Teď se všichni diví, jaká je zima. No, v lednu už to tak v našich zeměpisných šířkách bývá. Psal jsem, jak jsme v zimě jezdili „kopce“, čili ulici Nad Klamovkou na bobech a já na svých „housličkách“, původně dětských sáňkách, které mi pan Málek spolu s mým tátou předělali na super sáňky. Pan Málek, majitel firmy Autopéra než ho šoupli pod komunál, měl dílnu v Hlaváčkově ulici v Košířích. Tam mně vyrobili speciální skluznici na sáňky, které měly tvar houslí a proto jim nikdo jinak neřekl, než housličky. „Hele, tím natrhneš pr... všem klukům, co mají drahý sáňky, eště sem ti je vyztužil, housličky sou sáňky mistrů!“ Nevím, z čeho byla skluznice, ale na „kopcích“ jsem byl bezkonkurenčně nejrychlejší.

Abychom dostali správný švunk, natáhli jsme od Baštářů hadici a kopce jsme pečlivě polévali. Ze sněhu jsme udělali manťasy, a tak se jezdilo v ledovém korytu. V příčných ulicích projelo jedno auto za hodinu a večer už nejezdil vůbec nikdo, a protože jsme tam jezdili všichni z okolí, tak se akorát nahlásilo třeba: „Hele, táta jel k nějakýmu případu, ale on dá bacha, ví, že sme tady.“

Jako pošťačka u nás chodila paní Chodounská, dáma, která si potřebovala přivydělat k důchodu. Byla to dáma každým coulem, vždy pečlivě nalíčená a vždy se také jako dáma chovala. Až jednou jsem měl neskutečný zážitek. Paní pošťačka šla z ulice Na vršku dolů k nám na Nad Klikovku. Šla kopcema a na začátku ledového koryta se rozhlédla, jestli ji nikdo nevidí. Já jsem šel na autobus, ale když jsem ji viděl, jak se rozhlíží, schoval jsem se za roh a čekal jsem, co udělá. Když si byla jistá, že ji nikdo nevidí, přetočila koženou pošťáckou brašnu tak, že ji měla pod zadkem, rozeběhla se jak za mlada a hup, šup, kecla si na tašku a sjela kopec dolů! Měl jsem ji rád, ale tímto sportovním výkonem v mých očích ještě stoupla!

Jednou se teta rozhodla, že je konec tmářství a že koupí televizi. První televizi v našem domě! Strýc byl v lázních a mělo to být překvapení. Poprosila mě, jestli bych jí s televizí nepomohl. „No jasně, že pomůžu, a kdy?“ „No a kdy můžeš po škole?“ A tak jsme se dohodli, že jí pomůžu, až půjdu ze školy, že se zastavím v Diamantu, což byl dnes neexistující obchoďák s elektronikou dole na Václaváku. Teta si tam zamluvila televizor, který se tuším jmenoval Pallas (proboha, znalci nechytejte mě za slovo, ale byl to televizor druhé generace televizorů s velkou obrazovkou). Vynesli jsme televizi před obchod, teta sehnala taxl a jeli jsme domů. Taxikář odmítl jet do naší ulice, že to po sněhu s Varšavou nevyjede. (Varšava bylo polské auto, licence ruské Pobědy, kopie Forda s motorem vpředu a se zadním náhonem.) A tak nás vysadil i s televizí v ulici Pod Hybšmankou, která je nad naší ulicí. Protože byl silně nepříjemný, měli jsme upřímnou radost z toho jak se hrabe, když se snaží otočit, ta ulice byla v té době slepá.

Teta, když viděla zasněžené schody, které vedou do naší ulice, povídá: „Počkej tady u televize, já dojdu pro sáňky domů, po těch schodech to nesneseme, tak tady počkej, jo?“ Jak jsem tak čekal, došlo mi, že televize je zabalená v krabici a polystyrenu, takže, co se může stát, když jí potáhnu po sněhu, když je krabice pečlivě olepená a sníh se do ní nedostane? A tak jsem krabici táhnul po sněhu až ke schodům a tam jsem si na krabici sednul a sjel jsem s ní schody! Musím, ale říct, že schody byly zcela zapadány a bylo asi deset pod nulou, takže sníh byl suchý. Teta přišla se sáňkami a koukala na mě a na krabici se vzácnou televizí a na pruh ujetého sněhu za krabicí: „Ani se tě nebudu ptát, jak si tu krabici dostal dolů, a jenom se modli, aby televizi nic nebylo!“ Tehdy totiž koupit televizi nebyla vůbec legrace, člověk musel mít známé nebo stát frontu. Teta měla známé.

