Nedávno jsem se sešel po delší době s jedním kolegou v práci na obědě. Nejprve jsme si svorně zanadávali nad předraženým blafem, který nám kantýna Letiště Praha předložila, a dumali nad tím, zda nebude lepší nosit si v patrovém ešusu jídlo z domova nebo se vrátit k oblíbené sekačce s vlašákem z krámu. „Jo sekačka od šidílka z dřeváku, to byla marka! Chtěl bych vidět tu horu obojího, co jsme za ta léta u šidílka zkonzumovali!“ „No, já snad ani ne, on by nám náš žaludek mohl nakopat za to, jak jsme se k němu chovali!“ Tomuto kolegovi dělala kdysi sekretářku Zdena, bezvadná holka, se kterou jsem kdysi v sedmdesátých létech chodil. Přátelé, ta měla tak krásné nohy, že když jsem jenom někde viděl nádherné nohy, bylo mi jasné, že musí končit Zdenou!

„A co dělá Zdena, nevíš o ní něco?“ „Ty to nevíš? Doktoři jí našli nějaký sajrajt a je s tím už delší domu doma nebo ve špitále. Zavolej jí, to jí uděláš radost.“

A tak jsem jí po létech zavolal. Bohužel chmurnou zprávu potvrdila, ale řekla, že se všechno v dobré obrací, že je po operaci a chodí jenom na kontroly. A protože chodí na kontroly do motolské nemocnice a já bydlím nedaleko, pozval jsem jí na kafe: „A vezmi si sukni, prosím!“ „Ty ses nezměnil, co? Jsem stará a tak si žádnou mini sukni nevezmu, ale když chceš, tak jo. Vezmu si ji.“

Takže jsme se sešli po strašně dlouhé době na naší zahradě. „Ukaž!“ „Ježíši, tak se podívej, no, když si myslíš“, řekla a vyhrnula si sukni. Byly tam! Stále stejně krásné nohy, žádné křečové žíly, krásné dlouhé nohy! „Dobrý? Spokojenej? Už si můžu sednout?“ Po tomto „vstupním“ ceremoniálu jsem udělal kafe s dobrým pocitem, že se některé věci nemění, navzdory věku a procesu stárnutí, který nikoho neušetří.

Když jsme spolu chodili, bylo nám něco přes dvacet. Já v té době všechno prožíval velmi intenzivně a bouřlivě. Žárlil jsem jak Ital a stejně tak rychle jsem se dokázal zamilovat a nadchnout, ale stejně tak jsem dokázal někoho zapudit. Jednou jsem Zdenu nějak naštval, ona mi přestala brát telefony a v práci se mnou přestala komunikovat. Strašlivá tragédie! Seděl jsem před domem jak zmoklá slepice. Bratranec Todor mě viděl a ptal se, co mě žere. Vysvětlil jsem mu, že bych potřeboval zajet na Kladno (v té době jsem neměl auto) a navštívit Zdenu a všechno jí vysvětlit. „No a co ti brání?“ „Je sobota a autobusy tam jezdí jak psí spřežení na Aljašce.“ „Prosím tě, obleč se a navoň se, od čeho máš věrného bratrance, Tišino? Jedeme, já mám plnou nádrž, nevidím v tom problém.“ A tak jsem se střelhbitě oblékl a navoněl a pět minut na to jsme už uháněli směr Kladno.

„Dobrý den, je doma Zdena?“ Maminka nám řekla, že není, že někam musela odejít, ale že se za chvíli vrátí: „Počkejte u ní v pokoji,“ řekla a zavedla nás tam. „Chovejte se jako doma!“ A to neměla říkat. Zdena za chvíli skutečně přišla domů a maminka jí povídá: „Zdeni, máš u sebe návštěvu!“ „A kdo to je?“ „Nevím, nějací dva mládenci.“ „Panebože a tys je tam pustila,“ řekla a rozrazila ve zlé předtuše dveře do svého pokoje. Todor ležel v její posteli a kouřil a já jsem si hrál s vláčky jejího bráchy.

