Vánoce! Magické slovo, které někoho uvádí v trans, někoho přivádí k infarktu a k hysterickým záchvatům. Děti jsou na tom nejlépe, ty se těší na volno ze školy a na dárky a dost dobře nechápou, proč dospělí na sebe nevraží, proč večer táta s mámou večer sedí vyčerpaní u lahve vína a jsou celí schvácení.

Kolikrát si říkám, o co to mají dnešní rodiče jednodušší. Není to tak dávno, myslím z výše mého věku, kdy krámy byly prázdné. V roce 1989, když jsem se vrátil z Anglie, přivezl jsem synovi spoustu „angličáků“. Tato kovová autíčka byla a jsou pro mne jakýmsi symbolem vánoc. Řeknete: taková blbost. Možná, snad. Vždy jsem se na vánoce těšil a vydrželo mi to dodnes. „Angličáky“, autíčka společnosti Matchbox, tehdy ještě „Moko Lesney“, se u nás poprvé objevila začátkem šedesátých let. Prodávala se v igelitovém pytlíku, kde bylo tuším pět prvních autíček společnosti v krabičkách od sirek. Krabičky byly kopií krabiček od sirek, škrtátka byla jenom papírová a obrázek byl velmi podobný jako na našich zápalkách, například nůžky. Obrázek byl stejně jako na zápalkách vyveden na žlutém podkladu a zpočátku byl dvoubarevný. V první u nás prodávané sadě byly: Citroen DS 19, skútr Vespa, pojízdný kompresor, Ford Country Sedan, dvoupatrový autobus Leyland, žlutý buldozer Caterpillar a přívěs pojízdná prodejna. Možná, že jich bylo víc nebo méně, ale jedno je jisté, že tato autíčka byl pro nás kluky pravý poklad.

Když jsem je viděl poprvé v životě, strašně jsem po nich zatoužil. Máma se pídila, kde by se daly sehnat. Na „rodičáku“ ve škole se od maminek spolužáků dozvěděla, že autíčka dostali do hračkárny v Lidické ulici dva týdny před vánoci. Máma tam hned jela a tam ji prodavačka zklamaly, autíčka byla hned vyprodána, ale že snad budou zase za rok. A tak se tam další podzim maminka vypravila, vystála strašnou frontu a první autíčko mi koupila. Byl jsem z toho nadšený, ostatní dárky šly stranou, se žlutým Citroenem jsem i spal! A od té doby jsem dostával každé vánoce jedno autíčko. Mám je dodnes schovaná. Bohužel, některé krabičky vzaly časem za své a jedno jediné autíčko, respektive buldozer jsem věnoval jedné holce v přechodném pominutí smyslů, protože jinak, co se týče „angličáků“, jsem jednocestný ventil, pouze přijímám. Nejsem sběratelem, to ne, ale stále je miluji. Jednou jsem přistihl jednoho kluka od nás z barák,u jak si hrál s mým synem a rozhodli se dělat nehody. Začali mlátit s „angličáky“ o sebe a považovali to za náramnou švandu. Sice to nebyla má stará autíčka, byla to autíčka mého synka, ale mlátit s „angličáky“ o sebe, to je pro mě největší hřích! Vlítnul jsem mezi ně a seřval jsem je. Bylo jim naštěstí ještě málo a sousedky kluk je slušný, takže oba byli z mého běsnění trochu překvapeni. Když jsem se uklidnil, vysvětlil jsem jim, proč stále, i v době hojnosti, považuji tato kovová autíčka za svátost.

Co se týče hraček, na vánoce jsem je nemusel večer uklízet, mohl jsem je nechat tak, jak byly, protože ráno si zase budu hrát. Táta mně postavil krásné plechové vláčky, které dělal s panem Leníčkem s konzervového plechu. Měl jsem nejkrásnější mašinky, protože je dělal táta a nebyl to Merkur (i když ten také nebyl špatný). Vláčky jezdily kolem stromečku a vepředu bylo nádraží, které táta vyřezal z překližky, a stanice se jmenovala Honzíkov.

Ani mašinky jsem nikomu nedal, i když můj milovaný synovec je vášnivý železniční modelář. Mám je vystavené a dnes je to už velká rarita.

Jak jsem rostl, význam vánoc se měnil. Těšil a těším se na ně stále stejně. „Angličáky“ trochu ustoupily na významu, i když musím po pravdě říci, že mi je máma kupovala i v době dospělosti. Tedy, maximálně jeden kousek, jen tak ze zvyku. Skončila až v době, když kvalita autíček začala povážlivě klesat a byly samý plast a i když se společnost přejmenovala na Matchbox, krabičky ustoupily plastovým obalům.

Když už jsme chodili s Jardou Vlčkem za babama, oslavili jsme nejprve Štědrý den každý u sebe doma, já to měl ještě v kombinaci s bratrancem, který bydlel o patro níž a dělal fantastický bramborový salát (dneska ho už bohužel kupuje!). Tam jsme si popřáli a vyrazili spolu k Jardovi, kde nás uvítal Jardův táta, ctihodný pan profesor, se kterým byla ohromná sranda. Uvítal nás slovy: „Víte, vy kluci pitomý, co řvali Poláci před bitvou? Ne? Nevíte? Niema ruma, niema sturma! Tak si hned pojte dát se mnou rum, aby nám Ježíšek nevynesl spaní!“ A tak jsme seděli v obýváku s Jardou, jeho skvělou tetou, která snad měla uvnitř schovaného chlapa, protože co ta vydržela! Jardův táta nám hojně naléval a jeho žena, Jardova máma ho neustále okřikovala: „Ale Josef, no tak, mírni se!“ Ale Josef se nemírnil, a tak jsme se zachránili odchodem na noční.

