V jednom týdeníku začíná rekapitulace událostí minulého týdne slovy „Vinnetou a Ludvík Vaculík se odebrali na věčnost“. Musím se přiznat, že ani po jednom se mi stýskat nebude. Ne po Pierrovi Briceovi, ale po náčelníkovi Apačů. Když slavný náčelník opanoval naše kina, bylo mi skoro patnáct. Takže mé zájmy už byly jiné, i když, upřímně, Nšo-či byla pěkná ženská. Ale spolužačka Markéta na průmyslovce Vinnetoua milovala a měla sbírku jeho fotek. Kamaráda Rudana nenapadlo nic lepšího, než že jí tu sbírku fotek o přestávce tajně sebral a na pár snímků Vinnetoua vlastnoručně podepsal. Když na to přišla, vůbec nás neměla ráda. To mi připadlo nespravedlivé, protože kdo měl podepsaného Vinnetoua?

A Ludvík Vaculík? Znal jsem ho od sedmdesátých let a neznal jsem protivnějšího a nafoukanějšího dědka, dej mu pánbůh věčnou slávu. Ať se na mě intelektuálové nezlobí, ale jeho fejetony mi připadaly naprosto nesrozumitelné. Kromě toho zatrpklé, vzteklé a většinou i všechny kolem sebe napadající. Stejně tak to dělal i ve společnosti. A inťošky chrochtaly blahem! Mně se to nelíbilo ani po několika rumech. Když jsem po jeho smrti četl oslavné ódy, nějak jsem je nechápal.

Když jsem už v tom intelektuálním sebezničení, musím říci, že stejně tak nerozumím filmům Woodyho Allena. Vzteklý, neurotický prcek je stále stejný. Pro mne je stejně nezáživný jako filmy s Luisem Funesem. Teď jsem se tedy shodil!

Kdysi v osmdesátých létech, v době začátků videa (milé děti, to byl přístroj, který přehrával magnetický záznam obrazu a zvuku), kolovaly mezi lidem velmi nekvalitní kopie filmů. Nemyslím tím erotické filmy, ale v době, kdy tady v kinech šly jen ty budovatelské, byla jiná možnost vidět něco normálního jen najít někoho šťastného, kdo vlastnil video, a sehnat nějaké kazety s normálními filmy. Byly to sté kopie, kde byl růžový flek a obličej byl někde jinde. A tak se stalo, že jsem měl možnost zhlédnout film „Memphis Belle, příběh létající pevnosti“. Byl to originál z druhé světové války s komentářem Jiřího Voskovce, náramná vzácnost! Kamarád Arronax, který ten film sehnal, s sebou bohužel přivedl také dvě intelektuálky a ty měly snad všechny filmy Woodyho Allena. Jenže to byly kazety koupené v Jugoslávii, namluvené chorvatsky a se srbskými titulky. Ty intelektuálky trvaly na tom, že se ty filmy musí pustit. Měly jich pět. Arronax byl v té době velmi zamilovaný, a tak jsme museli na toho mrňavého šaška koukat. A k tomu ta jazyková verze! Tak jsme před úžasným dokumentem z války koukali na to, jak kráčí po Broadwayi a srší moudrem. Pamatuji si, že tam vystupoval „ovaj glumac“ a „plavaja ljepotica“. Nakonec jsme prosadili film o letadlech. Už jsme měli Allena plné zuby. Tím jsme překazili láskyplný večer kamarádovi. Dívky, když viděly, jak je marná snaha dostat do našich blbých hlav něco intelektuálna, frkly jak kobyly ve stáji, hodily zadky a odkráčely a my se mohli konečně koukat na letadla.

Nedávno jsem pana inženýra Arronaxe po létech potkal a vzpomínali jsme na „Klub červeného oka“, jak se večerům s videem říkalo. „A jak to skončilo s těma holkama, které se na nás, burany, naštvaly?“ „Dobře to dopadlo, vzaly za bernou minci, že jsme idioti, a už jsem je nikdy neviděl!“

Takže, přátelé, vidíte - žádný intelektuál, pouhý pisálek!