne opatřit si jídlo na další noční, protože restaurace Letiště Praha má nejenom nehorázné ceny, ale v noci jsou vyšperkovány ještě neuvěřitelnou kvalitou celonočně ohřívaného jídla, takže jen blázen použije jejích služeb! Proto jsem po nočních chca- nechca musel na závodní okruh do super-hyper, kde běsné baby s očima podlitýma krví jely semifinále (byly dva dny před Štědrým dnem). Když jsem se skláněl pro pečivo, jedna ze závodnic nevybrala zatáčku a mé nohy použila místo svodidla: „Co tady tak blbě stojíte? To musíte stát zrovna tady?“ To bylo místo omluvy, inu „pokoj lidem dobré vůle“! A protože v Globusu na Zličíně jsou mléčné výrobky na druhé straně od pečiva, dostal jsem nápad, že by se mohla baba proběhnout: „Madam, všimla jste si, že hlásili, že je akce na máslo, že Jihočeské zlevnili teď na pouhých deset korun?“ „Cože, za deset?“ Baba protočila komisky, zanechala za sebou zápach spálené gumy a mazala směr máslo. „Jířo, slyšelas, prej zlevnili máslo!“ A další šílené baby se řítily přeplněným super-hyper jak o život. Já jsem si tak díky této lži mohl celkem pohodlně nakoupit.

Na den ze všech nejštědřejších jsem si vzpomněl na svého synáčka, který měl na letišti noční, a tak převzal moje žezlo. Myslel jsem také na uštvané pokladní z chrámů konzumu, kterým do noci, která je nejkrásnější v roce, zní pípání čteček čárkových kódů a ze spaní přehazují rukama pomyslné zboží zprava do leva a ruší tak své blízké. Mám dojem, že v tom strašném chvatu šílenství je dobré se alespoň trochu zastavit. Potěšit alespoň na vteřinu štvanou zvěř, jejíž oficiální povolání se jmenuje prodavačka. Stál jsem ve frontě u pokladny a tlačil před sebou svůj náklad. U kasy seděla paní mezi čtyřiceti a padesáti. Automatickýmy pohyby přendávala zboží z jedné strany na druhou, čtečka pípala a z kasy lezla účtenka. Koukal jsem na tu ženskou, měla nádherné vlasy. Měl jsem dojem, že jí to musím říct, a tak, když zvedla ke mně unavené oči s otázkou, jestli je to všechno, řekl jsem jí: „Paní, už vám dneska někdo řekl, že máte nádherné vlasy? Ne? Tak to jsem tedy první!“ Pokladní se najednou jakoby zázrakem rozjasnili oči. Na vteřinu vypadla z toho šílenství. Prohrábla si rukou, pohybem, který umí jenom ženy, své nádherné vlasy: „Myslíte? Tak to vám moc děkuji! Veselé svátky!“ „I vám, i vám!“ Snad měla ten den příjemnější večer, zasloužila si to.

A pak nastal ten den, Štědrý den! Ráno jsem si připravil suroviny na večer. Udělal jsem jednoduchý oběd. Po obědě jsme si vzali víno a šli na procházku do Prahy. Tam každoročně pořádá pod mostním obloukem Karlova mostu společnost za veselejší současnost koncert, respektive zpěvy. Je to úžasné, kolik lidí se nacpe pod mostní oblouk. Nenávidím koledy v super-hyper, ale tady je to pravé místo. Nalijeme si s přáteli víno a snažíme se zpívat. Já tedy neumím, ale snažím se. Má to krásnou atmosféru a je zvláštní, kolik známých se tam sejde. Kromě atmosféry to má ještě jeden nezanedbatelný efekt - člověk vypadne z domova a i když je stará Praha dnes Disneyland, je stále krásná. Vypadnete z nervózního prostředí domova, koukáte se s kamarády na Vltavu a na Prahu, posloucháte krásné zpívání a je vám fajn. Není to také kus dárku? Je hezčí dárek na světě, než mít pár dobrých kamarádů?

Doma jsme dodělali večeři, šíráz nám příjemně žbrundal v žaloudkách. A přišel večer, ten, kvůli kterému jsou mnohé rodiny na rozvod, mnohé si zruinují účet a kterému se říká Štědrý. V Anglii jsme ho nijak neslavili. Tam se to slaví skoro jako Silvestr. Jeden zvyk se mi tam ale velmi líbil: V šest hodin se moji kamarádi s rodinami sešli před místním kostelem s vínem nebo s kořalkou a vyrazili po městečku. Před domy svých známých se zastavili a zpívali koledy. Neumím anglické koledy, takže jsem jenom přizvukoval a popíjel. Bylo to krásné. Byl jsem smutný, že nemohu být se svým Honzou a se svou rodinou, ale tato procházka mě to částečně nahradila. Samozřejmě, že procházka nemohla končit nikde jinde než v hospodě, takže výstup domů na kopec Engelfield Green byl poněkud ztížen. Ale naštěstí je cestou další hospoda, asi tak na půli cesty, a tak jsme rozbili výškový tábor. Doma hořelo v knihovně dřevo v krbu a my si tam sedli a povídali si, až jsem se tam ráno vzbudil. Někdo mě přikryl dekou. Vánoce se slaví až dvacátého pátého a úplně jinak. Mám své kamarády rád, ale doma je doma a kdo někdy okusil „Christmas puding“, zatlačí slzu při vzpomínce na kapra a salát.

