Na základce na Plzeňské nad vchodem do školy je balkon. V místnosti s balkonem byl a možná ještě je kabinet s pomůckami. Nevím už, jakým dílem osudu jsme s přítelem Šubou byli jmenováni naším třídním do funkce správců kabinetu. Byla to nesmírná pocta, protože jsme se mohli beztrestně flákat v kabinetu a chodit pozdě do hodin. Kabinet se stal takříkajíc treffpunktem školní inteligence vyšších ročníků. Kamarádi si chodili k nám zapálit svá retka, i když my oba jsme byli a jsme zatvrzelí nekuřáci, a řešili jsme tam většinu „filosofických“ problémů. Dost často tam za námi docházela i učitelka kreslení a náš třídní. To, že je tam nahulíno, velkomyslně přehlíželi. Třídnímu akorát vadilo, že kamarádi dávali cigára i kostlivci Kosťovi, aby si také zabánil, když si za život moc neužil. Kostra byl plastový model v měřítku 1:1 na podstavci s kolečky, takže někdy v odpoledních hodinách, když se v kabinetu vyskytla i lahvička hořčáku, nebo pirisu, tak se s kouřícím Kosťou i tančilo. Třídnímu hlavně vadilo, že měl chudák od cigaret žluté zuby.

Na balkoně byla rudá svítící hvězda. Netuším, proč musela být na škole rudá hvězda. My jsme si to vysvětlili po svém. Když v dolech v padesátých létech splnili plán, na těžních věžích svítily rudé hvězdy. V té době to byly asi jediné neony, které tady byly. My jsme usoudili, že když projdeme nějakou písemkou bez ztráty květinky, vlastně jsme splnili plán, a tak jsme rozsvítili hvězdu.

V deváté třídě seděly v poslední lavici v prostřední řadě dvě náramné krasavice, Majka a Ivana. Ivana byla tmavooká, černovlasá holka, na svůj věk poměrně vyvinutá. Stala se pubertálním snem nás kluků. A já jsem se do ní beznadějně zamiloval. Kroužil jsem kolem ní jako brundibár. Celé hodiny jsem se na ní vydržel zasněně koukat. Prostě, vypadal jsem jako debil. Ona mé zasněné pohledy vytrvale ignorovala, měl jsem dojem, že pro ni neexistuji. Když dojem přerostl téměř v jistotu, bodnul jsme ji láskyplně do zad kružítkem. Poté se z jejích božských úst ozvalo: „Co blbneš, ty idiote, seš normální?“ Co říkáte, nebylo to vyznání lásky? Ivana si mě nevšímala a jsem si téměř jistý, že ani nevěděla o mých žhavých citech. Se mnou začala mlátit puberta a naproti ve třídě seděla už skutečná ženská s prsama a s neskutečně tmavýma očima, jak už tak židovky mívají. No, to do duše čtrnáctiletého jinocha zanese zmatek!

Můj zmatek jsme dopodrobna probírali se Šubánem a s Jardou u nás na zahradě. „Se na ní vyprdni, je blbá,“ děl Šubáno, ale zkušenější Jarda našel jiné řešení: „Hele, vole, sehnal jsem dalekohled, půjdeme jí špízovat, alespoň uvidíš, esli ty kozy jsou opravdický, nebo vycpaný,“ děl znalecky. Mě to napřed smrtelně urazilo, takhle o mé bohyni nikdo mluvit nebude. Pak ale pubertální zvědavost zvítězila a vypravili jsme se na špízovací výpravu. Proti jejich domu rostl starý mohutný strom, tuším ořech. Tak jsme tam navečer vlezli, Jarda vytáhnul dalekohled. No, dalekohled je silné slovo. Bylo to divadelní kukátko, kdysi asi velmi nóbl, protože bylo mosazné a potažené kůží. Bohužel jedna čočka byla prasklá, takže se dalo koukat jenom jedním okem. Nicméně, představa, že uvidím svou bohyni, jak ji pánbůh stvořil, dovolila překonat i tento nedostatek. Věděl jsem, kde mají koupelnu, tak jsme namířili tužby tímto směrem. Šeptem jsme se s Jardou dohadovali, kdo je na řadě, a přetahovali jsme se o dalekohled. Najednou přišel náš okamžik: rozsvítilo se v okně a bohyně vkráčela do koupelny! Jarda zahučel: „Snad je čistotná a bude se koupat!“ Nic mne nemohlo víc urazit než taková neurvalost! Nakopl jsem Jardu, ten, aby se udržel na stromě, pustil dalekohled. „Co blbneš, ty debile? Dyk jsem málem spadnul, seš normální? S tebou se nedá chodit ani na špíz!“ Najednou se pod stromem ozvalo kuřácké zachrchlání: „Chlapci,něco vám upadlo, nechcete jít raději k nám domů na čaj, Ivana nám ho uvaří.“

Ivany táta, tankista od Tobruku, bezvadný chlap a skutečný hrdina, „Tobrucká krysa“, jak se jim hrdě říkalo, celou dobu kouřil pod stromem a náramně se bavil našimi pubertálními výlevy, držel v ruce dalekohled, který ho vzal málem po hlavě. Smál se, až se dusil: „Tak pojďte, vy donchuani. Jsem rád, že se ti Honzo naše Ivana líbí, je to hezká holka, hele, ale ona je děsná, ona je úplně blbá, ona chodí s nějakým muzikantem. Ten je o hodně starší. A tebe ignoruje, to víš, ve svým věku ještě nerozezná pořádnou kvalitu!“ Podal nám dalekohled, my jsme ještě kvapně odzdravili a zmizeli jsme ve tmě. Tak neslavně skončila má první a zároveň poslední erotická zkušenost s Ivanou. Jsem si téměř jistý, že o mých tehdejších citech dodnes neví. Takže alespoň takhle dodatečně, po téměř padesáti létech!

