Když jsem si včera sedl ke snídani, pustil jsem televizi. V červenci normálně snídám na zahradě, tedy, když nemusím do práce. Ale letošní červenec je nějaký vyšinutý, a tak stále prší a je zima. Nebo chvíli neprší a pak je vedro a je jak v prádelně. Na předpovídání počasí mám doma v koupelně dlažbu. Když je mokrá, je jasné, že bude pršet, ale když je suchá bude krásně. No a teď konečně vyschla a leje každý den! Už ani staré pranostiky nefungují! Smíchovský kopec je celý na vodě, vlastně i Petřín, takže když je vody moc, vyráží na povrch.

Napsal jsem, že jsem si pustil televizi. Tam byla jediná zpráva, která stála za zaznamenání: že uplynulo čtyřicet let od prvního přistání pozemšťanů na Měsíci. Mně v té době bylo devatenáct a pamatuji si dodnes, jak jsem to prožíval. Po šoku z okupace naší země Rusáky a po tom, co se nám zhroutilo všechno, v co jsme věřili a komu jsme věřili, to byl takový krásný záblesk svobody. To jsme ještě netušili, co se tady bude dít o měsíc později, 21. srpna 1969.

Ležel jsem na gauči a sledoval záběr nohy lunárního modulu. Když jsem se dnes dozvěděl, že NASA ztratila tento záběr v originálu, nabyl jsem dojmu, že tam asi budou mít nějakého českého archiváře… K záběru z Měsíce, který se neměnil asi dvě hodiny, šel zasvěcený komentář Dr. Koláře, MUDr Dvořáka a Tondy Vítka. Fascinovalo mě množství informací, které na mou hlavu, zatíženou doznívající pubertou, hrnuli. I když by se mohlo zdát, že statický záběr na nohu modulu by mohl být krajně nezáživný, díky těmto pánům to bylo velmi zajímavé. Bylo to tuším mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní, když jeden z těchto pánů řekl, že právě Neil Armstrong otevřel dveře lunárního modulu a začíná první výstup pozemšťana na měsíční povrch. Vyběhl jsem do haly a vzbudil jsem celý dům: „Už to začíná, pojďte! Rychle, už leze!“ A tak se sešla v obýváku u tety celá naše rozvětvená rodina v županech a v pyžamech. Posadili jsme se podle zažitého zasedacího pořádku. Teta byla totiž jedinou majitelkou televize v našem domě, a tak jsme se chodili dívat k ní.

Neil Armstrong lezl pomalu a rozvážně po žebříku upevněném na noze modulu. Pak se zastavil na poslední šprušli a váhal. Při té příležitosti pronesl památnou větu o tom, že to je malý krok pro něj, ale velký skok pro lidstvo. O mnoho let později se mi podařilo vlézt do lunárního modulu, který se díky škrtům v rozpočtech již nikdy do vesmíru nepodíval a skončil jako exponát v jednom muzeu. Měl jsem na sobě jenom tričko a džíny a vážil jsem o dvacet kilo míň než teď. Musím vám říct, že i takto „nalehko“ se dostat do modulu byla pro mě dřina. Když jsem byl uvnitř, kde největší část prostoru zabíral kryt motoru, nemohl jsem pochopit, jak se dva chlapi mohli oblékat do ohromných skafandrů na prostoru ne větším, než je telefonní budka. Když jsem se náhodou sešel ve washingtonském muzeu s Mikem Collinsem, který sice na Měsíci nikdy nebyl, ale v Apollu 11 letěl jako velitel, pochopil jsem, že to žádní basketbaloví hráči nejsou - Mike Collins jako starý pán je velice drobný člověk, který může mít odhadem tak metr šedesát a vážit může přibližně 45-50 kilo. Pro nás, tlustoprdy, holt létání do vesmíru není, a to i kdybych neměl vysoký tlak. V jednom mám dnes jasno: kosmonautem nikdy nebudu. Koukal jsem se na raketu Saturn, což je v podstatě sto deset metrů palivových nádrží a na konci je jako třešínka na dortu kabina pro tři kosmonauty.

Když Neil Armstrong doskočil na povrch Měsíce a dělal první nemotorné skoky na jeho povrchu, teta bouchla šampáňo: „Konečně sou Rusáci v hajzlu, tady jim jsou tanky na prd! Napijeme se těm odvážnejm klukům na zdraví!“ To jsem ještě netušil, nebo jsem si to neuvědomil, že ruská Luna, automatická sonda, která tam letěla ve stejnou dobu, byla mylně považována za jejich lunární loď s kosmonauty. Nicméně Luna se roztřískala o povrch Měsíce, jak měkce přistála, a žádné nebezpečí nehrozilo. A tak jsme slavili a moje máma si utírala slzy a říkala: „Hlavně, ať se nám ti kluci vrátí v pořádku domů!“ Netušila, že ti „kluci“ jsou jenom o patnáct let mladší než ona. Nejenom, že nás komunisti nechali na tento nevídaný úspěch koukat, ale ještě druhý den byly noviny plné článků s technickými detaily letu. Pouze Rudé právo konstatovalo, že je sice hezké, že přistáli na Měsíci, ale že stejně bijí černochy a vraždí nevinné Vietnamce.

