19.3.2024 | Svátek má Josef


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 364

5.4.2016

Je deset hodin večer a já stojím před rámem letištní kontroly. Strážným tam hraje potichu rádio. Ale zase ne tak potichu, abych neslyšel neuvěřitelná slova písně. Bylo to Country radio a jakási děva za doprovodu kapely zpívala: „Budeme žít v lese dřevěném a můj hřeben bude mým hřebenem...“ Trvalo chvíli, než jsem se po průchodu rámem opět oblékl, protože mám nebezpečné dalekonosné kšandy, které rozezní rám, musím se svléct až do trička a odepnout šle. A tak jsem zjistil, že výše zmíněný text byl cosi jako refrén, takže jsem se nespletl a skutečně tento blábol píseň obsahovala. Připomínalo mi to píseň z dob totality, kde rozjásaný pěvec pěl: „Udělám pár přesčasů, sníh mi padá do vlasů...“

Takové bláboly nepadají ani z úst hradního pána, ani z úst jeho nohsleda Ovečkina, a že se oba snaží. Přehlídka česko-čínského análního alpinismu skončila a já za sebe musím říct, že se za svého prezidenta stydím.

Hradní blábolil řekl, že se mimo jiné zasloužil o jakýsi kontrakt v automobilovém průmyslu. Začal jsem se radovat, že se tady bude vyrábět luxusní automobil Rudá vlajka. Auto, které je jen a pouze pro vyvolené. Ani Tom Hyan, automobilový novinář, si ho nemohl prohlédnout na autosalonu v Pekingu.Tam bylo sice vystavené, ale v uzavřené expozici jen pro vyvolené soudruhy. Auto pro komunistickou elitu by jistě našlo i tady spoustu kupců... Teorie Zakázaného města z dob čínských císařů se přenesla v moderní době do podoby automobilů.

Jezdil jsem po Praze 30. března, protože mě bolely zuby a sháněl jsem, kdo se mě ujme. Tristní stav našeho zdravotnictví nás nutí všude nekonečně čekat. Nakonec mě poslali do další ordinace. V té době probíhaly v Praze 6 policejní manévry. Vzpomněl jsem si na pláč ministra vnitra, jak je málo policajtů, že se musí zvýšit jejich stav. Na to, aby hlídali komunistického vládce, aby ho milující lid neumačkal, je policajtů dost. Vrtulníky, šíleně jezdící houkající policejní auta, policajti i v nejzapadlejší uličce. Takové manévry nebyly, ani když byl v Praze Obama! A do toho posloucháte v rádiu Jinana trojlaločného, jak samolibě líčí, jak zachránil naši ekonomiku! Takže až zase policejní ředitel bude plakat, jak nemají ani na benzín, že nemohou jezdit k zásahům, když hradní virotik zavelí, hned je benzínu dost. I když ne na hlídání našich občanů, kteří to všechno platí!

Byly Velikonoce. V neděli byla u nás Amálka. Když jsem uvařil, byli jsme spolu na zahradě. Amálka hledala na zahradě vajíčka, které jí tam zajíček nechal. Moc jsme si to užívali. V pondělí čekala na koledníky. Měla připravený košíček s vajíčky a čokoládou a měla ty nejhezčí šatičky a na hlavě nezbytnou princeznovskou korunku.. Jenže žádný koledník kromě mě nepřišel. Bylo mi jí líto. Moderní kamarádi dávají přednost destičkám a kvíkajícím plastikovým hovadinám, které dětskou duši rozhodně nepovznesou. Tak jsme spolu blbli. Protože to vypadalo, že bychom mohli zbourat byt, šli jsme raději ven. Snacha Petra musela cosi koupit, a tak odběhla. My jsme se oblékli a vyrazili. A byli jsme tři mušketýři, i když jsme byli jen dva. Cestou k nádraží jsme strašně řvali, jak už tak šermíři řvou. U nádraží je model hradu a o ten jsme srdnatě bojovali. Za chvíli přiběhla Petra a koukala, že se nic zvláštního neděje. Sousedka jí totiž řekla, že jestli hledá toho šedovlasého pána s Amálkou, tak že šli směrem na nádraží a strašně řvali. Petra se mylně domnívala, že Amálku chytil psotník, kdy řve a sama neví proč. Viděla, že je vše v pořádku, že jen šermujeme klacíky a při tom řveme. Amálka musela domů a já také. Ve tři ráno jsem jel do práce. Úžasně jsme si ty Velikonoce užili.