„Maminka nám říkala, že se máme chovat jako doma. Já nejraději ležím v posteli a kouřím a Honza tady našel ty vláčky, tak jsem mu je pozapojoval a hraje si. Kdo si hraje, nezlobí!“ Zdena byla na mrtvici a vyhodila nás. „No tos tomu dal, já jí miluju a tys to takhle posr…. No ty seš vůl. Měl jsem radši jet autobusem.“ „Co blbneš, takhle tě poznali z té horší stránky, teď už můžou přijít jenom ty lepší!“

Nakonec se to nějak srovnalo a dali jsme se zase dohromady. Seděli jsme jednou celá parta ve vinárně U Šuterů. V té době to byla vynikající vinárna za reálné ceny. Po tradičním tataráku a několika lahvích vína jsme odešli k jedné kamarádce. Jmenovala se Antonie a byla to opravdu moc pěkná ženská. I když pěkná, nikdo z nás jí neřekl jinak než Tonka Šibenice, podle knížky E.E. Kische. Ta sice byla o jedné povětrné ženské a naše Tonka taková nebyla, ale jak jsem řekl, byla to pěkná holka, a tak jí jinak nikdo neřekl. U ní jsme ještě něco popili a šli si lehnout. Do naší ložnice byly dveře se skleněnou výplní. Najednou se ozvala rána řinkot skla. K nám vletěly sáňky a přistály na naší posteli. Kdyby byl prosinec, prosím, nebo leden, ale byl červenec a to většinou sáňky do ložnic nelétají. Rozbitými dveřmi se na nás zubil bratranec a povídá: „Neruším? Mně tam k vám někam spadly sáňky. Neviděli jste je?“ „Já tě asi brzo zabiju, ty magore! Na co potřebuješ v červenci ve tři ráno sáňky?“ „Sáňky se vždycky hodí, ne? A viděl jsi, jak má Tonka velký mrazák? Ten je z venku! No a my jsme si chtěli jenom malinko zasáňkovat. Aby ses nezbláznil, dej mi naše sáňky a klidně spi, dobrou noc!“ Všude kolem byly střepy, takže jsme to napřed museli uklidit a ze spaní, nebo z něčeho jiného, kvalitativně lepšího, nebylo samozřejmě nic.

Pak jsme se rozešli. Zdena se vdala a já dělal u cizí společnosti. Jednou jsem měl volno a coural jsem po Londýně. Vedle Motor Book Store je kavárna, do které jsem se posadil a popíjel tam kafe. Najednou koukám a mnu si oči: po ulici kráčí Zdena se svou dcerou. To nemůže být pravda! Zavolal jsem na ni a byla to ona!

„Co tady u všech svatých děláte? Nazdááár!“ „Ježíši, Honza! To snad není pravda! Lenka odmaturovala a já jí slíbila, že jí vezmu do Londýna. Ráno sem a večer domů. To nás provedeš, že jo?“ „Dáte si napřed něco k jídlu?“ „No jasně, máme hlad jako vlci.“ Tak jsme se najedli a vyrazili do Covent Garden a do uliček kolem, tam mám Londýn nejradši. Pak jsme šli po nábřeží. „Co je támhle to za křižník?“ „To je Belfast a je to dnes muzeum, chcete tam jít? Je to zajímavé.“ Šli jsme tedy na křižník Belfast, slavnou loď z druhé světové války, která se proslavila v bitvě u Severního mysu. Zdena měla na sobě světlý kabát. Tedy, když jsme šli na loď, byl světlý. Když jsme loď opouštěli (prolezli jsme tam úplně všechno včetně strojovny), kabát byl dobrý akorát tak do sběru. „Tedy, ten kabát je zřízený, to mě asi nebudeš mít ráda.“ „On byl stejně starý a mně se ani moc nelíbil, ale ta loď byla nádherná! To mi brácha nebude věřit, kde jsme všude byli. Díky!“