Nikdy jsem si nerozuměl se svým tchánem. Byl to člověk úplně jiného zrna, než jsem já. Byl malý a trpěl silným napoleonským komplexem. S ním je také spojena vzpomínka na nejhorší vánoce v mém životě. Moje tehdejší žena se rozhodla, že pozve rodiče na vánoce k nám do Prahy. Pokoušel jsem se jí to rozmluvit, věděl jsem, že to nemůže skončit dobře. A bohužel jsem se nemýlil. Skončilo to ještě hůř! Pro počasí se zavřelo pražské letiště a ona místo v Praze skončila v Bratislavě. A já zůstal doma sám s tchánem a tchýní. Copak maminka, ta byla celkem fajn. Ráda a dobře vařila a také ocenila, když jsem vařil já. Zato tchán mě upřímně nenáviděl. A tak všechno bylo špatně, od prostírání, přes aperitiv, značku piva, prostě všechno. Neustále mi bylo předhazováno, jak je můj švagr bohatý - absolvent sedmi tříd základní školy, ale v té době řezník s pojízdnou prodejnou, což na začátku osmdesátých let nahrazovalo jakékoliv vzdělání -, jak je ve všem dokonalý, že si může klidně poručit v hospodě na stůl láhev whisky, tolik má peněz. Poslouchal jsem ty kecy a smutně jsem se koukal po svých knihovnách, na které jsem byl právem hrdý, ale které zase nic neříkaly nic mému tchánovi. Bylo mi z toho nanic a strašně jsem si přál být doma na Smíchově a sám, tam si v teple číst a mít pokoj od toho malého a otravného Napoleona. Naštěstí se po půlnoci dostavila má žena, která mne osvobodila od stupidní konverzace o tom, jak jsem pouze navoněná bída, že kdybych byl na Jardu hodný, mohl bych jezdit s ním a s jeho prodejnou, že bych mohl jezdit každý rok do Jugoslávie na dovolenou, protože on má všude známé a všechno umí zařídit. „Když já mám přeci jenom rád ta letadla a má práce mě baví!“ „No to je sice hezký, ale já chci, aby moje dcera měla pořádného chlapa, kterej jí uživí, dyť vona bere víc než ty!“ To byly nejhorší vánoce, které jsem zažil, a jediné, kdy jsem si přál, aby to bylo co nejrychleji za mnou.

Tak jsme v sobotu, když bylo sluníčko, šli po Praze. Sešli jsme se my šedesátníci, mládež dřepí doma u virtuální reality. Nerudovkou musí člověk chodit se zavřenýma očima, druhdy plné studentské hospody jsou dnes liduprázdné a personál většinou mluví rusky. Vzpomněl jsem si na K.H. Borovského, když napsal: „Rusa se boj!“ V postranních uličkách naštěstí ještě disneyland není. Stejně je většina starých domů prázdná. Je to škoda, protože místní obyvatelé dělají atmosféru místa! A noví majitelé ve vidině tučných zisků původní nájemníky vyhnali, boom opadl a domy zejí prázdnotou.

Je neděle, nikam nejdeme a já zval bratrance na jogurt „Veselý táta“. Jeho žena se mě snažila opravit, že to je Dobrá máma. Já na to, že to cosi v televizi, kde ta rodina ve flanelových košilích sedí u stolu, se tak možná jmenuje, ale já mám jogurt Veselý táta. „Takovej neexistuje!“ Ale bratranec věděl, že něco takového musí existovat, když ho na to zvu, a tak za chvíli přišel. Dal jsem mu obyčejný jogurt s nějakou marmeládou nebo ovocem a dolil jsem mu kelímek vaječným koňakem: „Zamíchej si to!“ Todor to zamíchal a ujedl a já zase dolil, až měl kelímek plný jenom koňaku a měli jsme doma “veselého tátu“. „Tak co, existuje jogurt Veselý táta nebo ne?“ „Fakt že jo, nedáme si ještě jednoho tátu?“ „Jasně, že jo!“

Rok končí, rozhodně ho nerekapitulujte, měli byste zkažený poslední letošní den, a nedávejte si předsevzetí, stejně je nesplníte! Užijte si krásných zimních dnů a kdyby na vás přišly chmury, dejte si Veselého tátu!