8.5.2024 | Den vítězství


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 463

1.5.2018

Jsou záhady na tomto světě, jejichž vysvětlení mi uniká. Například: Před léty jsem slavil své šedesátiny a byli tam i moji spolužáci z devítiletky. Svatka, bývalá ředitelka školy, se zeptala Ládi, profesora matematiky na vysoké škole, jestli by jí nemohl osvětlit jeden problém, který nám vrtá hlavou. Chodili jsme spolu do třídy, tak bychom měli být plus mínus stejně staří. „Hele, Honzovi je šedesát a mně je čtyřicet osm, jak je to možné? Je to kvůli tomu, že seděl o řadu dál ve třídě, nebo jak je to možné?“ Láďa, který je matematickým geniem, na ni koukal poněkud udiveně a žádal opakovat otázku. Když to Svatka zopakovala pomalu a nahlas, Láďa se zeptal, kolik veselých kalíšků už měla. „Já to nepočítám, koho by to zajímalo, ale nám ženám se kalendář zastaví na čtyřiceti osmi a dál už je nám stále jen čtyřicet osm. Vy stárnete, vám je šedesát, ale podívej se na mě, ani čtyřicet osm bys mi nehádal, co?“ A profesor matematiky se šel věnovat jiným kamarádům, kteří neměli tak obtížné úkoly.

Byli jsme v Anglii. Když jsme se potulovali po Windsoru, koupili jsme pohlednice a známky. Já posílám z cest pohledy ségře a Amálce. Amálka pohledy sbírá a má na ně krabici, kterou mi vždycky ukazuje a povídáme si, jaké to kde bylo hezké (a hlavně jak se mi tam po ní stýskalo, ale to jí neříkám). A ségře to posílám, aby viděla, že jsou i kraje vzdálenější a zajímavější, než cesta jednou týdně do Kauflandu. A teď přijde ta záhada: Celkem čtyři pohledy jsme poslali ze stejného kastlíku v Engelfield Green ve stejný den (10.3.), ba ve stejnou sekundu. A teď pozor: když jsme se vrátili domů, ségra mi děkovala za pohled (19.3.). Zcela logicky jsem se domníval, že také Amálka a Zuzanin Honza a její maminka pohledy dostali také. Ovšem chyba lávky! Přibližně 17. dubna volal Honza, že děkuje za pohled posílaný před měsícem. I zavolal jsem Petře, jestli Amálka dostala pohlednici. Petra se zanořila do Amálčiných pokladů a nic nenašla. „Asi nic nedostala, ona si ty pohledy schovává, ale z Anglie jsou tady jen staré z loňska. Tři dny nato mi Petra radostně volala, že našla ve schránce pohled pro Amálku. To bylo 20. dubna! A maminka Zuzany nedostala pohled dodnes! Můžeme mi někdo z České pošty vysvětlit, jak je to možné? Určitě za to může Royal Mail! To bych se vsadil!

Česká pošta je neuvěřitelný moloch. Chodím na masáže na soukromou kliniku, která je v jednom patře budovy hlavní pošty. Teprve teď jsem viděl, jak obrovský barák to je. Kolik tam musí sedět ouředlníků, kteří si posílají lejstra, vyplňují výkazy a tvoří grafy. A chudáci pošťačky s těžkými brašnami se vláčí ulicemi za pár kaček měsíčně. Ale vydizajnovaný kravaťák pak blábolí v televizi cosi a o tom, jak se služby zlepšují a jak jsou pracovníci pošty motivovaní. Možná, že ti v těch kancelářích, ale určitě ne ti chudáci, kteří zásilky roznášejí. Ti mají prodávat losy, pojištění a jiné hovadiny, které vůbec nesouvisí s jejich původní činností. Jo, když paní Chodounská, naše letitá pošťačka, jela v zimě tři kopce na kožené brašně, to byly doby! Nebo když pan Šťastný jel s poštovním vozem a my jsme mu skákali dozadu na stupátko a řvali „za vozem, za vozem!“ On se po nás ohnal bičem, ale tak, aby nám neublížil, plival smradlavou močku z fajfky a cosi hučel o parchantech. Tehdy nebylo „balík do ruky“ nebo „balík na poště“, prostě ho přivezl. A jezdil odpoledne, když věděl, že jsou lidé doma z práce. Tam dostal pětikorunu, tam panáka, takže když kobylku uvazoval ve stáji, už měl vratký krok, ale pošta fungovala a bez managorů, motivačních hesel a teambulidingů. Kdyby pošta vyházela všechny ty nepotřebné, kteří si práci jen vymýšlejí, možná by do nekonečna nemusela zdražovat a kravaťák by nemusel blábolit kraviny o zlepšování služeb.

Mimo veřejné služby mám, respektive měl jsem problém. Ráno, když jsem jel z práce, tak jsem potkával pravidelně na Bílé hoře paní. Ta dáma měla neuvěřitelně dlouhé nohy. Měla vždy džíny a krátkou bundu do pasu. Viděl jsem ji vždy zezadu, protože kráčela směrem od Kauflandu a já jel stejným směrem. Nevím, jestli byla stará, nebo mladá. Jestli byla hezká, nebo ošklivá. Akorát vím, že měla krásné dlouhé nohy. Protože už do práce nechodím, zůstane toto tajemství neodhaleno. A tak to asi má být.