Jak jsme tak šli kolem Parlamentu, zazvonil mi telefon: „Kde jsi? My jsme už všichni v hospodě, tak kde trčíš?“ Měli jsme ten den doletnou, na kterou mě naši orlové pozvali. To je takový soukromý mejdan, který se pořádá na letištích na konci sezóny. Tento pořádali piloti Boeingů 757 a 767. „Já potkal v Londýně jednu holku z Prahy a tak jsem s nimi, neboj, já přijedu, letadlo jim letí až v deset večer, tak si s nima dám ještě pivo a jedu za vámi.“ „Počkej, ty mluvíš v množném čísle, ony jsou dvě?“ „Jo, je to máma s dcerou, která právě odmaturovala a máma ji vzala do Londýna za odměnu.“ „Tak je sem vezmi, můžou spát u nás, to není problém, jestli nikam nespěchají, na nic nečekej a seber je, vezmi je s sebou!“ „Hele, zvou vás do hospody, chcete jet se mnou, budete spát u mě?“ „Mami, pojedeme s Honzou, to bude sranda! Vždyť nikam nespěcháme, nikdo nás nečeká a já mám prázdniny!“ Takže jsme společně šli na vlak a vystoupili v našem městečku. Tam jsem zavolal do hospody a orlové pro nás přijeli. Byli strašně zvědaví, koho si to ten Čech přitáhl. Když viděli jednu starší pěknou ženskou a jednu mladou pěknici, začali kolem nich v hospodě kroužit. Jako vždy, atmosféra byla velmi uvolněná a bylo to fajn. Byl jsem první mechanik z Divokého Východu, který s nimi chodil do hospody, a teď jsem ještě přivedl dvě ženský! Jak tak stoupala hladina alkoholu v krvi, začaly se dít věci. Jak už to tak bývá.

Jak jsem předeslal, Zdena má velmi pěkné nohy. Tehdy na sobě měla elastické kalhoty z materiálu, který vypadal jako samet, takové sametové legíny. Když jednou vyšla ze záchodu, jejích nohou si všiml jeden kapitán. Protože má dva metry a strašlivou sílu, nebyl pro něj problém Zdenu zvednout na stůl. Pak prohlásil, že to je „table dancer“, čili tanečnice, co tančí v drahých barech na stole. Nezáviděl jsem jí to, ale ona to vzala - klidně chvíli na stole tančila a pak jí kamarádi pomohli dolů a tančili jsme na parketu. Zdena tak proslavila krásu našich ženských i za hranicemi. Byl to skvělý večer. Všichni na to dodnes vzpomínají.

Pak mi ale znovu zmizela z očí. I když jsem zase dělal v Praze na Ruzyni, ona seděla někde v kanceláři a já běhal kolem letadel. Až vloni. Měl jsem před nějakými testy z elektroniky na airbusu. Protože jsem již stár, nemám počítače zrovna v lásce, a tak jsem měl z těch testů celkem bobky. Šel jsem z oběda a potkal po létech Zdenu. „Co děláš, krasavice?“ „A co ty?“ „No, já mám před testy z avioniky a mám dojem, že toho moc nevím. Můžu si šáhnout pro štěstí na tvůj zadek?“ „Ty jsi furt stejnej, kdy ty dostaneš rozum? Tak si šáhni.“ Řekla a vystrčila na mě zadek, který jsem jí uprostřed odbavovací haly pohladil. Nevím, jestli je to povolený doping, ale testy jsem udělal! Hned jsem jí poslal sms, že jsem to udělal a jestli má někdo dojem a kritizuje jí, že má velký zadek, tak ať mu řekne, že ho má kouzelný, protože jsem ty testy udělal!

Tak to bylo vyprávění o Zdeně, fajn ženské, které přeji, aby jí všechno dobře dopadlo.