18.2.2018 | Svátek má Gizela


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 425

25.7.2017

Za mého mládí jsme cestovali s tátou a s mámou po krajích českých naším autem Z 4. Auto koupil táta v roce 1936. Byl to malý automobil poháněný dvouválcovým dvoutaktním motorem, který vyráběla brněnská zbrojovka. Auto nemělo topení, a tak na zimní výlety jsme se ségrou měli vzadu pokojíček, kde nás máma zabalila do dek a mezi zadním sedadlem a předními byl závěs, aby bylo vzadu větší teplo. Naši byli oblečeni v tom nejteplejším, co měli. Ať v létě, nebo v zimě jsme si celou cestu zpívali (dnes si zpívám, pouze když jedu sám...).

Jednou v létě jsme jeli kolem Vlašimi. Mohlo mně být tehdy kolem dvanácti. Najednou nás předběhlo kolo. Táta se smál: „Hele, někomu upadlo kolo!“ Když přibrzdil, zjistil, že bylo naše. Byla noc a kolo se odkutálelo do tmy. A i když byl náš vůz vybaven světlomety firmy Assman, kolo jsme v noci nenašli. Protože jsme jeli z nějakého dobrodružného výletu a protože byl náš táta duší i tělem skaut, měli jsme s sebou nejen stany, ale i vařič značky Primus. Po třech kolech táta sjel ze silnice k rybníku. Tam jsme rozbili tábor. Postavili jsme stany a máma na Primusu uvařila čaj a polévku z kostky. Polévky z kostky byly předchůdci pytlíkovek. Tehdy jsme měli jednoduchý výběr, byly dva druhy kostek: hrachová a gulášová. Vlastně pardon, tři, ještě maďarská, ta byla pikantní. Kostky byly balené po třech v celofánu. Nebyly to zalévací polévky, tyto se musely vařit. Měly snahu utéct z ešusu, takže se musely neustále hlídat.

Když nás máma nakrmila a napojila, vlezli jsme si do spacáků. Ty ušila máma z dek a celty. Byly neskladné a těžké, ale jiné tehdy nebyly. Táta s mámou měli spacáky od UNRRY, které již připomínaly ty dnešní. My jsme si se ségrou tehdy koupili neuvěřitelnou vymoženost: tranzistorové rádio Mír. Bylo kufříkové rádio a my ho tahali všude s sebou. Museli jsme si na něj ušetřit vracením lahví a sběrem papíru. Naši nám ale na to tehdy také něco přidali. Vyndali jsme rádio a naladili Prahu, protože každou sobotu večer byla četba na pokračování.

Pamatuji si, že tehdy byla četba z knihy Arthura Conana Doyla Pes baskervillský. Začínalo to úžasnou znělkou: ponurá hudba a do toho zlověstné vytí psa. Je vám dvanáct, je noc, jste u rybníka a nad ním se rozléhá vytí strašlivého psa! Pak si máte jít lehnout! Leželi jsme se ségrou v našem stanu a já se snažil zabrat. Když se mi to už téměř podařilo, ozvalo se ze tmy: „Brácha, spíš?“ „Už ne, co chceš?“ „Já jenom jestli už spíš.“ „Ty se bojíš, viď?“ „Si blbej, proč bych se měla bát?“ „Protože si celá podělaná!“ „Já, jo?“ A zase jsem se snažil usnout, voda v rybníce šplouchala, žáby kvákaly svou noční píseň. Za chvíly zase: „Brácha, spíš?“ „Dej mi pokoj a nech mě spát!“ „Děti, buďte už zticha a spěte!“ a k tomu máma tiše dodala: „Ona se Márinka bojí a nenechá Honzu spát.“ Táta jenom něco zavrčel a spal dál.

Takhle to pokračovalo až do svítání. Měl jsem ségry už plné zuby. Je o dva roky starší a tehdy se jí už bradavky odrazily od hrudníku. Přes den se kroutila, aby byla krásná, ale v noci to byla malá holka a strašně se bála. To jí byl najednou mladší blbý brácha dobrý!

Ráno jsme kolo našli. Táta vozil v bedýnce ještě jedno auto v náhradních dílech, takže měl i náhradní matky na kola. Musel jich mít osm, protože na jedné straně byl levotočivý závit a na druhé pravotočivý. Kolo jsme namontovali a zbourali jsme tábor. Předtím máma vytvořila snídani z Májky a chleba, čaje Čínská směs a nějaké tatranky. Odjížděli jsme domů s tím, že jsme zažili úžasné dobrodružství. Jak se zetka pohnula, usnul jsem. Ségra mě konečně nechala být, protože také spala.

vzpomínky 425 2

Představte si, sedím v autě na ploše letiště a čekám, až kluci letadlo vyloží a naloží. Mám puštěné rádio, Český rozhlas 2, a najednou slyším, že bude četba ze slavného románu sira Arthura Conana Doyla Pes baskervillský. Opět je to stylové, ponurá hudba, na auto bubnuje déšť. Ale chybělo tam vytí strašného psa. Byla to ta stará nahrávka z roku 1962! Bohužel změnili znělku, ale jinak to bylo opět fantastické. Je mi zase dvanáct a ležím ve stanu u Vlašimi! Jindy se těším, až bude letadlo „ready for push back“, ale teď v duchu prosím kluky, ať mě nechají poslouchat a vrátit se tak v čase o padesát pět let zpět. A dnes v noci je další pokračování!

vzpomínky 425 1


Diskuse


B. Novacek
23:45
25.7.2017

J. Kanioková
20:23
25.7.2017

M. Polák
12:05
25.7.2017

J. Hanzal
10:51
25.7.2017

M. Dvořák
8:48
25.7.2017

J. Lukavsky
8:33
25.7.2017

počet příspěvků: 9, poslední 25.7.2017 11:45









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.