Za komančů byla půlnoční mše poněkud složitá záležitost. Nikde nebyly vyvěšeny seznamy, v kterém kostele mše je, a málokdy byla ve středu města. Naštěstí pro nás Smíchováky byl kostel U Nejsvětější trojice na Malostranském hřbitově na Plzeňské blízko, tak jsme chodili tam. Horší to bylo s „rybovkou“, tu dávali jenom někde. Pamatuji si na jednu, asi nejkrásnější kterou jsem zažil. Byla v kostele Panny Marie na Karlově, kde je nádherná akustika. Tehdy už zpívali bratři Tesaříci se skupinou Jo Jo Band. Nevím, kdo tehdy dostal nápad nacvičit Rybovu mši. Janek Zmatlík jim k tomu hrál na varhany. Byl to neuvěřitelný zážitek! Vláďův „vychlastaný“ bas, Richardův chrchlavý tenor a nádherně čistý tenor „Kuzmy“ Novotného, ještě teď po létech, když si na to vzpomenu, tak mi běhá mráz po zádech!

Návrat promrzlých posluchačů na Smíchov byl zážitek. Jela stará noční tramvaj, na kterou se vrhlo asi desetkrát víc lidí, než se do ní vešlo. A tak z ní viseli kolem dokola. Když měl někdo dojem, že se už neudrží, zařval, že padá, a ti, co měli kladku nejblíž, ji stáhli, dotyčný se zase chytil, a tak jsme se dostali až pod Klamovku. Protože návrat k nám domů znamenalo jít kolem Vlčků, Jarda nás zatáhl domů a od nich jsme šli až nad ránem.

Po Štědrém dnu jsme zásadně snídali studenou rybu se salátem, i tohle dodržuji dodnes.

Jednou jsem dostali se ségrou Tři mušketýry, první dva díly v edici KOD. To byla edice knih pro mládež, kde vycházely kupodivu velmi dobré knížky. Knihy měly laminované obaly a na hřbetu tři černé pruhy s nápisem: KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ. To jsme se ségrou odmítali opustit lože a já začínal od druhého dílu, ona, protože byla starší, od prvního. Když jsem jí chtěl prozradit, jak to dopadne, tak mě jako obvykle zmlátila a dala mi první díl. Když jsem začal záludně: „Hele ségra, vona ta mylady…“, nestačil jsem ani doříct a letěla po mě bota nebo se ségra vymrštila z postele a dala mi „válečky“. Ale já ji ponoukal dál, takže její šatník změnil postupně svou polohu, až na nás vlítla máma.

Z té edice jsem měl nejzamilovanější knihy o Vlaštovkách a Amazonkách od Arthura Ransoma. Měl jsem Lake District tak teoreticky nastudovaný, že jsem tam mohl pomalu provádět. Když jsem byl v Anglii, byl jsem velmi mile překvapený, že většina mých kolegů a kamarádů tyto knihy zná. Jediné, co mě zklamalo, byl britský film o Vlaštovkách a Amazonkách. Měl jsem jejich obličeje spojené s ilustracemi Kamila Lhotáka, takže mě velmi mrzelo, že vybrali děti, které jim vůbec nebyly podobné. Jinak musím všechny případné fanoušky upozornit: nejezděte do Jezerního kraje v sezóně, je to tam strašný Disneyland. Něco jako Mácháč v létě u nás! Jestli nechcete být zklamaní a chcete jít po stopách Nancy, Titty, Rogera a dalších, jeďte tam až na konci září, jistě tam jejich duchy potkáte, zejména když se táhne mlha od jezer a kanálů!

Na Štěpána jsme chodili podporovat Jardu, který byl otužilec a plaval vždycky přes Vltavu. Po Nikodémově memoriálu se chodili otužilci tužit do vinárny na Střeláku. Tehdy tam byly ještě normální ceny. A opravdu se tužili, jen co je pravda. Pro fotografy dělali, jak je ta Vltava vlastně teplá, ale jakmile se za nimi zavlnila deka ve dveřích vinárny, rozklepali se zimou a vrchní nestačil nosit grogy.

Jednou tam s námi byla jedna naše kamarádka. Měla na sobě kalhoty a bílou průhlednou blůzu. Jak jsme se tak tužili, nalila se nám „chytrá voda“ do palic a začali jsme ji hecovat, že dneska se už chodí nahoře bez, že musí jít s dobou, že si musí tu podprsenku sundat. Tak dlouho jsme do ní hučeli, spolu s tím, že jsem se „tužili“ (tuším vínem), až se najednou sebrala a odešla na toaletu. My jsme tomu nevěnovali pozornost. Když jsme viděli, že celá vinárna ztuhla dívala se jedním směrem koukli jsme se také a také jsme poněkud zcepeněli: od záchodů k nám kráčela naše kamarádka a holá prsa se jí houpala pod průhlednou blůzou. Z kabelky jí koukaly kšandy od podprdy. Byla to hezká holka a měla co ukazovat, ale my jsme byli tehdy pěkní srabáci, a tak Jarda přes ní hodil svetr a oba jsme byli červení jak plakát na hasičský bál. Psal se rok tuším 71 a my byli mladí blbci. Pak jsme takticky opustili sál jeli k nám domů. Mám dojem, že s ní potom Jarda nějakou dobu chodil.

Je před Štědrým dnem, stromeček mi voní v pokoji a já se zase strašně těším. Ne na dárky, to ne, ale na tu voňavou atmosféru, že se zase všichni sejdeme a bude nám fajn. To přeji i vám všem, co má vyprávění čtete!