Dovlékli jsme televizi domů. Byl jsem trochu rozechvělý, když jsme jí vybalovali, jestli se sníh přeci jenom nedostal dovnitř. Naštěstí byl přístroj suchý. V návodu bylo, že se má televize nejprve ohřát na teplotu místnosti, je-li venku mráz. A tak jsme temperovali. „Teto, nechci být hnidopich, ale máš anténu?“ „To je zapotřebí?“ Teta byla z typu ženských, které jsou zcela neposkvrněné technikou. V té době vyšel v časopise ABC návod, jak vyrobit jednoduchou pokojovou anténu. Nabídl jsem se, že po dobu temperování anténu vyrobím a že k tomu potřebuji dvě pletací jehlice. Teta mi je ochotně dala a já šel kutit. Ze dvou jehlic, bakelitové krabičky od pásky do psacího stroje jsem vyrobil super anténu. Televizi jsme zapojili, já připojil anténu a stal se zázrak! Měli jsme živé obrázky doma! Strýc, když se vrátil z lázní, koukal! Obraz měl duchy, ale byl to obraz a ten jeden program, co televize vysílala, byl samá politická agitace, ale měli jsme doma televizi! A přežila mou netradiční dopravu! Mou skvělou anténu vyhodil až po mnoha létech bráchanec, protože on byl a je kutil přes elektriku a elektroniku, takže takovou amatérskou věc doma nesnesl.

V této televizi jsme sledovali přistání Apolla 11 na Měsíci. Psal se rok 1969 a všem nám bylo již jasné, že všechno, v co jsme věřili, je v háji, ba řekl bych, že i dál. V tušení srabu a neštovic, které se na nás s internacionální pomocí řítily, přistání prvních Američanů na Měsíci bylo pro většinu z nás závanem čerstvého vzduchu. Celý civilizovaný svět s napětím očekával toto přistání, ale pro nás to mělo ještě tento, další význam.

Sledoval jsem u tety přistání Apolla na Měsíci. Fascinoval mě zasvěcený komentář Tondy Vítka a dalších ze SPACE klubu. Pak se tuším na tři hodiny záběr zastavil. Kamera umístěná na noze Měsíčního modulu zabírala nohu se žebříkem, po které mají kosmonauti vylézt ven. Jenomže při prvním přistání se počítalo s alternativou, že budou muset okamžitě opustit Měsíc, a tak museli čekat celé startovací okno v kabině a připravit modul na start. A já jsem ležel celou dobu na gauči a sledoval stále stejný záběr a poslouchal jsem podrobnosti o programu Apollo. Fascinovalo mě to a nikdy na to nezapomenu. V té době se nevědělo, jestli náhodou sovětská Luna, která také mířila k Měsíci, není kosmická loď s kosmonauty. Byl to závod o Měsíc. Někdy mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní se otevřel příklop modulu a Neil Armstrong pomalu vystupoval po žebříku dolů na měsíční povrch. Vzbudil jsem celý dům, aby se všichni šli podívat, že „to už bude!“ Sešli jsme se všichni u tety a napnutě jsme čekali. Když Neil Armstrong nemohl došlápnout na pevný povrch a pronesl onu známou větu o malém kroku pro člověka, ale o obrovském skoku pro lidstvo, byli jsme všichni dojatí.

Pak jsme sledovali jak se pomalu pohybuje po Měsíčním povrchu a byli jsme rádi „že to Rusákům zase nevyšlo!“ Byla to taková malá satisfakce za ty tanky, které nám sem poslali, a plné lesy vojáků.

Byl červenec a bylo teplo a teta přinesla láhev šampaňského, že je třeba to zapít, aby se ti kluci zase dostali domů zdrávi. Nešetřili jsme se! Oslavili jsme to jak se patří.

Když dopoledne k nám přišla Zorka, má dívka, než se stačila rozhlédnout, zeptala se, jestli jsme se dívali, jak Američani přistáli na Měsíci. Pak si teprve všimla, že se podivně všichni uchechtáváme, včetně mé maminky a tety a strýce. Došlo jí, že nejsme úplně střízliví. Dala si s námi také. Pak jsme si šli všichni po takové „šichtě“ lehnout a ona, protože to byla skvělá holka, nám udělala oběd. Pak nás všechny vzbudila. Po probuzení jsme se dozvěděli, že oba kosmonauti jsou již venku, protože kromě vaření ještě držela hlídku u televize.

Dneska, když se lidé předhánějí, jak velkou televizi budou mít a jestli je lepší LCD nebo plazmová, takové skupinové sledování televize zní jak pohádky ovčí babičky. Na to se můj synáček, kterému je třiadvacet, ušklíbne a zeptá se, jestli jsme měli také doma dinosaura, jako měla každá slušná rodina… A přeci, není to tak dávno!

Když začalo přituhovat, zprávy o dobývání Měsíce se omezily na konstatování, že tam zase někdo byl, ale že ve Washingtonu bijí černochy a ve Vietnamu zase Vietnamce. Nevíce nás rozesmávalo, jak nějaký chudý nezaměstnaný vylezl z auta, o kterém se nám tady v „blahobytu“ mohlo jenom zdát a vyprávěl zpravodaji Československé televize, jak kruté časy na Ameriku udeřily! A tak jsem začal chodit na Petřínskou hvězdárnu, kde Tonda Vítek a Marcel Grun vyprávěli o dalších letech Apolla a k tomu promítali dokumentární filmy zapůjčené americkou ambasádou. Hltali jsme všechny informace o měsíčním programu. Někdy se jim do toho „omylem“ připletl film jako byla „Memphis Belle“, dokument z druhé světové války o posledním náletu létající pevnosti B 17 tohoto jména na Německo. Komentář namluvil Jiří Voskovec.

Při neskutečných hovadinách, které se člověk dozvěděl z naší televize, hvězdárna, Národní technické muzeum a planetárium byly takové ostrůvky svobodného vědění.