Když jsem odjížděl na dovolenou, poprosil jsem sestru, aby mi zalévala rajská. Ségra mi položila obvyklou otázku, kterou mi dává, když někam jedu: „A co tam budeš dělat?“ Napadá mě klasická česká odpověď začínající na h a končící na o. Ale protože jsem sečtělý, odpovím: „Praničehož tam nebudu dělati!“ Sestra v odpovědi nelichotivě zhodnotí můj duševní stav.

A tak jsme odjeli mezi naše řecké kamarády, pardon Sean Connery je Skot. Ten letos nechyběl, přijel, ale až ke konci našeho pobytu. Chyběla letos jedna paní ze Skotska, která před dvanácti léty strašně buzerovala svého muže. „Drahá, dal bych si skleničku vína!“ „Not now!“ A pošilhával po mém stole, tak jsem si požádal o další skleničku a tajně jsem mu nalil. Baba byla o hodně starší než já a denně vystřídala nejméně patery minibikiny. Pak pán už nebyl, ale ona si vždy sehnala nějaký doprovod, který jí nosil lehátko a i jinak jí posluhoval. Po několika létech se minibikiny staly bikinami a koloušci zmizeli a přibyla hůl, vloni už berle. Letos už nebyla ani baba. Jo, takový je život. Také skupina skandinávských muzikantů, které jsme překřtili na ještěry, se letos neobjevila. Když jsem se ptal, kde je Bjorn, jediný, který se dostavil, aby prodělal slunečno-vinnou kůru, zbrblal (bylo to už večer): „Do prdele, jak to mám vědět?“ Ale jinak věci byly tak, jak mají být.

Jednu kavárnu na pláži vlastní člověk, který byl poněkud vlezlý a když nás potřetí okradl, rozhodli jsme se po pěti létech změnit podnik. Vedlejší kavárnu vlastní Pavlos. Má úžasně udělaný jídelní lístek. Je zdobený fotkami jejich rodiny, která tento plážový podnik vybudovala. Na prvních stránkách je babička, na poslední je on s manželkou a dětmi. Předloni jsem u něj seděl a koukal jsem se na Amálku, jak blbne ve vodě. Abyste na mě neposílali sociálku, voda je asi tak dva metry od mých nohou. Když už byla fialová, Honza ji přes její protesty vytáhl třesoucí se z vody. Pavlos přinesl ručník, do kterého ji zabalil. „Co si dá mladá dáma?“ Amálka chtěla sušenky, které v této kavárně neměli. Pavlos zmizel a z krámu přinesl sušenky. Prostě nic není problém.

Šli jsme se večer projít s Honzou a Amálkou po „městě“ a když jsme přišli do přístavu, koukal jsem jako blázen, že místo zarostlé a zchátralé restaurace, která byla patnáct let zavřená, byla otevřená nádherná restaurace evropského střihu, žádná rádoby taverna. A z restaurace na nás mával Pavlos. Tak jsme šli dovnitř a hrdý majitel nám ukazoval, co od ledna vybudoval. Sám si všechno navrhoval, včetně jídelníčku. Došel jsem pro Zuzanu, která zůstala v hotelu, protože se chtěla udělat krásná, jak říká. Znamenalo to odsolit se a poprvé za týden se namalovat. Jak říká: „V mém věku to už vyžaduje značnou dávku uměleckého cítění a čas!“ Pamatuji si, jak po vánočním Mrazíkovi přišla má tehdejší žena za mnou do prďárny a Blaf povídá: „Baba přiletěla, to je ale krasavice!“ Byla po nějaké lince, a tak byla v uniformě. Od té doby za mnou v uniformě chodila jen minimálně. Obávala se blbých keců, jak sama řekla. Zuzana byla jiná hrdinka, když jí dvaašedesátka vyválela ve směsi oleje a asfaltu, šla se k nám umýt horkou vodou a solvinou. Do čistého se převlékla až v letadle. A na kecy, jako že nikdo netušil, že stevardky chodí k cestářům na brigády, nereagovala. Ale to jsem odbočil, ani nevím proč. Asi proto, že stevardky mají být na palubě jako z cukru a na dovolené, posléze v důchodu si od toho rády odpočinou.

Večeře u Pavlose byla naprosto skvělá. Amálka byla nadšená. Zatáhla mě na dámský záchod: „Dědo, tam mají zhrádku, to musíš vidět!“ Byly tam v míse naaranžovány květin s cedulkou, že to je „dotek přírody“. Totéž bylo i na pánském záchodě. Jídlo bylo úplně jiné než v ostatních restauracích. Považoval jsem kromě čerstvě vyloveného mečouna za nejlepší vepřové kostky na víně, které dělal v jeho plážové restauraci. Ale kuře na zelenině, slanině a zalité krémovou omáčkou, to byla neobyčejná dobrota. I ostatní jídla byla na místní poměry neobvyklá a měla jednoho společného jmenovatele: byla skvělá.

Ráno jsme se loučili s personálem hotelu a paní hoteliérová nás odvezla do přístavu do hlavního města. Když jsme se loučili, poplakali jsme si. Jó, moře!