21.1.2019 | Svátek má Běla


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 494

1.1.2019

Tak jsou vánoce za námi. Neříkám: zaplať pánbůh! Miluji vánoce s jejich světýlky, pečením a vůněmi. Jistě budete s mnou souhlasit, že se dělají hlavně pro naše děti a vnoučata. Je to nádherná atmosféra u rozsvíceného stromečku. O dárky ani tak nejde, jde o tu atmosféru. Zažil jsem jednoho člověka, který, když dostal od babičky dárek v hodnotě asi sto padesáti korun, dostal hysterický záchvat, že si takový dárek klidně mohla babička nechat. Šokovalo mě to a určitě jsem si jeho přátelství nezískal, když jsem řekl, že mu také nemusela dát vůbec nic. Není důležitá cena dárku, ale že si na nás někdo vzpomene.

Jednou jsem slavil vánoce u našeho šéfpilota. V rodině, kde rozhodně peníze nehrají roli. A tam mají tradici, že mají jen jeden dar a ten dostane ten, kdo najde ve své punčoše cedulku. Já jsem byl výjimka, dárky jsem dostal. Do Anglie jsem totiž utekl zbaběle před mou tehdejší ženou, která se zavázala, že mi na Štědrý den ukáže, zač je toho loket. Vánoce to byly nádherné, ale jiné, než u nás, a strašně se mi stýskalo po synkovi Honzovi.

Před vánocemi jsem byl na koncertě k poctě Petru Skoumalovi. Uspořádal to Olin Nejezchleba. Krásná muzika a nádherné texty. Byl to zážitek. Z opačného spektra je CD Soul Marty Kubišové. Miluji soul a také Martu Kubišovou. Její balady jsou nádherné po všech stránkách. Jenže deska Soul se prostě nepovedla. Slovní salát, který napsala Marta Skarlandtová, má do Skoumala asi tak daleko, jako já mám daleko ke štíhlému bloňďákovi! Paní Skarlandtová se nezabývala původními texty. To, co zpívá paní Kubišová, jsou neskutečné hovadiny.

Když poslouchám soul v podání paní Rottrové, to je jiné kafe! I kapela hraje soul, zatímco tady doprovází sláčiky a budí to dojem, že je to nahrávané se symfoňákem. Přál jsem si to CD, protože jsem na posledním koncertu Marty Kubišové v Lucerně slyšel You make me feel like a natural woman od Arethy Franklin, kdy doprovod obstarala malá kapela, která dokázala udělat soulový doprovod. Bohužel, velký orchestr z toho udělal kavárenský blivajz. Je to strašná škoda. Myslím si, že tak by rozloučení s kariérou nemělo vypadat.

Na Štědrý den chodím zpívat odpoledne koledy pod mostní oblouk Karlova mostu. Akce vznikla kdysi za bolševika a organizovala to Společnost za veselejší současnost v čele s Bárou Štěpánovou. Na začátku se tam scházeli lidé, kteří si nejen chtěli zazpívat, ale také si popřát. Nosili s sebou svařák v termosce a slivovici a jiné dobroty. To pokračuje dodnes. Bára se vdala, a tak její manžel Míra Barabáš doprovází sbor na trubku, někdy tam jsou i housle. Letos se prodíral zpívajícím davem člověk s kontrabasem. Když nemohl projít, začal na basu hrát. S Mírou Barabášem letos hrál i Olin Nejezchleba na housle. Každý rok se na to těším.

Oblouk pod mostem je také místem nečekaných setkání. Před několika léty se davem prodírali starší manželé, Francouzi. Zastavili se u nás a poslouchali. I nabídli jsme jim svařák a bramborový salát. Hrozně se tomu divili a ptali se, kolik to stojí. Ještě víc se divili, když jsme jim řekli, že nic. Řekl jsem jim historii tohoto zpívání a jim se to moc líbilo.

Další rok se Francouzi, ještě s nějakými svými známými, prodrali davem k nám, v tašce měli láhev vína a sklenky a nabízeli. Jejich známí se divili se slovy: „Nekecali, fakt je to tady snzační!“ A tak se tam od té doby scházíme každým rokem. Nebo před několika léty se z davu vynořil pán a zeptal se: „Nejste pan Čech, co píše na Psa?“ „Ano, to jsem já!“ Dostal víno, popřáli jsme si a od té doby se tam pravidelně vídáme. Pracoval v diplomatických službách a říkal, že něco takového ve světě nezažil. Asi ne v metropolích, ale v Eghamu u Londýna jsme chodili s kapelou po pěší zóně a zpívali jsme a byla to krása. Ale nebyl to náš „kameňák“!

Vstupte do Nového roku s veselou myslí a vězte, že jsem lafetu v jízdárně Pražského hradu prohlédl, je řádně promazána.

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.

Letadla, můj osud 3


Diskuse


B. Clairvaux
6:50
2.1.2019

J. Lukavsky
9:18
1.1.2019

K. Filek
9:10
1.1.2019

R. Langer
8:00
1.1.2019

J. Novak
3:18
1.1.2019

J. Farda
1:11
1.1.2019

M. Krátký
1:35
1.1.2019

F. Kusák
15:01
1.1.2019

M. Krátký
17:52
1.1.2019

počet příspěvků: 10, poslední 2.1.2019 06:50









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.