Za Pájou Večajem

V roce 1970 jsem se definitivně rozloučil s představou mého otce, že budu „vysokoškolsky vyučen“. Neviděl jsem v tom cíl života. Mě zajímala letadla a chtěl jsem na nich dělat. A tak jsem druhého května nastoupil na letiště Ruzyně a podepsal smlouvu s Československými aeroliniemi. Nastoupil jsem na generální opravy letadel Avia 14. Pak jsem byl za trest přeložen na demontáž motorů do motorárny.

Pája Večaj uprostřed

Trest to byl opravdu přísný. Po stranických prověrkách se tam sešla parta skvělých a slušných lidí. Protože na letišti nebylo špinavějšího provozu, přišli tam i učedníci. Byla s nimi ohromná legrace. Mezi nimi vynikal modrooký kluk s kulatou hlavou, Pája Večaj. Kluci dělali neskutečné hovadiny. Například všichni samozřejmě kouřili a tam se kouřit nesmělo, protože všude byl benzín. Ale to jim nevadilo. Dílnami procházel mistr Křikava, velitel milic a neskutečný blb. Jednou jsme skyšeli, jak cvakly dveře. „Křikava jde!“ Kluci skočili do bedny od motoru a já ji za nimi zavřel. Tlustý Křikava procházel důležitě demontáží a koukal nalevo a napravo. Nic mu neuniklo! Jako stranický bojovník proti imperialistům, prošel kolem bedny, kde z otvorů stoupaly proužky kouře. Udělal několik kroků, než mu došlo, že je něco špatně, pak se otočil na mě: „Co to je? Proč se z té bedny kouří?“ „Akorát jsem motor nastříkal konzervačním parafínem a jak je to horké, tak se z toho kouří.“ Odkráčel důležitě pryč a napůl udušení kluci odhodili víko bedny a nadechli se čerstvého vzduchu. Bylo to jako při vystoupení Lucinky Bílé, jenže z oblaků kouře vyskočili kuckající učedníci. A takových pitomostí tam udělali víc. Také se účastnili populárního závodu ve skoku traktoru do dálky.

S Pájou jsem se znovu setkal, když jsem se vrátil od Slovairu zpět k ČSA. Dělali jsme spolu na startu, připravovali jsme letadla k odletu. Pája byl hudebně nadaný a hrál na kdeco. Když byl u nás doma mejdan, krom první desky kapely Led Zeppelin, pro kterou neomylně sáhl do mé diskotéky, tak si občas vzal keyboard, malé dětské piánko a začal na něj preludovat. Jenže on si ho bral i do vinárny U hroznu, která byla přes ulici. Některým hostům bylo Pájovo umění málo a řvali, ať si to diňďání strčíme do prdele… A Pája vykulil své velké modré oči a tomu, co nejvíc řval řekl: „Ty něznáješ Rachmaninova?“ Tomu nikdo neodolal a Pája hrál, dokud nedošli baterky, což bylo dost brzo (naštěstí).

Absolvovali jsme spolu autoškolu. Jednou kurz odpadl a my šli na Bělohorské ulici místo do práce na pivo. Tedy chtěli jsme jít na pivo. Přišel neurvalý hospodský a zahučel: „Dáte si pivo?“ Pája vykulil své oči a povídá: „A co sis myslil, ty bláhový?“ A už jsme stáli před hospodou, tak rychle nás výčepní vyhodil.

Pája Večaj v helmě

Má žena měla byt v Příbrami a chtěli jsme ho vyměnit do Prahy. Tchán nám dohodil výměnu s dcerou jedné své kolegyně jménem Bronislava. Kamarádi, včetně Páji, se rozhodli, že při takovém důležitém životním kroku, jakým je výměna bytu, nemohu být sám. Tak jeli se mnou. Bronislava měla přijít na prohlídku bytu v jednu hodinu. Nepřišla. Tak kamarádi otevřeli první láhev rumu a já uvařil oběd. Děvče mělo dvě hodiny zpoždění a to se ukázalo jako rozhodující. Ve tři někdo zazvonil, já šel otevřít. Vešla krásná prsatá holka. Pája k ní přišel a povídá: „Jakpak ti říkají, děvenko?“ „Já jsem Bróňa.“ Velmi rychle zapadla do naší skupiny.

Bróňa, Pája Večaj a já

Můj švagr, který si půjčoval klíče od našeho bytu, kde jsme nebydleli, aby si tam mohl vodit holky, přišel a Bróňu nám odvedl, kazišuk. Najednou byl strašně mravný. Všechno skončilo tím, že její manžel prohlásil, že jsme jí dali nějaké drogy a zfetovali jsme ji. Protože prý byla mimo a nic z ní nebylo cítit. Rum z ní táhnul na sto honů, to musel mít sennou rýmu. No jo, ona je to stevardka, bůh ví, co přivezla za sajrajt…

Pak začal Pája hrát s kapelou Vrať se do hrobu a mimo to ještě také s Bluesberry a dalšími kapelami. Ale domovská byla hrobařská. Chodil jsem na ně rád. Scházela se tam dobrá parta nejen muzikantů, ale i tancujících diváků. Když tam přišli náhodou nějací mladí, tak koukali vyvalení, jak se tam starci svíjejí v rytmu Rolling Stones, Who a dalších kapel let šedesátých a sedmdesátých. Při svém povolání jsem potřeboval vypustit ventil odpovědnosti a nemyslet na nic a jenom poslouchat. O přestávkách si Pája ubalil cigárko, dal si vodku a já ferneta a kecali jsme o tom, jak u mne kdysi bydlel, jak to byl jeden dlouhý mejdan, jak jsme chodili k rara, čili K Raráškům, do čajovny a jak jsme se vlastně úspěšně osmdesátými léty prochlastali.

Pája Večaj s baskytarou

V pátek jsme jako obvykle poslední pátek v měsíci jeli do Mandragory, kde měli hrobaři koncert. Na Míráku stála sanitka na chodníku a záchranáři se tam nad někým skláněli. Když jsem přišel do Mandragory, klávesák s kýmsi hovořil po telefonu. „Volal jsem Pájovi, kde je, že už bysme měli hrát. Vzal to někdo a povídá, že to je telefon člověka, který leží na Míráku a nesouvisle mluví. Tak jsem mu řekl, že to je Pája Večaj.“ Za chvíli nám volali, že Pája to vzdal. Nemohli jsme tomu uvěřit! Vždyť mu bylo teprve šedesát čtyři! Žil jako rocker, zemřel jako rocker, cestou na koncert. Byl to skvělý kamarád!

Pájo, ať tě tam nahoře neošidí a dají ti pořádnou basu, ne nějaký šunt!
Odpočívej v pokoji!

 ***********************************