11.12.2018 | Svátek má Dana


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 446

19.12.2017

Kolikrát jsem si říkal, jaký má asi pocit pilot, když přeletí letadlo do muzea. Jak se asi musel cítit Brian Trubshaw, když 26.07.1976 naposledy vypnul motory prvního prototypu Concorde G-BSST na letišti v Yeoviltonu, rozepnul si bezpečnostní pásy a věděl, že už nikdy s tímto letadlem nepoletí. A že to letadlo už také nikdy nepoletí. Viděl jsem dokument o tom, jak společnost Qantas přelétává letadlo do Arizony, aby tady bylo uskladněno. V posádce byl také reportér. Kapitánka naposledy vypnula motory, palivová a hydraulická čerpadla, odpoutala se od sedačky, podepsala naposledy tech log a letadlo předala mechanikům. „Je to divný pocit, nalétala jsem s tímto typem stovky hodin a teď končí tady, v poušti...“

vzpomínky 446 9

Když jsem pracoval pro British Airways, byl Boeing 767 nejproduktivnější typ. Pamatuji si, jak letadlo nesmělo zůstat na zemi pro závadu. V Praze odešel počítač regulující chod motoru. Zavolal jsem do Londýna, že musím letadlo uzemnit. Za chvíli mi volali, že aerotaxi veze do Prahy nový počítač. Počítač sám stál 120 tisíc liber, kolik musela stát jeho doprava do Prahy, nemám ponětí. Jenže nový počítač se ukázal také jako vadný, a tak asi ve čtyři hodiny ráno přiletěla opět Cessna Citation s dalším počítačem! Mašina se prostě za každou cenu musela opravit a nemohla čekat na zemi, až počítač přivezou z Londýna dopolední pravidelnou linkou. Ale všechna sláva, polní tráva, jak se říká. Vloni jsem viděl v Arizoně vyrovnané řady uskladněných Boeingů 767 British Airways a už nikomu nevadilo, že stojí na zemi a nelétají.

vzpomínky 446 2

A stejné je to s lidmi. Když jsme zavírali stanici British Airways v Praze, o půlnoci jsem naposledy vypnul počítač. Předtím jsem ještě všem našim partnerům poslal poděkování za spolupráci a pomoc. Seděl jsem v místnosti, kde jsem strávil několik let a kde mi bylo dobře. Rozhlížel jsem se kolem sebe, koukal jsem na fotky na zdech, na poznámky na nástěnce. Přezul jsem se, převlékl, zhasnul jsem světlo a odešel domů. Že si druhý den nebudu moci vzít z kanceláře ani své věci, jsem netušil. Nový majitel mě tam už nepustil. Čert to vem!

Můj konec u ČSA, to bylo silné kafe! Nic jsem netušil, když si mě volal ředitel do kanceláře. Bylo to 31. ledna roku 2013. Měl jsem dojem, že jsem něco provedl a že jdu na kobereček. „Ne, nic jste neprovedl, ale musím někohoho vyhodit a vy už máte důchod, tak to tady podepište a zítra už nechoďte. Sbalte si věci a vyběhejte si výstup, nashledanou!“ Po tolika létech a takový konec? Seděl jsem v šatně proti své skříňce a nemohl jsem to nějak pochopit. Měl jsem dojem, že na mně stojí letiště, že se beze mne musí zhroutit! Kupodivu všechno fungovalo dál a nikomu jsem nechyběl. Odevzdal jsem nářadí, vzal jsem si hrnek na kafe a šel jsem.

vzpomínky 446 5

Kupodivu se tento vyhazov kuriózně ukázal jako velmi dobrý krok! Měl jsem štěstí, od té doby jsem dělal své řemeslo za daleko lepší peníze a v různých zajímavých destinacích. Takže jsem na tom paradoxně vydělal. Jenom ta hořká pachuť vyhazovu zůstala. Že po tolika létech na letišti Ruzyně vám někdo podá papír přes stůl a řekne: „Vypadni a už se nevracej!“ To jsem nepřekousl dodnes. Přeci jenom jsem si představoval konec trochu jinak.

vzpomínky 446 6
vzpomínky 446 1

No a tento pátek jsem opět skončil. Na rozdíl od předchozího vyhazovu jsem se na tenhle den i těšil. Jsem starý a neustálé noční mě ničily. Po čtrnácti dnech nepřetržitých nočních jsem měl den a noc totálně převrácené. Dnes nemůžu v noci usnout, zato přes den bych spal jako malé dítě. Když se mě ptali, jestli chci prodloužit kontrakt na další rok, řekl jsem, že už ne. A tak jsem opět zažil ten divný pocit „dnes naposled“. Byl jsem dojatý, když mi zaměstnanci UPS přinesli k letadlu krabici, že mi přišla nějaká podniková pošta. V krabici byla láhev vína, čepice UPS a modýlek letadla v barvách UPS. Modýlky já sbírám a mám jich plný byt. Ani netuší, jakou mi udělali radost! A druhý den, skutečně poslední den, mi druhá parta přinesla krabici obložených chlebíčků, které miluji! Pak jsme si na mrazivém povětří povídali dlouho do rána. „Pojďte k nám do kaceláře, nebudeme tady mrznout, ne?“ „Honza si chce naposledy užít to povětří, že jo?“ Míša, která má maminku o dvacet let mladší, než jsem já, pochopila, proč se mi lesknou oči! Kapitán letadla, který věděl, že končím, se mě ptal, kolik let dělám mechanika. „Čtyřicet osm, proč?“ „Vy jste nastupoval, když mě vezli z porodnice!“

A tak sedím doma a píšu scénáře pro televizi UP. Je to o letadlech, samozřejmě! Ale jsem v teple a v noci se snažím usnout a jsem doma. Přeji svým mladým kolegům, aby se jim dařilo!

vzpomínky 446 10


Diskuse


J. Mrázek
21:03
19.12.2017

J. Řezák
20:19
19.12.2017

F. Kusák
10:51
19.12.2017

V. Kolman
10:41
19.12.2017

M. Krátký
7:57
19.12.2017

A. Pakosta
7:14
19.12.2017

K. Chochola
6:15
19.12.2017

počet příspěvků: 9, poslední 19.12.2017 09:03









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.