To byl takový poslední svobodný pohled do světa. Pak přišel srpen a s ním i protesty proti okupaci. Tentokrát nás nepronásledovali Rusáci, ale naši policajti a milicionáři. A to vše se souhlasem soudruha Dubčeka, který před osudným datem podepsal „pendrekový zákon“, díky kterému nás mohli zvlčilé tlupy zamindrákovaných policajtů mlátit dle libosti. Ještě horší byly tlupy zdivočelých milicionářů. Zakomplexovaní dědci, kteří překonávali v krutosti a v mlácení i ty nejblbější policajty, útočili vždy v tlupách. Když se nedejbože vyskytl někde osamělý milicionář, dělal, že tam vůbec není. Viděl jsem, jak na Pavláku jeden totální magor skákal v kanadách po klukovi, který jenom ležel na zemi a rukama si chránil obličej. Tyto komunistické orgie mě dokonale vyléčily z naivity, že i mezi komunisty mohou být slušní lidé.

Po srpnu to už šlo jenom dolů. Husák a jeho „melody boys“ utahovali šrouby. Zase jsme mohli poslouchat dobrou muziku jenom na mejdanech a na dobré filmy chodit do filmového klubu. Postupně se zavíraly studentské kluby a na muziku byli určeni vybraní umělci: big beat, to byl Olympic a později šílenost zvaná Kroky Františka Janečka, country to byly Plavci, střední proud Gott, Vondráčková, Urbánková, Černoch a Zagorová. Možná, že jsem na někoho z těchto „pokrokových“ umělců zapomněl. Jó, jasně: Michal David, to byl také nářez! A ten vlastně byl součástí kapely soudruha Janečka.

Vzhledem k tomu, že nic jiného se sehnat nedalo, tak když občas gramofonový klub vydal v omezeném množství třeba Simona a Garfunkela, nesl si člověk takovou desku domů jako svátost. Na druhou stranu je třeba říci, že díky tomu, že byl všeobecný nedostatek deviz, tak se v klubu vydávala jenom dobrá muzika a filmy ze Západu byly většinou velmi dobré. Když vidím, jak jsou kina dnes zásobena především neuvěřitelným americkým brakem, na chvilku zatlačím slzu dojetí (ale jenom opravdu na malou chvilku) a jdu si koupit DVD Zvětšenina do Bontonlandu. A když chci poslouchat dobrou muziku, musím si naladit jednu ze tří, maximálně čtyř stanic, které ji vysílají a hlavně kde nejsou rozjásaní moderátoři.

Jednou vymysleli svazáci jakousi soutěž Zenit, což snad měla být soutěž mladých zlepšovatelů a vynálezců. Strašně s tím prudili. Jednou mě zastavili rozjásaní redaktoři Klubu mladých Československé televize a celí šťastní se mě ptali, jestli vím, co je to Zenit. Já jsem je zklamal, protože jsem jim řekl, že vím, co to je. A oni: „No jistě, tak nám a našim posluchačům řekněte, co to je?“ „Zenith, to jsou karburátory pro závodní auta a také to jsou švýcarské hodinky a já mám ruský foťák Zenit 3M.“ „Hm, tak to jsme nechtěli slyšet a o budovatelském hnutí Zenit jste neslyšel?“ „No, asi ne, určitě ne!“ Odtáhli se ode mě jako od jedovatého hada a odchytili si na ulici jinou oběť. Tak jsem si zkazil své první a asi i poslední vystoupení v televizi.

Ale všechno je relativní. Angličani mají pořekadlo: „Čím víc se po heřmánku skáče, tím rychleji roste.“ A tak čím větší byla oficiální dusna, o to větší hovadiny se vymýšlely. V Karlových Varech vznikl „Piris klub“, což byl kub pijáků jablečného perlivého vína stejného jména, v Praze se pořádaly orientační závody opilecké zdatnosti, což byl regulérní orientační běh po pražských hospodách, kde si každý účastník nesl účtenku, na které mu vrchní musel potvrdit, že vypil jedno povinné pivo. Přidal-li běžec ještě panáka, odečítal se mu čas, jako bonus. Pamatuji si na jeden velmi populární orienťák , který se jmenoval „Memoriál Venci Pivnera“ a jeho dámská část se jmenovala „Memoriál Aničky Chmelíkové“. Tam byl při jednom ročníku diskvalifikován vítěz, protože při vyhlašování vítězů v hospodě Na Bílé hoře porazil kamna.

Já sám jsem byl členem Klubu přátel bezdechého vzrušení. Náš předseda nám dával neuvěřitelné úkoly. Například jsme hráli Prší na vídeňáku (most přes Nežárku) v době, kdy tudy projížděla Vindobona, a nesměli jsme splést barvu. Někde sehnal oficiální razítko jakési základní organizace SSM, ve které nikdo z nás nebyl, ale pomocí tohoto razítka jsme se dostali do podniku Fruta závod 05, kde vyráběli Jihočeský rum. Tam jim náš předseda vylíčil, jak rum, původně zvaný Al túzámí (ten, který hrdinství podněcuje a mysl tvou rozjasňuje), přivezl z maurského zajetí Jindřich z Hradce jako medicínu na oznobeniny, nádchu a exudátum. Protože se náš průvodce závodem 05 spravedlivě ožral s námi, jistě i on věřil v léčivý oučinek tohoto nápoje, který později v Čechách zlidověl a až do vstupu do EU se prodával jako Rum tuzemský.