O něco později Jarda sehnal někde na železné neděli motocykl Ariel. Byl to půllitr, černý s chromovanou bandou. Každý sběratel by za něj dal dneska majlant, tehdy se válel u popelnic. Vzali jsme vercajk našemu tátovi a hodlali jsme uvést motocykl do pojízdného stavu. Na dvorku jsme ho rozebrali a zase dali dohromady, já jsem přinesl benzín a hurá na kopec to vyzkoušet. Mělo to jednu nezanedbatelnou vadu, měl díru v plášti. Ivany táta nám jednou vyprávěl, že v Africe, kde neměli zrovna náhradních dílů nazbyt, když měli praské kolo, tak ho vycpali trávou: „Ale musíte to pořádně upěchovat! Dá se na tom jezdit.“ Faktem je, že neříkal nic o motocyklech, no ale to byla jenom maličkost. Vytlačili jsme ho nahoru Třístoličnou ulicí, motocykl neměl baterku, ale to jsme neřešili. Tam si na něj hrdý majitel sednul a já jsem ho roztlačil. Motocykl prskal, prděl, ale nenaskočil. „To chce poštelovat, trochu se v tom porejpeme, to bude dobrý, hele zatáčka u Stecherů, to je prubířský kámen našeho řidičského umění! To projede jenom opravdový machr!“

Měl pravdu, byla to v podstatě křižovatka s ulicí Pod lipkami, opačně klopená a ještě v té době tam byly kočičí hlavy neboli dlažba. Ale my jsme byli srdcaři. Hýbali jsem předstihem sem a tam, až jednou motorka naskočila. Jarda se řítil dolů Třístoličnou za strašlivého řevu a v obávané „šikaně“ dal nohu na zem, jak to viděl u plochodrážníků. Gumy nacpané slámou neuvěřitelně klouzaly, ale Jarda to nějak ustál. Motorka měla řazení na bandě, Jarda přeřadil za jedna, otočil se a vyjel zpátky ke mně: „To čumáješ, vole, co? Kdepak, to je marka, s tou budeme ještě jezdit plošinu na Strahově!“ Pak jsem jel já, ale já nejsem takový srdcař, tak jsem jel katolicky. „Co se bojíš, vole, to musíš dát plnej ceres, nesmíš mít naděláno, dávej bacha!“

Všimli jste si kolik malérů začíná slovy: „To je houby, dávej bacha?“ Kromě motorky našel Jarda se sběru ještě koženou kuklu a brýle. To si nasadil, sedl na stroj, dal plný knedlík a řítil se dolů. Mně bylo jasné, že to tentokrát nemůže vyjít. Říznul u Štechrů zatáčku, podklouzlo mu to a už letěl. Motorka se zastavila o strom před Štechrovic brankou, Jardovo tepláky byly na dranc, kolena také. „Eště, že jsem měl tu kuklu, ta mě zachránila,“ řekl, když zvedal motorku. Ta měla odřenou bandu a ohnutá řidítka. Zatlačili jsme ji k Jardovi na zahradu. Pak jsem mu čistil rány kysličníkem. Jarda znalecky prohlížel cáry tepláků: „Hele, s tou krví vypadaj jako válečná zástava, přidělám je na žerď a budou tady cáry vlajky hvězdnatý ve větru vlát jak u Little Big Hornu!“ Přišla Jardova teta, skvělá to žena, znalecky prohlédla rány, ještě mu je lépe vyčistila a nasypala mu na ně nějakou desinfekci: „Vy dva pitomci se jednou zabijete! To ste zase blbli na tý motorce, že jo, kruci, kdy už dostanete rozum,“ nadávala a uvařila čaj s rumem, jako protišokovou terapii. Když pak s Jardou kouřila za barákem cigáro, babička našla na schodech stopy krve: „Jaroušku, co je to tady za červenou barvu?“ „To nic, babi, to Honza tady natíral nějaký svý éro,“ lhal Jarda, až se mu od huby prášilo.

Nakonec jsem motorku dali za pomoci Todora dohromady. Jarda koupil duše i pláště a jezdil na ní do školy. Nějak v té době nikomu nevadilo, že nemá čísla, ani papíry. Místní policajt, pan Chalupa, akorát Jardovi řekl: „Jestli tě uvidím, že na tom tady jezdíš jako blázen, tak ti vlastnoručně nařežu, když to vaši neudělali včas.“ Motorka se u Jardy dlouho neohřála, vyměnil ji někomu za něco potřebnějšího a naši rodiče si oddechli, když taková nebezpečná věc zmizela.

Strach rodičů jsem poznal, když můj syn dostal k sedmnáctým narozeninám motocykl od maminky. Byla to Italská Gillera a měla totálně zpuchřelé gumy. Naštěstí než se synek stačil na ní rozbít, mašina se zadřela, šla z domu a já jsem si konečně oddechl